Příběh druhý – jde to i jinak

Druhé miminko jsme plánovali až tak za 6 let po prvním. Abych se trochu vzpamatovala, aby měl syn dost prostoru a mého času, abych se třeba realizovala v práci… Všechno bylo jinak.

Byl prosinec a mně se zdál sen. Sen o holčičce, která ke mně přišla a řekla mi, že se jmenuje Izabelka a narodí se mi. Ráno jsem se vzbudila trochu zpocená a utíkala jsem koupit těhotenský test. Šla jsem si ho udělat pro jistotu hned v obchoďáku. A ano, byl pozitivní. No tak jo, když to bude ta holčička 🙂

Tentokrát jsem to všechno chtěla jinak. Tou dobou už jsem pracovala jako instruktorka plavání v Plaváčku, pohybovala jsem se v komunitě kontaktních rodičů a hledala odpovědi na svoje otázky. Potřebovala jsem svá proč. Proč to mám dělat takhle a ne jinak. Jaký to má vliv na miminko. Vyhovuje mi to? Nebo to jde jinak?

Kurz nošení v šátku a kurz plavání doma ve vaně jsem tentokrát pro jistotu absolvovala už těhotná, abych to mohla s miminkem všechno praktikovat hned od narození. Hledala jsem informace o přirozených porodech, četla porodní příběhy jiných žen, jela jsem na automatickou kresbu k Lucii Suché Groverové a zpracovávala si s ní traumátka z předchozího porodu. Už jsem nechtěla znovu vyvolávání porodu, oxytocin, epiziotomii, šití, ani bolest duše a pocit selhání.

Hledala jsem informace, jak to je s těmi mými imunosupresivy a kojením. Mamila – laktační poradna, radila kojit, že i tak je pořád mateřské mléko lepší, než umělá výživa. A toho jsem se chytla. Po konzultacích s naší pediatričkou jsme se dohodly, že kojit budu a budeme kontrolovat miminko, jestli na něj léky mají nějaký vliv a případně bych kojení ihned ukončila. Jasně! Aspoň týden, nebo měsíc!

A přišly zkoušky. V 12 týdnu těhotenství na screeningu v prvním trimestu mi vyšla možnost 1:42, že naše holčička bude mít Downův syndrom. Bylo mi to v podstatě podáno tak, jakoby Downa měla určitě. Vždycky jsem si myslela, že bych šla na potrat, kdybych čekala postižené miminko. Teď jsem ale věděla, že ani náhodou na potrat nepůjdu. Byly jsme s Izabelkou hodně propojené, už ve 13.tt jsem cítila její pohyby, nedovedla jsem si ani představit, že bych jí dala pryč. Každý do mě hučel (z mých nejbližších, kteří o tom věděli), že přece můžu být ráda, že mám jedno zdravé dítě, že to leckdo nemá, tak ať neblbnu. Nechtěla jsem jít na odběr plodové vody, bála jsem se, aby to nespustilo samovolný potrat. Na genetice mi velmi nepříjemná lékařka řekla, že jako matka po transplantaci jater můžu být šťastná, že jsem mohla mít jedno dítě a ať nevymýšlím. Brečela jsem. Po pár dnech přemýšlení jsem se nakonec rozhodla na odběr plodové vody jít. Ne proto, abych se rozhodla, zda si miminko nechám, ale abych měla jistotu a připravila se na to. Věřila jsem, že co se má stát, to se stane a že miminko se mnou zůstane. A představte si, holčička moje byla úplně zdravá. A mně se jen ulevilo, že jsem nešla na potrat hned, jak mi doporučovali.

Těhotenství jsem měla krásné, netrápily mě žádné nevolnosti, přibrala jsem tentokrát „jen“ 20 kilo. Celé těhotenství jsem dál plavala v bazénu, jezdila na tobogánech, chodila do sauny tak, jak to miluju. A připravovala se na porod. Sepsala jsem si i porodní plán. Vybrala jinou porodnici, blíž na dojezd, recenzemi ani horší ani lepší, než byla ta první.

Izabelka si počkala pár dní po termínu, kdy jsem se urputně bránila vyvolávání. Kolem páté ráno jsem ucítila píchnutí a vyskočila jsem z postele. Je to tady! Důležitě jsem dýchala a chodila okolo postele, vlnky chodily hned po 5ti minutách pravidelně, před osmou dal manžel synka do školky a o půl deváté už jsme frčeli do porodnice. Cesta nebyla med, ale přežila jsem, jen v porodnici se mi porod skoro zastavil, když jsem musela se sestrou vyplňovat anamnézu a papíry, které jsem měla vyplněné předem. Přišel lékař a radoval se „Jé, vy máte porodní plán, tak to máme dneska bez práce!“. To mě povzbudilo, zalezla jsem si do své kóje a dýchala. A po chvíli nadávala manželovi, proč mi to zase udělal 😀 Pomáhala mi horká sprcha, nabídky pomoci urychlení porodu jsem úspěšně odmítala a byla na sebe hrdá, jak přirozeně rodím. Seděla jsem nahá ve vaně, prodýchávala intenzivní kontrakce a přišel za mnou lékař, který mě neměl na starosti a povídá „Paní, takže vy nechcete pomoct.“ „Nechci.“ „A víte, že kdybychom vám pomohli, tak to máte za půl hodiny hotové a takhle budete rodit třeba ještě čtyři hodiny?“ „HMMMMM.“ „A můžete mi vysvětlit, co je na tom dobrýho?“ „Nemůůůůůžuuuuuuuuu.“. Nevím, jestli jsem neprošvihla jedinou možnost osvěty tohoto pana doktora, jelikož to byl porodník, který „rodil“ mojí mámu, když jsem se narodila já (o své vzpomínce na porod vám možná taky někdy povím), ale rozhovory mezi kontrakcemi mi prostě nedělají dobře.

Celou dobu říkali, že si můžu rodit, jak chci. Když jsem ale rodit začala, vzali mě smykem na porodní lehátko a řekli, že jak chci, ale na lehátku. Pokusila jsem se aspoň o velmi nepohodlný polosed. Nicméně jsem neměla žádný pocit na tlačení, což mi bylo divné, ale řekla jsem si, že jsem asi nějaká rozbitá, když ani nevím, kdy mám tlačit a tlačila jsem, jak radili. A šup, už jsem měla Izabelku na svém břiše, v plném vědomí, mém i jejím. Láska na první pohled. Voněla jako já, já jako ona, ani nevím. A hned hledala mlíčko, šplhala po mně, až ho našla. Ach, konečně, kojím!

Podařilo se to bez poranění, jak jsem si přála. Jenže té placentě se zase nechtělo. A pak to bylo skoro jako z pohádky o veliké řepě. Táhli, táhli, až ji přetrhli. A tak jsem měla možnost si vybrat – uspat a udělat kyretáž nebo neuspat a udělat za živa rovnou. Uspat jsem nechtěla. Porod byl proti tomuhle pohádka. Říkala jsem si, že to vydržím a půjdeme ambulantně domů. Po kyretáži jsem tuto svou žádost přednesla a u gynekologů se překvapivě setkala s pochopením. Ale pak na mě přišel primář z dětského oddělení, že já si klidně domů jít můžu, ale to mimino tam teda rozhodně zůstane a můžu si ho vyzvednout za 72 hodin. Už jsem neměla sílu znovu bojovat, zůstala jsem. Odešla jsem s Izabelkou na reverz po +- 48 hodinách, kdy už měla hotové všechny novorozenecké screeningy. Dokonce od prvního dne přibírala, doktoři nemohli uvěřit tomu, že po porodu neměla váhový úbytek.

vytoužené kojení

Izabelka taky nebyla spinkavé miminko, ale my jsme objevili zázrak – hacku.  A v ní spinkala, dokud se hacka houpala. A tak jsem se mohla i v klidu najíst a taky se občas věnovat Páťovi. Z radosti, že můžu kojit, jsem kojila pořád. Byl to interval přibližně co půl hodiny-hodinu, to půl hodiny kojení. Ve dne i v noci. A jak já jsem byla šťastná! Kojila jsem ji kdykoliv kníkla, na spinkání, na probuzení, na pláč, na všechno. A víte, co se stalo? Přestala plakat. Asi bych měla být ráda, řeknete si. Jenže ona neplakala, ani když se bouchla, ani když jí někdo ublížil. Ani když byla starší. Už to musí být fakt vážné, když se Izabelka rozpláče. A tady jsem si musela položit novou otázku, je to tak správně? Co když to, že jsme pokaždé, když začala plakat, ji ihned „umlčeli“ (většinou kojením), způsobilo, že zadržuje emoce v sobě a nepouští je ven? Že musí být úplně zoufalá, aby vybouchla? (Od toho má staršího bráchu, žejo.) Už asi tušíte, že ani druhé miminko mi nestačilo na to, abych zjistila, jak to s tím pláčem doopravdy funguje (možná jste na tom mnohem lépe a zmákli jste to napoprvé – dejte mi o tom vědět).

S Izabelkou jsem objevila taky bezplenkovku a ta nám fakt šla. Kakala zásadně jen na nočník a to v 6 hodin ráno, neměla snad nikdy pokakanou plenku. Byla tak zvyklá, že ji každé ráno dávám na nočník, že se dokonce nepočůrala, ani když jsem to jednou udělala rozespalá opačně – prvně ji umyla v umyvadle a pak až ji dala na nočník a tam se okamžitě vyčůrala. Tím mě tehdy ve svých 2 měsících přesvědčila, že i takhle malé miminko přesně ví, že chce vykonat potřebu, jen my to neumíme slyšet. Vnímala jsem ji, na rozdíl od prvního syna, jako hotovou a moudrou bytost, která se mnou chce komunikovat. A já se snažila poslouchat.

Jediné, co Izabelku zlobilo, byly opruzeniny. Už první týden byla z plenky totálně opruzená a já jsem objednala první látkové plenky. Druhý den používání látkovek byla bez opruzenin a já jsem si je tak oblíbila, že jsem neustále testovala nové druhy plenek a udělala opravdu obří sbírku, abych se nakonec stala látkovací poradkyní 🙂 Děti jsou zkrátka inspirativní – nebo inspirující?

Díky plavání ve vaně, masážím a bezplenkovce, jsme s Izabelkou nikdy nemuseli řešit koliky, bříško ji prostě netrápilo a tak přišlo AHA, že fakt to funguje i bez kapiček.

O nošení jsem tentokrát vůbec nepochybovala, protože po položení do kočárku spustila poplach. A tak jsem ji na procházky nosila v šátku, který jsem zvládla uvázat překvapivě snadno a byly jsme spokojené obě, nošení jsme si zamilovaly.

Spaly jsme spolu v posteli, ale přestože se v noci kojila asi 150x, byla jsem ráno vyspaná a odpočatá. Vždycky si jen cucla a spala dál, ani mě nebudila. Měla jsem radost, jak mi to kontaktní rodičovství jde a přestalo mě rozčilovat, jak se o něm všude píše.

Ukázalo se, že mé léky na Izabelku žádný negativní vliv nemají a že můžu kojit dál. Hurá! Asi týden před svými prvními narozeninami se ale kojit ze dne na den přestala. Jeden den pila každou hodinu a druhý už nechtěla vůbec. A já chodila, nabízela, cpala jsem jí mlíko až do pusy a nic, vždycky jen vyplivla prso a otočila se. Jak budu asi uspávat, když usíná u kojení? A ona si večer zalezla na svůj balkonek, vedle naší postele a usnula. A spala celou noc – poprvé v životě! Já se ale kojení nechtěla vzdát, prsa jsem měla nalitá a mléko mi teklo po tričku a odbyt nebyl žádný. Vygooglila jsem si, že je to bojkot kojení, protože samoodstav je nejdřív po druhém roce dítěte. Zkoušela jsem kojení nabízet dál, ale nic. Kontaktovala jsem laktační poradkyni a dostala radu, abych jí přestala dávat jídlo, že se určitě nakonec napije. A to jsem se zastavila a řekla si, „Jako vážně? Mám nechat roční dítě hlady, aby pilo moje mlíko, o který evidentně nestojí? Pro koho to kojení vlastně chci – pro ni, nebo pro sebe?“. Obrečela jsem si to, ale přijala jsem to jako Izabelčino rozhodnutí. A od té chvíle se prsa uklidnily, přestaly mě bolet, mlíko se vstřebalo a začala nová doba, bez kojení.

Nakoukněte ZDARMA do 4 denního minikurzu – Jak poznat, proč miminko pláče?

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů