Příběh čtvrtý – pochopení

Čtvrté miminko jsme neplánovali a mé těhotenství nás zaskočilo. První týdny jsem se vyrovnávala s nastalou situací. Věděla jsem, že těhotenství ukončit nechci, že život je dar a já neumím říct životu ne. Ale těhotná jsem taky být nechtěla. A hlavně jsem nechtěla znovu rodit. Ještě jsem se nevzpamatovala z předchozího těhotenství. Strašně mě bolely záda, už od třetího porodu. Bylo to nesnesitelné, sotva jsem se mohla hýbat a dny bez bolesti jsem slavila. Chtěla jsem trochu víc svobody, času pro sebe, odpočinout si od plenek a kojení. A měla jsem výčitky, co miminku způsobuju, když takhle přemýšlím. A pak se mu omlouvala, že to tak nemyslím, jsem přece ráda, že tu je.

Při frmolu s třemi dětmi jsem ani nestíhala myslet na to, že jsem těhotná. Miminko se příliš nehýbalo, a kdyby mi nerostlo bříško, vlastně bych o něm ani nevěděla. Večer, když jsem se dostala do postele, jsem se miminka ptala, jestli tam vůbec je a jak se má. Celé těhotenství bylo klidné, něžné, bříško rostlo pomalu, skoro jsem nepřibrala.

Strašně jsem se bála porodu. Bolesti. Nechtěla jsem ani bojovat, ani jet na poslední chvíli a riskovat porod v autě. Četla jsem porodní příběhy žen, které rodily doma, a fascinovalo mě to. Když jsem tohle téma otevřela doma, můj manžel o tom nechtěl ani slyšet. V žádném případě, takový hazard. Věděla jsem, že má pravdu. Ke mně, jakožto „rizikové pacientce“ by žádná porodní asistentka nepřijela a rodit doma bez zdravotníka bych si netroufla. Co kdyby byly komplikace, musela by se volat rychlá, pak můj muž bude vysvětlovat, že mám transplantovaná játra, beru léky, mám anémii… Důvody proč nerodit doma vítězily. A když jsem s někým mluvila o svém strachu z porodu, odpověď zněla většinou: „Co blbneš, vždyť si už rodila třikrát.“ – a tím to skončilo.

Termín porodu jsem měla 19.1., ale už od Vánoc jsem měla pocit, že snad porodím každým dnem. Ke konci těhotenství mě už nebolela záda, ale dostávala jsem obrovské křeče do třísel a strašně mě bolela stydká kost, občas jsem měla pocit, že mi snad miminko vypadne na chodník. Ale holčička nám to jen chtěla udělat napínavé, chtěla být Vodnář a počkala si na 21.1. Ráno mi začaly mírné a zcela nepravidelné tlaky v břiše. Že by už? Zavolala jsem manžela, abych nebyla doma sama s 1,5 roční dcerkou, udělala si napářku, pustila uklidňující hudbu a začala se ladit na porod. Ale místo kontrakcí, jaké jsem znala, chodily opravdu jen vlnky a tlaky a nepřicházela žádná pravidelnost, ani bolest. Kolem oběda už jsem měla pocit, že z toho nic nebude, asi to byl jen nějaký nácvik. Přišly děti ze školy a školky, takže jsem si říkala, že už ani nemám šanci rodit. No a pak najednou ty nepravidelné vlny sílily. Bylo mi to divné a volala jsem kamarádce, aby přijela hlídat děti, že pojedeme s mým totálně vynervovaným manželem radši už do porodnice. Volali jsme jí ve 13.15h, přijela ve 13.45h, to jsem v koupelně už brečela a panikařila, že nezvládnu dojít do auta a že se bojím rodit. Kamarádka mi jen řekla, ať prostě porodím, že to zvládnu (a zabavila manžela, který docela prudil, protože se hrozně bál, jako já). Najednou jsem cítila velký tlak, jen jsem vydechla, mručela u toho jak medvědice v poslední vteřince, a měla v rukou hlavičku naší holčičky. Bože, fakt rodím a ještě k tomu doma! Další nádech, vlna a výdech, celé tělo se mi propnulo a dcerka vyklouzla přímo do mých rukou – splnil se mi můj sen! Bylo přesně 14.00 hodin. Stačilo, aby kamarádka uklidnila manžela i mě a najednou to jelo. Seděla jsem v naší minikoupelně na zemi, tiskla k sobě spící miminko a nemohla jsem tomu uvěřit. Šok a euforie způsobily, že jsem z toho byla totálně mimo s tím klouzavým miminkem na sobě. Za chvilku Sáře zavonělo mlíčko a sama se přisála.

Letmo mě napadlo, jak to bude s placentou tentokrát? Asi po 30ti minutách jsem se opatrně zvedla, dala miminko kamarádce do náručí a vlezla si do sprchy (s přivřenými dveřmi, protože miminko bylo stále na pupečníku). Placenta odešla sama jakmile jsem si dřepla, úplně celá a bez bolesti. Sára byla celou dobu na placentu napojená, manžel přestřihnul pupečník, až byla placenta venku a úplně dotepaná. Pak jsme si vlezli všichni spolu do postele a jen se mazlili. Jsem skutečně vděčná za tento překrásný a léčivý porod, je to taková síla.

Jen zavinování dělohy mě tentokrát bolelo jako blázen a při každém kojení se mi kroutily i palce od nohou. A tak jsem jí děkovala. Děkovala jsem své děloze za to, co všechno dokázala.

Nechtěla jsem kojit tandem, věděla jsem, že na to nemám sílu. Už v těhotenství mě kojení bolelo a v Rebeččiných 15ti měsících, kdy měla kojení jen před spaním, jsem jí vysvětlila, že mě to bolí a už mlíčko nebude. Přijala to úplně v klidu a po mlíčku se nesháněla. Když se narodila Sára a Rebeka ji viděla se kojit, chtěla to zkusit taky. Říkala jsem si, že když je už 3 měsíce bez kojení, že jí to určitě nepůjde a nechala ji to zkusit. A ono jí to šlo. A tak jsem nemohla říct, že pro jednu mlíko je a pro druhou ne. Chtěla se kojit s miminkem pořád, na pohled to bylo krásné, byla jsem z toho celá dojatá, ale taky jsem z toho byla vyřízená a prsa bolely. Musely jsme těžce nastavovat zpět, že mlíčko je pro starší Rebeku jen na spinkání a Sára ještě neumí papat, tak má mlíčko, kdy chce. Někdy mám pocit, že snad kojit ani nepřestanu, že nejmíň jedna z nich se určitě bude kojit až do maturity. Taky někdy tenhle pocit máte?

Jednou večer, když všechny děti už spaly, spustila Sára šílený pláč. Takový, jako by šlo o život. Byla nakojená, přebalená, s kolikami problém neměla, co se děje? Vzpomněla jsem si na pláč vzpomínek. Ale vždyť jsme měly tak krásný porod! Seděla jsem na posteli a držela ji schoulenou v klubíčku tak, abychom na sebe viděly. Křičela, uhýbala pohledem a snažila se z mé náruče vyskočit. Jen jsem seděla, zhluboka dýchala a dívala se na ni. A pak mi to konečně došlo. To je sice hezký, že jsme měly rychlý a krásný porod. Ale ji bolel! Mačkalo ji to ze všech stran, musela se procpat tím úzkým porodním kanálem, ani nevěděla, kam jde a co ji tam čeká a ještě jsem na ni celou dobu valila svůj strach. A tak jsem jí to řekla, že jsem s ní, že jí rozumím, poslouchám ji a že může plakat. A plakala jsem taky. Po chvíli se začala uklidňovat a navázala se mnou oční kontakt. Pak se ztišila úplně a jen na mě hleděla. A věděly jsme obě. Od té doby už se tento pláč u nás neopakoval, ale určitě je možné, že některá miminka svůj příběh potřebují vyprávět vícekrát, dokud jim neporozumíme úplně.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů