Co dělat, když dítě křičí?

Co dělat, když dítě křičí

Co dělat, když dítě křičí? V tomhle článku najdeš 9 kroků, které dělat, když dítě křičí a dělá scény.

Kdy vlastně na někoho křičíme?

Když máme pocit, že nás ten druhý neslyší. Pocit, že asi mluvíme málo důrazně, když ten druhý nereaguje na to, co potřebujeme.

Nebo vůbec neposlouchá.

Co dělat, když dítě křičí nebo má nekonečné záchvaty vzteku?

Poslechni si tento díl podcastu Rodičovství s nadhledem.

Jaké informace v něm najdeš?

  • Jak řešit záchvaty vzteku, neutěšitelný křik a narůstající bezmoc na straně dítěte i rodiče?
  • Proč mě dítě neslyší a neposlouchá?
  • Jak se dá tak vypjatá situace zvládnout v klidu?
  • Jde těmto náročným situacím předcházet?
  • Co když se snažíš být respektující, ale zároveň se cítíš natlačená do kouta a víc už ustoupit nechceš a nemůžeš?

 

V podcastu také odpovím konkrétní otázku jedné mámy:

„Dobrý den maminky, chtěla bych se poradit ohledně chování syna. Synovi jsou dva roky a čtyři měsíce. Poměrně často se potýkáme se silnými záchvaty hrozného řevu a vzteku, trvajícími klidně i více jak hodinu. Záchvaty vzniknou, pokud syn chce něco jinak, než mu chceme dovolit. Snažíme se o citlivý přístup, vysvětlujeme, nekřičíme, nezakazujeme, nepřikazujeme. Máme určité hranice, o kterých syn ví. Během záchvatu se na syna snažíme klidně mluvit s tím, že chápeme, že se zlobí, ale nechceme mu tohle dovolit, protože… Jsme s ním, nikam neodcházíme. Syn ale během záchvatu vůbec nereaguje, je celý vyčerpaný.“ – ten dotaz pokračuje a má více úrovní, rozebereme je postupně.

 

Když dítě neposlouchá

Kolikrát od maminek slyším stížnosti, že je dítě vůbec neposlouchá.

Vždycky si přitom vzpomenu na tátovo “mě nezajímá, co ty chceš, prostě to uděláš!”

A víš, kdy jsem si na tuhle větu vzpomněla? Když jsem ji zakřičela na svého prvorozeného syna. Určitě mu ještě nebyli ani 3 roky, byl jedináček. Zrovna chtěl dělat něco úplně jiného, než jsem chtěla já a touhle větou jsem odstartovala další pořádnou scénu.

Při vyslovení té hrozné věty jsem se lekla. Lekla se sama sebe, jak jsem něco takového mohla říct svému dítěti. Přitom si dobře pamatuju, jak bezmocná jsem si připadala, když tuhle stejnou větu někdo řekl mně, když jsem byla dítě.

Vzpomněla jsem si na tu záplavu zoufalství, že nikoho na světě nezajímá, co já chci. A že chci něco jinak, než můj rodič.

 

Proč to vlastně chci takhle?

Tohle zaklínadlo mě hodilo před zrcadlo a já jsem se začala sama sebe ptát – proč právě teď chci něco takhle? Proč právě na tomhle trvám? Proč nedokážu slyšet svoje dítě?

A přitom na něj křičím a zlobím se, že mě neposlouchá.

Zlobila jsem se na něj “jsi hluchej, vždyť ti to říkám už popáté!”

Kolikrát on něco chtěl a já jsem mu odpověděla:

  • “Za chvilku, teď nemám čas.”
  • “Teď se mi nechce.”
  • “Počkej, až to dodělám a budu se ti věnovat.”

Tolikrát jsem vlastně jen počkala, až “zapomene”, co po mně chtěl, abych to nemusela udělat.

Jak se asi cítil? Jako já, když po něm něco chci “teď“ a on dělá, že mě neslyší?

Kolik toho vlastně po něm chci? V záplavě příkazů, rozkazů, nebo hezky zabalených proseb, má dítě prostor a možnost něco odmítnout?

Co potom dítě zákonitě udělá?

 

Tichá sabotáž je taky forma odporu, stejně jako vztek.

Začne tiše sabotovat naše příkazy, například:

“Oblíkej se” – dítě dělá, že neslyší, nebo slyší, ale říká, že to neumí, případně se začne oblékat, ale dělá to taaaak strašně pomalu, nejpomaleji, jak to jen jde, obzvlášť v případě, že už dost spěcháme.

Nebo začne rovnou řvát a chrlit ze sebe důvody, proč to nejde, proč nechce, ve vyšším levelu hodí hlášku “nechci, jsi pitomá máma”.

A co se stane? Zmáčkne nám bolavé tlačítko. Vaří se nám krev. Náš dospělácký rozum vypne a začne nás ovládat mozek malého dítěte. Stojí tam najednou proti sobě dvě raněné a naštvané děti a obě si křičí to svoje.

„Copak já bych si mohla dovolit se takhle chovat, když jsem byla dítě? Vždyť bych hned jednu dostala! A neřvi, nemáš proč! Můžu ti ale nějaký důvod dát, jestli chceš!“

Domluva není v takovou chvíli možná. Ani při nejlepší vůli a včerejšímu slibu “zítra to bude lepší, zítra to zvládnu líp, zítra nebudu tolik křičet”.

Babička měla asi pravdu, když říkala, že to své dítě svojí respektující výchovou akorát rozmazlím a bude mi skákat po hlavě…

 

9 kroků, co dělat, když má dítě záchvat vzteku:

  1. Neodcházej od něj a buď s ním. Dítě se samo zregulovat nedokáže, potřebuje k tomu svoji blízkou osobu. Když blízká osoba dokáže zůstat klidná a jistá, tím dříve se uklidní. Naše nervové systémy na sebe navzájem reagují.
  2. Pokud je to na tebe moc a máš chuť na dítě křičet, či mu dokonce fyzicky ublížit, můžeš odejít do jiné místnosti a tam nejprve uklidnit sebe (ale je dost pravděpodobné, že dítě tě bude následovat). Doporučuji taky 13 Zenových technik z programu Zenová matka, opravdu pomáhají 🙂
  3. Zajisti dítěti bezpečné prostředí, aby si neublížilo. Jestli mlátí hlavou o zem, dej tam polštář. Jestli ho zahodí a ubližuje si dál, vezmi ho k sobě do náruče, i když se třeba brání – bezpečí je priorita.
  4. Útočí-li dítě na tebe, chraň sebe. Můžeš mu chytnout ruce, či ho otočit čelem od sebe. Nemusíš mu u toho nijak ubližovat a demonstrovat svoji sílu, ale v takovou chvíli je třeba, abys byla pevná. Pořád jsi ty máma a on/ona dítě. Nejsi boxovací pytel, nenech si ubližovat.
  5. Až je po scéně, pojďte si promluvit o tom, co se stalo. Naslouchej dítěti jak situaci vnímalo, jak se cítilo, co potřebovalo. A mluv i o svých pocitech a o tom, jak bys to potřebovala ty. Zkuste spolu vymyslet, jak by se příště dala taková situace vyřešit jinak.
  6. V klidu se vše řeší snadněji. Můžete si spolu s dítětem v rámci hry udělat „vztekací koutek“ – místo, kam budete chodit zuřit nebo plakat, zkrátka místo, kde můžete do něčeho praštit a vypustit tam všechny emoce. A až budeš naštvaná ty, nezapomeň to místo použít. Pak mluv o tom, jak ti pomohlo se právě na tomhle místě vyvztekat a jak je ulevující ze sebe vypustit páru, když je toho na tebe moc. Jsi příklad.
  7. Až se tvoje dítě začne zase rozčilovat, vezmi ho na vaše „vztekací místo“ a buď vedle něj. Podpoř ho, ať se vyzuří a dostane to ze sebe ven.
  8. Fáze „emoční opečování“ – vás obou :) Pomazlete se, běžte spolu dělat něco, co máte oba rádi, pochvalte se, že jste to spolu zvládli.
  9. Pravidelně se zdrojuj! Abys mohla takhle náročné situace zvládnout v klidu, potřebuješ být zazdrojovaná. Určitě sama u svého dítěte víš, že když je hladové, nevyspané a unavené, jsou scény častější a více pravděpodobné. U tebe je to stejné. Nezapomínej na sebe. Pravidelně měj každý den čas pro sebe. I kdyby jen 30 minut. Jak si najít čas pro sebe i s malými dětmi mám pár tipů v tomhle článku.

 

Ukaž dítěti, že všechny emoce k našemu životu patří, i vztek.

Nikdo není pořád jenom veselý. Emoce nám často ukazují, kde jsme narazili na své hranice a kde byly překročeny. Co se nám líbí, co se nám nelíbí. Dítě se teprve všechno učí. Vždyť ani dospělí často netuší, co je to emoční inteligence.

Díky výše popsaným krokům scény budou postupně ubírat na síle i dramatičnosti. A díky níže popsaným bodům bude scén ubývat celkově 🙂

Pamatuj:

  1. Když je dítě ve velkých emocích či v afektu, už tě neslyší a je naprosto zbytečně v takovou chvíli na něj mluvit a cokoliv vysvětlovat.
  2. Po dramatu je fajn si o tom promluvit a zkusit spolu vymyslet, jak by tahle situace šla příště zvládnout víc v klidu pro vás oba.
  3. Tam, kde dítěti vyhovět můžeš, dítěti vyhov. Je to trénink a zároveň taky super prevence scén.
    • Chce se obout sám? Super, ať se obuje sám. I když to trvá déle.
    • Zuří, že to nejde? Uč ho „řekni mi, když budeš potřebovat pomoc“.
    • Chce nastoupit samo do auta? Ať nastoupí. Je naprosto jasné, že dítě stejné úkony, které jsou pro nás běžné, nezvládne tak rychle jako my. Učí se to, trénuje a je to pro něj nesmírně důležité.
    • Mažeš pravidelně chleba „špatně“? Připrav mu věci na stůl a navrhni, ať si jídlo připraví sám.
    • Chce abys rozdělávala závěsy z pravé strany a ne z levé? Je to problém? Pokud není, dělej to z pravé strany. Ty nejsi dítě, abys to „naschvál“ dělala opačně. Pokud teda není tvojí oblibou řešit následné scény.
  4. Nejsi tu od toho, abys dítěti naprosto ve všem vyhověla. V životě se taky setká s tím, že něco nepůjde. Ono se jenom potřebuje naučit se s tím vyrovnat a proto jsi tu ty.

Je pro tebe těžké ustát emoce svého dítěte i svoje vlastní?

Jak uklidnit vzteklé dítě, když jsi sama v nervu?

Abys mohla vystoupit z kruhu, ve kterém se s dítětem cyklíš, je potřeba udělat dvě důležité věci:

  1. Nauč se, jak probíhá vývoj dítěte, co cítí, proč se tak cítí a že ho někdy bereš spíš jako malého dospěláka, místo jako nezralé dítě – to jde změnit poměrně snadno, stačí vstoupit do programu Batole v pohodě.
    • naučíš se chápat jednoduché principy jak funguje dětský mozek, jakým způsobem dítě vést k samostatnosti a zodpovědnosti samo za sebe, bez neustálého kontrolování, domlouvání, zakazování, rozkazování a scén.
  2. Vyřeš svoje vlastní bolístky z dětství a to dokonce i ty, které si vědomě nepamatuješ. Zreviduj svoje rodičovská přesvědčení a očekávání. Najdi svůj zen, místo kde najdeš klid vždy, když ho potřebuješ. Dovol si projevovat své vlastní emoce, ale zároveň se přestaň vymlouvat na to, že jsi cholerik/beran a že to jinak prostě neumíš. Můžeš se to totiž naučit. Nemusíš se do nekonečna probírat svým dětstvím a vířit staré rány, ani chodit na regrese a léčit minulé životy staletí zpátky, nepotřebuješ se vrtat v minulosti. Ta už byla. To, co můžeš změnit, je tvé TEĎ. Protože tvé TEĎ určuje tvoji budoucnost. Pojď se vrátit k sobě, vlastní přirozenosti, svým darům a talentům, ke své skutečné podstatě a tomu, co opravdu chceš. Jaký život chceš žít a tvořit. Můžeš cokoliv, jestli to sama sobě dovolíš.

Ten nejlepší čas začít byl včera. Ten druhý nejlepší je DNES.

Abychom dobře porozuměly potřebám a emocím svých dětí, potřebujeme nejdřív dobře porozumět samy sobě.

Přála bych si, aby z našich dětí vyrostla nová generace dospělých. Méně traumatizovaná, méně frustrovaná, méně bezmocná a více otevřená, svobodná, zodpovědná a sebevědomá. Protože jen taková generace může konat rozhodnutí v souladu nejen se sebou, ale se všemi dalšími bytostmi, jen taková se může vzdát pocitu, že je třeba „urvat si kus světa pro sebe“, nebo se vzdát přesvědčení, že „však oni ví líp, než já, co se teď má dít – se mnou i s ostatními.“ Je čas vzít zodpovědnost za svůj život do svých rukou a být dospělým vzorem pro své děti. Postavit se čelem ke svým strachům i bolístkám, přestat se tvářit, že neexistují. A ne, není třeba s tím složitě bojovat.

Přidej se do 8týdenního programu Zenová matka, pojď se naučit, jak být v klidu a míru sama se sebou a to i v náročných situacích.

Přidej se taky do facebookové skupiny Máma s nadhledem, kde můžeš pokládat své otázky v podporující komunitě podobně laděných žen, nemusíš už být na všechno pořád sama 🙂

Učím rodiče, jak si usnadnit život s malými dětmi a jak je lépe chápat. Pomocí EVT metody je učím porozumět emočním, vývojovým i fyzickým potřebám miminek a batolat. A také pomáhám ženám, jak při vší té péči o děti nezapomenout sama na sebe. Mé motto je "Aby už žádné dítě nemuselo zbytečně plakat a žádná máma nebyla zoufalá." Protože rodičovství nemusí být boj.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů