Cesta zrození

Porod je velmi významným, řekla bych dokonce nejvýznamnějším mezníkem v životě ženy. Žena se stává matkou a s tím přichází zcela nová role, na kterou si matka potřebuje zvyknout, přijmout ji, stabilizovat se v ní a pak si ji snad i užít. To, jakým způsobem děti přichází na svět, není náhoda a já pevně věřím, že jsou to děti a jejich moudré duše, které určují čas, místo i okolnosti svého zrození. Tím mám na mysli dokonce i vyvolávané porody a císařské řezy. Porod je velmi komplexní záležitost, kde probíhá velká proměna na všech úrovních bytí u ženy i miminka. Miminko musí věřit, že tunel, do kterého vstupuje, je bezpečný a že o něj bude postaráno. Úkolem ženy je „pustit“ miminko ven, do světa.

A protože jsem také matka, chtěla bych s vámi sdílet celý příběh zrození mých dětí, protože díky tomu jsem právě teď právě tady. Prožila jsem čtyři odlišná těhotenství a čtyři odlišné porody, mám čtyři děti s velmi rozdílnými povahami. Dnes už vím, že jsou přesně takoví, jak se narodili.

První příběh zrození

První syn Patrik se narodil v porodnici, do které jsem přišla velmi natěšená na miminko a na porod. Byl naše vytoužené miminko a nemohli jsme se dočkat, až bude s námi. Jemu se ale zase tak moc ven nechtělo a my jsme přistoupili na vyvolávání porodu, protože mi pozvolna odtékala plodová voda, ale nic se jinak nedělo.

Já jsem se zcela odevzdala zdravotníkům v dobré víře, že jsou tu od toho, aby mě podpořili a pomohli mi, oni přeci nejlépe ví, co je pro mě dobré.

A oni mi pomohli, jen trochu po svém. Porod vůbec nebyl takový, jak jsem si ho naivně představovala, ale hlavně, nebyla jsem absolutně připravená na to, že bych sebe nebo dítě měla dokonce bránit. Postupem rutinních porodnických zásahů a pomoci zdravotníků od vysokých dávek umělého oxytocinu, přes propíchnutí plodových obalů až k nástřihu hráze a řízenému tlačení, se porod postupně stával noční můrou a já bych si snad tenkrát nechala i uříznout nohu, kdyby mi řekli, že to pomůže.

Tak moc odevzdaná jsem byla. Miminko se narodilo. Živé, krásné, zdravé, ale já jsem si ho nedokázala ani pochovat. A ani jsem ho nechtěla mít u sebe, vždyť bych ho ani neudržela v náručí. Byla jsem tak omámená, že jsem chtěla jen spát. Nechala jsem ho přes noc na novorozeneckém oddělení, sama jsem se sotva doploužila do pokoje pro „šestinedělky“.

Kolem páté hodiny ráno přišla zdravotní sestra, donesla mi synka zabaleného do malého uzlíčku a dala mi ho do postele. Bránila jsem se, že se o něj přece nedokážu postarat, tak mi odpověděla, že si pro něj za chvilku přijde a odešla. Dnes myslím, že ta sestra byla anděl. Poprvé jsem si svého chlapečka pořádně prohlédla. Byl nádherný, božsky voněl, mžoural na mě těma pomněnkovýma očima a já jsem se zamilovala. Jakoby se mi vlila krev zpátky do žil a srdce začalo znovu bušit, síla se vrátila. Tak mocné to kouzlo bylo.

Jsem přesvědčená, že separace dítěte a matky po porodu vede k velmi silnému narušení vztahu mezi dítětem a matkou a také má velký vliv na psychiku dítěte. Pozitivní je, že se na tom dá pracovat a dokonce to i napravit, ale cesta to není jednoduchá.

Od té doby už jsem Páťu nedala z ruky. A to v podstatě doslova, měla jsem trochu problém ho komukoliv „půjčit“ i na pouhé pochování.

Páťovo narození se neslo v duchu „moc se mi nechce, ale když musím, tak teda jo“ a takový on prostě je.  Ke všemu potřebuje pošťouchnout a pak je šťastný 🙂

Také jsem ze zdravotních důvodů nemohla kojit (kvůli transplantovaným játrům užívám imunosupresiva, která nemohu vysadit a u nichž není úplně jasné, zda mají vliv na kojení a jaký) a z toho vyplýval můj pocit „ne dost dobré matky“ a pocitů viny, který se střídal s nekonečnou vděčností, že mám zdravé miminko. Tyhle návaly hormonů, nálad, pláče, smíchu, hrdosti, pocitů beznaděje, štěstí, selhání, zoufalství a lásky, tak na to jsem připravená nebyla. To je úplně jiná kapitola než „jen“ přebalit miminko, nakrmit ho a pochovat. A co teprve když miminko pláče?

Objevovaly se mi stále nějaké otázky:

• Mají plakat miminka? Nebo nemají?
• Jak poznám, že ho bolí bříško a co s tím mám dělat?
• Proč u nás neexistuje dostatečná podpora pro matky v šestinedělí?
• Proč si musím hledat informace v knihách a na internetu?
• Jak si mám vybrat – z často úplně protichůdných informací různých odborníků – která pro mě bude ta pravá?
• Proč mi nedali v porodnici Manuál k miminku?

A proč jsem vlastně psala o svém porodu? Protože mě naučil hned několik věcí a naprosto změnil můj životní směr, překopal většinu mých přesvědčení. Je dobré být připravená. Připravit se na věci, které si přeji, ale i na ty ostatní, které možná můžou nastat. Nechci jim dávat příliš energie, ale chci znát všechny možnosti, abych měla na výběr. Že jsem to vždy jen já sama, kdo má za sebe a své děti zodpovědnost. Že já nesu následky svého jednání a rozhodování. A proto chci, aby má volba byla svobodná. Naučila jsem se postavit sama za sebe a za své děti. A co ještě mě porod naučil? Naučil mě soucítit, porozumět a pochopit ostatní ženy, matky, které prožily náročný porod. Anebo možná měly hezký porod, ale stejně si něco vyčítají. S něčím se nemůžou smířit. Nebo pořád někoho poslouchají. A možná proto neslyší své dítě, které se jim snaží něco říct.

A právě proto mi velmi zarezonovala kniha Duše miminek. O tom, jak duše dětí i rodičů dělají dohody, kdo se komu narodí a jak se mají navzájem obohatit. Jsem naprosto přesvědčená o tom, že každý rodič je ten naprosto nejlepší rodič pro své dítě. Když připustíme fakt, že jsme pro své dítě skvělí rodiče, spadne nám jeden velký kámen ze srdce a bude se nám lépe žít. Téma duší miminek mě naprosto fascinuje a i způsob, jakým se dušičky nenarozených dětí snaží komunikovat se svými rodiči. Sama jsem měla vždy po porodu pocit, jako by při porodu prošla nějaká duše pomyslnými dveřmi a najednou v těch dveřích stála duše další.

Druhý příběh zrození

Když jsem podruhé otěhotněla, zjistila jsem to tak, že se mi zdál sen o holčičce, která ke mně přišla, řekla mi, že se jmenuje Izabelka a že se mi narodí. Uff, tak jo! Udělala jsem si těhotenský test a byla tam! Teda tady 🙂

Dcerka mi přinesla nová témata k řešení a tím byly rodové vzorce žen v mé rodině. Pracovala jsem s různými ženskými tématy celé těhotenství, více jsem si dovolila být ženou a bylo to velmi zábavné, i když někdy i náročné.

Dcerka byla už v bříšku velmi komunikativní a občas se mnou mluvila přes sen, nebo mě prostě nenápadně někam navedla. Čím více se blížil porod, tím více jsem potřebovala si zpracovat porod předchozí, zahojit si bolavá místa na duši i na těle, odpustit si a hlavně si přenastavit, že tentokrát to bude jinak. A bylo.

Dopřála jsem si předporodní rituál ve vodě, kde jsem se odevzdala vodě, laskavé náruči své maminky a nechala jsem se opečovat v kruhu žen. Dodnes pamatuji, jak jsem si vytáhla esencionální olejíček sebe a své dcerky. Olejíček dcerky nechtěl kápnout. Ani náhodou. Do mističky s masážním olejem jsme tehdy káply prvně moji esenci, ale ani potom esence dcerky nechtěla kápnout. Vytáhla jsem olejíček i za manžela, kápli jsme ho k mojí esenci do misky a najednou kápla i esence dcery. Měla jsem už termín porodu, ale miminko se zatím k rození nechystalo. A tehdy jsem to díky symbolice olejíčků pochopila. Dcerka chce mít maminku a tátu pohromadě. Udělali jsme si krásný rodinný den v bazénu a sauně s manželem a synem, den společného odpočinku, na který stále nebyl čas a hned v noci se pomalu spustil porod, dcerka to chtěla mít po svém.

Narodila se v porodnici, ale tentokrát jsem byla připravená a všechno šlo hladce a samo – navzdory lékařům a jejich nepochopení, proč odmítám jejich pomoc, kterou mi nabízeli někdy manipulací, někdy výhružkami.

„A proč jako nechcete pomoct? Mohla byste porodit třeba za půl hodiny a takhle budete rodit ještě nejmíň 4 hodiny! Můžete mi vysvětlit, co je na tom dobrého?“

Ne, nemohla jsem to vysvětlit. Seděla jsem nahá ve vaně, když jsem dostávala tyto otázky od zkušeného porodníka. Porodníka, který byl první, kdo mě držel v rukou na tomto světě, když jsem se narodila. Který mě nedal k mé mámě. A který dodnes nepochopil, proč je to pro mámu a miminko tak důležité.

Až na tu zkušenost s jedním konkrétním velmi nepříjemným lékařem to byl ale opravdu krásný zážitek. A dcerka je přesně taková, jak se narodila – „já to udělám, až já budu chtít a jak já budu chtít“.

 

Třetí příběh zrození

Hned po porodu se ve dveřích objevila další dušička a já věděla, že ještě nejsme všichni. Při poslechu pohádek ze Starého zákona se mi zalíbilo jméno Rebeka a já si přála dceru, která by se tak mohla jmenovat. V jednom snu se mi o ní zdálo, byla dospělá žena a my jsme se dobře znaly, hned jsem věděla, že přijde známá duše.

Uplynuly dva roky, než se dušička začala hlásit, že by chtěla na svět. Bylo to tak silné, až jsem to nechápala. Takovou touhu mít dítě jsem před tím snad neměla. Bohužel manžel si další miminko nepřál a tak nám to přineslo různá partnerská témata ke zpracování. Postupně jsme si vyčistili prostor mezi námi, mluvili otevřeně o svých pocitech, obavách, sdíleli jsme. Partner otevřel možnost miminka. Ten večer nikdy nezapomenu, bylo to jako tanec duší, někde mezi nebem a zemí, nadpozemská extáze. A miminko přišlo.

S miminkem jsem se v těhotenství snažila hodně komunikovat, připravovala jsem se na porod, dokonce jsem absolvovala s manželem víkendový předporodní kurz pro páry od Jemného zrození. Můj muž sice moc nechápal, proč potřebuji předporodní kurz po dvou porodech, ale jak sám říká „těhotným nevzdoruj a nehádej se“, takže jel. Dostalo se nám přesně takový informací, podpory a technik, které jsme oba potřebovali. Chtěla jsem tentokrát porod v klidu, bez boje. Přála jsem si rodit rychle a třeba „to nestihnout“. A hlavně jsem si nepřála rodit v pátek. Fakt hodně jsem si to nepřála, denně jsem na to myslela. A když na něco denně myslíte, má to svou sílu. A taky to bylo asi jednou jedinkrát, kdy mě Rebeka poslechla. Narodila se v pátek, částečně už cestou v autě, takže jsme to skoro nestihli a porod byl zážitkový, nikoliv klidný, ale zcela bez boje.

A takový je život s Rebekou, velmi zážitkový, do všeho se vrhá po hlavě, rychle.

Čtvrtý příběh zrození

Je pravda, že jsem se po narození našeho třetího miminka snažila ty dveře zavřít. Přesto k nám ještě jedna dušička přišla. Objevila jsem paní, která dovede s dušemi nenarozených miminek komunikovat a požadovala jsem od této dušičky „vysvětlení“. A jak se říká, na hloupou otázku, dostanete, však vy víte.

Odpověď začínala „Maminko, mámo, vždyť jsem to já, co jsem to s tebou smluvila!“, no jasně, přece.

Nebylo pro mě jednoduché těhotenství přijmout, ale o miminku jsem nepochybovala, když přišlo, ví proč a já to zvládnu. Těhotenství bylo zcela bezproblémové, miminko klidné, mě minuly všechny neduhy, které mě trápily v předchozích těhotenstvích, a já uvěřila, že to bude miminko „za odměnu“.

Snila jsem o domácím porodu, na který jsem si netroufla a přitom jsem prosila dcerku, aby si na něj troufla ona. A vyslyšela mě. Porod začal den po termínu, velmi pomalu, něžně a zcela nepravidelně chodily porodní vlnky, já si pouštěla oblíbenou hudbu, udělala jsem si napářku, sháněla hlídání pro děti, aby se mnou manžel mohl jet do porodnice. V jednu chvíli už jsem si říkala, jestli to není jen nácvik na porod, jestli z toho vůbec něco bude. Potom přijela moje blízká kamarádka, aby pohlídala děti, a najednou jsem už věděla, že nedojdu do auta a během 15ti minut se narodila Sára. Narodila se jemně a překvapivě do mých rukou doma v koupelně. Nemohla jsem tomu uvěřit! Bylo to dokonalé a já jsem jí za tento mystický zážitek moc vděčná.

Jak se cítí miminko?

Mé zážitky z mých porodů jsou pro mě důkazem, že funguje mezi rodiči a dětmi jakási domluva, o početí, o zrození a o tématu, kterým duše dětí chtějí provést od svých rodičů. Nebo možná nechtějí provést a chtějí si je zpracovat samy. I proto mě oslovila kniha Fascinující mysl novorozeného dítěte, kde autor knihy popisuje své poznatky z praxe, kdy si jeho klienti v hypnóze vybavují vzpomínky nejen na svůj porod, ale i vzpomínky z prenatálního období z bříška matky, někdy dokonce až neuvěřitelné vzpomínky z někdejšího minulého života.

Sama jsem si při jedné terapii vybavila vzpomínku na své narození. Cítila jsem, jak je mi dobře ve tmě a teplé vodě, slyším, jak maminka dýchá a buší jí srdce. Nechtělo se mi odtud ani trochu. Jenže jak jsem si tam čekala a lebedila, voda se už pomalu začínala kazit a z té průzračně voňavé tekutiny se začalo dělat „blátíčko“. Čas jít ven. Porod docela drhnul a mně to moc nešlo, cítila jsem, že moje maminka se bojí. Říkala jsem si, ať už jsem venku, u mámy. Najednou na mě někdo začal tlačit a já jsem se posouvala dopředu jako v plavkách po suché klouzačce, bylo to velmi nepříjemné. Když jsem se konečně narodila, překvapilo mě velmi ostré světlo a velký chlad. Držely mě cizí ruce a na mámu jsem ani neviděla. Bytostně jsem si přála být u ní, aby mě objala a přitulila k sobě. Ale to se nestalo. Místo toho mě někam odnesli a já jsem netušila, kde jsem a co se děje.

Objevilo se tak další zajímavé téma a tím je porodní trauma. Často řešíme matčino trauma z porodu nebo jeho okolností. Zda její porod nebyl „ukradený“ (porod řídil někdo jiný, ne žena sama, případně se žena řídila pokyny někoho jiného, nejčastěji zdravotníka), že trval dlouho, nebo byl moc rychlý, že byl ženě udělán nástřih hráze, nebo měla velká porodní zranění, že miminko nesestupovalo porodními cestami, žena se neotvírala, málo tlačila, moc tlačila, nebo byl porod ukončený císařským řezem, prostě buď ženě někdo řekl, že rodila špatně, nebo si to o sobě myslí sama. Naštěstí už dnes existuje mnoho cest a kvalitních terapeutů, kteří ženám pomáhají porodní traumata zpracovat.

Ale co miminka? Nikdo dnes moc neřeší, jak vlastně porod prožívá dítě. Že i pro něj může být bolestivý jako pro matku. Nejde o to, jak by porod „měl“ nebo „neměl“ vypadat, ale o to, jak miminkům pomoci. Miminka prožívají celou škálu emocí, od rozzářené radosti po intenzivní zoufalství. Jen si představte, že najednou z ničeho nic máte tělo, které má nějaké potřeby a které neumíte ovládat. Něco vás lechtá na obličeji, ale nemůžete se poškrábat. Chce se vám čůrat, ale nemáte jak říct, že potřebujete. Nikdo vám nerozumí. Už jako miminka se učíme, co je přijatelné a co ne, když jsme vyrušeni z určitých projevů nebo odměněni za jiné. Máme tendenci říkat klidným miminkům „hodná“. Klidné miminko není však vždycky spokojené miminko. Může to být stejně tak miminko, které už se vzdalo naděje, že se dočká pochopení a přijetí, které hledá. Je velice dobře zdokumentované, že miminka vzkvétají, když se jim dostane empatie.

Komunikace s miminkem

A tím se dostávám ke komunikaci s miminkem, ať už je v bříšku nebo narozené. Často hledáme své odpovědi někde venku. U svých rodičů, od kamarádek, v knihách, na internetu a přitom odpovědi máme doma – ve svém dítěti. Stačí s ním být. Držet ho, pozorovat, zpívat mu, objímat ho, dotýkat se ho, věnovat mu pozornost. Miminka to milují a stonásobně se nám za to odvděčí. Nic není důležitější, než naše miminko. Vždyť jsme se na něj takovou dobu těšili. Věřím, že čím dříve se naučíme se svým miminkem komunikovat, tím snadnější bude vzájemná komunikace i v pozdějším věku.

Cítím, že je mým posláním podporovat rodiče na jejich cestě s jejich dítětem. Ujišťovat je, že to dělají správně. Sdílet své zkušenosti, aby si v nich sami mohli najít, co potřebují. Chci jim pomoci naladit se na své dítě, převést situaci miminka na ně samotné, pomoci jim pochopit emoce svého dítěte. A proto jsem vytvořila zcela unikátní a komplexní on-line program VIP klubovna Mámy s nadhledem, kde provázím rodiče obdobím od narození miminka po jeho nástup do školky. Naučte se i vy rozumět emočním, vývojovým i fyzickým potřebám svého miminka, nechte se podpořit, nebuďte v tom sami.

Protože každé dítě je jiné, neexistuje jeden univerzální způsob komunikace. Co ale funguje vždycky, je naslouchání. Ukážu vám několik tipů, jak miminko pochopit, naladit se na něj a zkontaktovat se s ním. Jak si ulehčit běžné denní činnosti. Jak s miminkem manipulovat, nosit ho, koupat, jak s ním plavat doma ve vaně i jak ho masírovat. Vaše miminko bude blažené a naplněné, nebude si vaši pozornost přitahovat pláčem a vy budete klidná a spokojená a budete mít čas i prostor pro sebe nebo pro svůj vztah s partnerem.

Chcete, abychom zůstali v kontaktu? Zde se můžete přidat do skupiny Máma s nadhledem 🙂