Chtěla jsem to dělat správně

Když jsem byla poprvé těhotná, přečetla jsem si spoustu knih o těhotenství a porodech a měla jsem představu, že všechno půjde nějak samo. Porod byl pro mě vystřízlivěním, že ne všechno funguje tak, jak si představuji. Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem nebyla schopná si své vytoužené miminko ani pochovat.

V poporodní hormonální bouři jsem se topila ve vlastních emocích, jednou radostných, po druhé zoufalých. Trápil mě pocit viny, že jsem nezvládla miminko porodit “sama”, že mu ani nemůžu dát to nejlepší, co si zaslouží – mateřské mléko.

Po porodu jsme byli s mým chlapečkem několik hodin odloučení a teprve na našem druhém shledání jsem si ho mohla v klidu prohlédnout a zamilovat se do něj.

Jsme doma

Přijeli jsme domů a teď co a s ním? Skoro nespí. Celé hodiny ho mám v náručí a nemůžu se ani najíst nebo vykoupat, protože bych ho musela položit a on by plakal.

A já jsem nechtěla, aby plakal. Chtěla jsem spokojené miminko. Snažila jsem se ho hned utišit. Hlavně, aby neměl žádné trauma.

Moje miminko večer co večer plakalo. Proč pláče? Bolí ho břicho? A tak jsme nahřívali polštářky, dávali kapičky, probiotika, skákali jak blázni na balónu, na střídačku jsme ho chovali a stejně to nepomáhalo. Byli jsme vyřízení. Jak to ta příroda vymyslela, že se mimina rodí takhle nedokonalá a potřebují hned kapky, aby je nebolelo břicho? Achjo.

Ne, že by byl tak uplakaný a ani mi nevadilo ho chovat, ale je to takhle normální? Brečí všechna mimina? Co můžu udělat, aby nebrečel?

Strávila jsem spoustu hodin hledáním informací na internetu, a v diskuzích, kde jsem hledala odpovědi na své otázky. Zjistila jsem akorát to, že informace o dětech si velmi často protiřečí, a nebyla schopná se v nich zorientovat. Vždyť se neshodnou ani dva odborníci ve stejném oboru.

A tak jsem zkoušela všechno možné, až jsme nakonec vždy skončili u dudlíku a v náruči.

Bylo mi nepříjemné ho někomu “půjčit” i jen na pochování.

Dostávala jsem desítky nevyžádaných rad, které mě tak akorát rozčilovaly. Jakoby všichni snad rozuměli mému miminku lépe, než já?

Ještě protivnější mi byly rady fanatických rodičů – styl „takhle to dělám já a toto je jediná správná cesta“, to prostě není pro mě.

Přála jsem si, nebýt na všechno tak sama, ale zároveň jsem vlastně nechtěla od nikoho pomoct.

Potřebovala jsem to zvládnout sama. A tím víc se dostávala do pocitu, že to nezvládám. Že bych potřebovala chvíli vydechnout. A že je to mateřství trochu náročnější, než jsem si představovala.

Chyběl mi průvodce, který by mi dal pochopení, řekl, že je to v pořádku a já se můžu naučit svému miminku rozumět tak, aby plakat nemuselo. Že to dokážu. Aby dal mi návod, jak na to. Aby mi řekl, že miminko není jen nebohý tvor, který si nedokáže říct, co potřebuje. Naopak to ví velmi přesně. Jen zatím neumí mluvit “naší řečí”. A protože mu nerozumíme, použije techniku, na kterou reagujeme vždy – rozpláče se.

Doslova mi chyběl k miminku Manuál. Manuál, který by mě naučil svému miminku rozumět všem potřebám svého miminka a naučil mě je hlavně rozeznat!

Vždy jsem říkala, že jsem kontaktní rodič, ale nemám kontaktní miminko. Páťa spal nejraději ve své postýlce, s námi vůbec nemohl usnout, chtěl se chovat, ale nechtěl mazlit a pusinkovat, byl spokojený v kočárku. Nikdy mě nenapadla souvislost jeho “nekontaktního” chování s jeho příchodem na svět a ani jsem netušila, že se s tím dá nějak pracovat. Měla jsem v sobě jen pocit viny, že jsem něco udělala špatně a nevěděla jsem co.

Co všechno jsme řešili a jak nám to ne/fungovalo?

Pár týdnů po narození se Páťovi objevil atopický ekzém na tvářích. A tak jsme začali zkoušet různé mastičky, krémy a zázračné koupele. Nic nefungovalo, ekzém se stále zhoršoval. Zkusili jsme snad všechno, ale syn měl obličej jako struhadlo a po těle svědivé červené fleky. Poslední doporučení znělo kortikoidy.

Když naše miminko přestalo plakat kvůli bolavému bříšku, začalo plakat kvůli rostoucím zoubkům. Na radu lékařky jsem koupila Calgel. Vyzkoušela jsem ho prvně na sobě (dělám to taky vždy a se vším) a dvě hodiny jsem necítila jazyk. Tak nic, tohle svému dítěti dávat nebudu.

Nevěděla jsem kdy, a jak často, mám dávat své miminko na bříško. O všem jsem se radila s naší lékařkou, ke všemu jsem potřebovala ujištění, že to dělám správně. První otočení našeho syna neproběhlo ze zad na bříško, jak by to „mělo být“, ale opačně z bříška na záda. Radovali jsme se, že asi máme výjimečné miminko (a ne, nebylo to bohužel pro jeho následný vývoj dobré).

Syn měl problém otáčet hlavičku na jednu stranu – diagnóza zněla predilekce. Rada lékařky byla chodit k němu z druhé strany, dávat hračky na opačnou stranu, spát opačně a motivovat ho k tomu aby se otáčel i na druhou stranu. Dělali jsme všechno. A co myslíte? Nic nefungovalo.

Tleskali jsme, když se začal v půl roce plazit. Šikulka prostě! Když se po dalších čtyřech měsících nic neměnilo a stále se nám plazil po bytě jako raněný voják (rozuměj – používal k přitahování jen jednu ruku a odrážel se jednou nožičkou), už jsme se tolik neradovali a hledali jsme, kde se stala chyba. Jak mu můžeme pomoct a motivovat ho, aby lezl?

Ke všemu ho často trápily rýmy a od toho i kašel. Zkrátka jsme pořád něco řešili.

Přes den celý první rok skoro nespal, většinu dne jsem ho měla jenom v náruči. Říkala jsem si, že to přece musí jít i jinak. A tak jsem koupila šátek na nošení dětí, který jsem nedokázala správně uvázat. Pořídila nosítko, v tom nechtěl být.

Trápily ho opruzeniny. Mazali jsme mastičkami, nepomáhalo to. Koupila jsem ty nejlepší látkové plenky, které ale synovi nepasovaly a každou hodinu jsem ho převlékala úplně durch mokrého. To mě po dvou týdnech přestalo bavit a vzdala jsem to.

Načetla jsem si informace o bezplenkové komunikační metodě. To nám určitě pomůže. Nebyla jsem však schopná rozeznat žádné signály svého miminka a tak do nočníčku nikdy nic nekáplo. Zase jsem měla jen nervy z toho, že to neumím a nedokážu svému miminku pomoct.

Chtěla jsem svému miminku lépe rozumět a tak jsem si koupila kurz znakování. Bez ohledu na to, jak moc jsem se snažila, to zase nefungovalo. Možná se mnou komunikovat nechce?

Říkala jsem si, že buď jsem buď úplně blbá máma, nebo mám nějak rozbité dítě. Že prostě není možné, že nám nic nefunguje, když všem ostatním to funguje. Měla jsem pocit, že každá máma je lepší než já. Nechápala jsem, jak některé mámy zvládnou i více dětí, když já sotva zvládnu to jedno.

Tehdy jsem si myslela, že jsem free, mám spokojené miminko a nic neřeším. Ale když se teď ohlédnu zpětně, vidím, že jsme něco řešili úplně pořád.

A je to dobře.

V prvních třech letech totiž uděláme největší vývojový skok v životě. Už nikdy se v tak krátkém časovém úseku nenaučíme tolik nových věcí. A proto právě na tomto období nejvíce záleží.

Určuje nejen fyzické návyky a nastavení – zda nás nebudou v dospělosti bolet záda, jaké pohybové návyky budeme mít.

Nastavuje se taky vnímání nás jako sebe-samých. Zajímají někoho moje potřeby? Nebo musím být hodná holka/hodný kluk, aby mě měl někdo rád? Hlavně být potichu a nebýt vidět? Nevyčnívat z davu? Nebo musím být výstřední a v něčem vynikat, aby si mě někdo všimnul? Musím křičet, aby mě někdo slyšel? Musím někomu něco dokázat, a někam to dotáhnout, abych za něco stál/a? Když mi partner věnuje málo času a pozornosti, znamená to, že si ji nezasloužím?

Kdybych měla zkušenosti a praxi, jakou mám dnes, udělala bych velkou spoustu věcí u svého prvního miminka jinak. Vím, že to není ztracené a ledacos se dá dohnat, ale dá to mnohem víc práce v pozdějším věku. Ať už je to napravování fyzických návyků, nebo nefungující komunikace.

Co se změnilo?

Teď už vím, proč to všechno nefungovalo. Chyběly mi souvislosti. Nedostala jsem své PROČ. Proč to takhle funguje, jak mám postupovat, jaký má být výsledek, jaký vliv to má na mé miminko a co tím můžu získat?

Chtěla jsem to mít všechno hned. A čím víc jsem se snažila všechno změnit, hned, tím víc to nemohlo fungovat. Kde je tlak, tam je i protitlak. Snahy bylo prostě příliš.

Nedokázala jsem se uvolnit a naslouchat tomu, co mé miminko potřebuje, navzdory tomu, jak moc jsem to chtěla dělat správně.

Chápu, proč má tolik maminek pocit selhání a výčitky, že svému miminku nerozumí. Absolvovala jsem desítky hodin přednášek o psychomotorickém vývoji dětí, abych se naučila, jak podporovat přirozený vývoj miminka. Jak ho motivovat k pohybu, jaké pohybové návyky u něj sledovat a proč, jak ty nevhodné opravovat a rušit. Jak mu vývoj a pohyb usnadnit, místo abychom ho naopak nevědomky nebrzdili.

Naučila jsem se porozumět tomu, jakým způsobem miminka komunikují a co nám říkají, aniž bychom je to museli jakkoliv učit. A rozumím i tomu, proč to mnoho rodičů slyšet nechce. Radši by měli miminko o kterém „ani neví“ a pořád se směje. Mít doma klid a pohodu.

A že se stále traduje o miminkách velká spousta mýtů, kterých se drží i mnozí odborníci.

Pořád uvidíte a uslyšíte rady, které někdo používá už 20, 30, 40 let, jen proto, že je to zvyk a že „se to takhle prostě dělá.“

My se na to všechno můžeme podívat z nadhledu. Se všemu souvislostmi a odpověďmi na otázku „Proč?“. Můžeš si dát 15-25 minut denně, aby se dozvěděla informace, které Ti pomůžou pochopit svoje miminko? Informace, jejichž souvislosti stále mnoho odborníků přehlíží? Jít společně krůček za krůčkem, svým tempem a ušetřit svému miminku mnoho slziček a sobě starostí.

Jakými vývojovými fázemi miminko prochází? – ne podle tabulek, ale podle toho, jak jednotlivé fáze následují za sebou, naučit se, co dělat, když je něco jinak. Umět včas poznat nevhodné pohybové návyky a naučit se je u svého miminka opravovat.

Můžeš se naučit své miminko masírovat, uvolňovat mu z těla napětí, dávat mu svoji pozornost dotykem. Bojíš se, že je to těžké? Můžeš začít masírovat každý den jen část těla svého miminka – nožičky, bříško, obličej, ruce, záda a udělat si z toho rituál, který si užijete oba. Nezabere to víc, než 10 minut denně, ale výsledky uvidíš brzy a zůstanou už napořád.

Budeš rozumět tomu, co se Ti miminko snaží říct a co od Tebe potřebuje dříve, než se rozpláče. Vysvětlím Ti, jakým způsobem miminka komunikují a že to nejsou tak docela bezmocné bytosti, které neví, co zrovna chtějí.

Dozvíš se všechno o správné manipulaci s miminkem, protože to je úplný základ toho, jakým způsobem nevědomky ovlivňujeme následný vývoj svého miminka. Často se mě maminky ptají „Fyzioterapeut nám doporučil cvičit Vojtovku, cvičíme už měsíc, ale nevidíme žádné výsledky, máme ji cvičit dál?“. A přitom dál miminko nosí v nesprávných polohách, manipulují s ním nevhodným, i když láskyplným způsobem a používají na miminko pomůcky, které podporují nevhodné pohybové návyky. Protože na těch pomůckách se píše „vhodné od narození“. Jak s miminkem manipulovat tak, abychom mu spíše neškodili a nebrzdili ho ve vývoji? Jak ho naopak podpořit?

Už se můžeme přestat vymlouvat na to, co všechno jsme „taky přežili“ a že se to teď moc řeší a začít to dělat tak, aby to bylo v souladu s námi, s naším miminkem a hlavně, aby už nebyl prostor na výmluvu „promiň, tehdy jsem to nevěděla“ – dneska už jsou informace dostupné a Ty je můžeš mít všechny na jednom místě v kurzu VIP klubovna Mámy s nadhledem ZDE.