Seberegulace není potlačování

Výbuchy emocí, křik, často i kvůli banalitám, vyčerpanost a chronická únava, to jsou věci, se kterými se potká snad každá máma.

I když jsme před dětmi byly vyrovnané pohodářky, často s příchodem dětí přicházejí emoce, kterým nerozumíme. Střídají se v nás od extrémní blaženosti, naplněnosti a hrdosti na ty naše úžasné děti a můžeme se celé hodiny rozplývat, jak nádherné a dokonalé ty naše děti jsou. A pak přijde situace, se kterou si nevíme rady a spadneme pro změnu do obrovské bezmoci, vzteku a lítosti, že nevíme co dělat.

Když  se něco neděje podle našich představ a očekávání, přichází pocity zklamání, selhání, sebevýčitky.

Jsme zkrátka emoční bytosti ve fyzickém těle a je důležité se naučit se svými emocemi pracovat, učit se seberegulaci. Seberegulace není potlačování. Není to ani předstírání, že se nic neděje, když se mi něco děje. Není to ani o „snažím se být v klidu“. Děti to velmi dobře poznají a reagují na to.

Sebe-potlačení je mechanismus, který máme často z dětství.

Přichází emoce, honem je musím zastavit, protože jinak se na mě bude někdo zlobit, bude na mě řvát, dostanu stopku a odmítnutí.

Takhle se nechovej. To není hezký. Jsi ale ošklivá holčička. Ty náš uřvánku. Ty jsi ale upištěná! Velký holky nebrečí. Kluci nepláčou. Nic se ti neděje. Okamžitě přestaň, nebo ti ještě přidám! Nikdo na ten tvůj řev není zvědavej. Nikdo na TEBE není zvědavej.

Co si z toho odneseš? „Hlavně nikoho svými emocemi neobtěžuj!“

Jaké věty si vybavíš ty?

A teď jsi dospělá. Pocity a emoce máš pořád, ale často si s nimi nevíš rady. Všichni chtějí vidět jen ty pozitivní. Když náhodou cítíš něco nepříjemného a negativního, bojíš se něco říct, aby partner nebyl naštvaný a protivný, abys nebyla zase odmítnutá. Tak honem, úsměv a mávat…

Když své emoce projevuje tvoje dítě, šílíš z toho, nevíš co s tím. Říkáš si, kde se to ve mně bere?

Dusíš to v sobě, snažíš se všechno zvládat v klidu a tiše a pak najednou BUM. Bouchneš jako papiňák. Jsi jak vzteklý tyranosaurus a najednou to nejde ovládnout, ani zkrotit, všechno se to vyvalí ven. Často to slízne ten, kdo přidal poslední kapičku do nacpaného papiňáku. Nebo ten nejmenší, co je s tebou pořád doma a je blízko po ruce.

A pak zase výčitky. Vždyť on za to ani nemůže… Ulevilo se jen na krátko. A začne nové hromadění pocitů v bublajícím hrnci.

Klíčem je naučit se své pocity přijímat, prožívat, popsat je, mluvit o nich, být v nich uvolněná. Zadržování působí v těle napětí, tenzi, tvé čelisti jsou zatnuté, břicho stažené, zadržuješ dech, když se blíží výbuch, krev se hrne do periferií těla a ty máš chuť něčím praštit (nebo někoho), řvát, nebo utéct. Ani strategie „tichá voda“ není zrovna funkční. Dlouhodobé potlačování sama sebe a svých pocitů se dřív nebo později projeví i na fyzickém zdraví. A hlavně to stojí velkou spoustu energie – hlavně té, kterou nemáš a hodila by se ti jinde.

Když se snažíš odmítat svoje nepříjemné pocity, odmítáš taky sama sebe. Nesnášíš se za to, jsi protivná, naštvaná, fňukáš a stěžuješ si, připadáš si osamělá, smutná, frustrovaná, na všechno sama. Hlavně už nechceš být zraněná. Snažíš se od těchto pocitů odpojit. Jenže my se neumíme odpojit jen od negativních pocitů, odpojujeme se od všech. Pak je těžké prožívat radost, potěšení, spokojenost, naplnění, uvolnění, vášeň, živost, smyslnost.

Odpojuješ se nejen od sebe, ale taky od svého dítěte. I když se o něj celý den staráš a s láskou o něj pečuješ, přestáváš pro něj být emočně dostupná. Začínáš se pomalu odcizovat i svému partnerovi. Můžeme mít klidně zcela naplněné potřeby fyzické, ale pokud nemáme naplněné i potřeby emocionální, naše citová nádrž zůstává prázdná, nemáme odkud dávat.

Když přestáváš být emočně dostupná, dítě dělá přirozeně všechno proto, aby získalo tvoji pozornost a lásku a to v dobrém i špatném. Nedělá to schválně, nemá zralý mozek, aby nad tím mohlo přemýšlet. Je to přirozený mechanizmus. Protože i negativní pozornost je lepší, než žádná.

Možná se někdy sama během dne přistihneš, že myslíš na něco úplně jiného, než co právě děláš. Co bylo včera, co bude zítra, co se možná stalo a nebo nikdy nestane. Jedeš na autopilota. Tvé dítě žije tady a teď, jinak to ani neumí. Tady a teď mu chybíš – necítí tvoji emocionální dostupnost, i když jsi celý den doma s ním.

Pokud se ti zdá, že dítě „zlobí“ – je hlučné, neustále vymýšlí blbosti, někam spouzí a leze, něco ničí, něčím bouchá a dělá ještě vím to, co ti vadí – snaží se tě zpřítomnit, abys byla s ním, tady a teď, nejen fyzicky, ale i mentálně a emocionálně. Neumí si své potřeby naplnit samo, je na tobě existenčně závislé. Pokud v dětství máme své potřeby naplněné jak potřebujeme, získáváme sebedůvěru a sebevědomí, cítíme se přijatí a milovaní, postupně se učíme samostatnosti a tomu, jak si své potřeby naplnit sami. Pokud naopak citově strádáme, stále v životě hledáme někoho, kdo nám naše potřeby naplní, kdo nám naši citovou nádrž dotankuje. Sami to neumíme, tvoříme závislostní vztahy.

Zdá se ti, že za tvé nepříjemné pocity může dítě, manžel, někdo jiný. Kdyby byl jiný a choval by se jinak, cítila by ses lépe. Kdyby právě tvé dítě nebylo tak náročné a ty jsi mohla víc spát a mít víc času pro sebe, bylo by to jiné. Vždycky je snadnější koukat „kdo může za to, jak se cítím“, než jít dál a hledat, co je za tím. Proč se takto cítím? Jak to můžu změnit?

Nespokojená žena najde vždy důvod k další nespokojenosti. Uvnitř sebe toužíš po harmonické rodině a bezpečném hnízdě. Přeješ si, aby tvoje děti byly spokojené. Děláš proto všechno, co můžeš. Ale jakoby to nikdy nebylo dost. Chybí tomu totiž jediná věc – tvoje spokojenost.

Dítě si to od tebe líbit nechá, nemá na výběr. Díky tobě přežije, bez tebe ne. Je obdivuhodné, jak rychle dokáží děti odpouštět. I když svému dítěti nafackuješ (slovně či fyzicky), za minutu tě s láskou obejme. Ono to ale nezapomíná. Ukládá si tento mechanismus jako normální. Jako ten, co se dá přežít. Bude ho používat po celý zbytek života, jako ho používáš ty.

Jakmile si začneš dělat hromosvod i z partnera, je pravděpodobné, že si to líbit nenechá. Nenápadně bude méně doma a více v práci, nebo kdekoliv jinde. Komunikace začne váznout. Bojí se tvých emocí, neví co s nimi, radši se ti vyhne.

Není to o tom, abys začala své emoce ještě víc potlačovat a upozaďovat sama sebe, ale naopak aby ses s nimi začala spojovat, zkoumat je, co ti přináší, co ti chtějí říct, dovolila si je plně prožívat, mluvit o nich, přijímat je do svého života – už ve chvíli, kdy se objeví.

Co se stane, když se to podaří? Budeš se cítit živější, znovu se k tobě může vrátit vášeň a radost ze života, budeš zářivější, přitažlivější, živelnější. Můžeš být laskavá máma a milující partnerka, pokud chceš.

Ano, je to volba, tvoje.

Nedělej si hromosvod z lidí, které miluješ a jsou ti blízcí.

Nejde o to, aby ses měnila v někoho jiného. Naopak, aby ses mohla stát tou nejlepší verzí sebe sama.

Odpověz teď sama sobě na pár otázek:

1. Jak nyní žiju svůj život? Jsem takto spokojená? Jakou jednu věc bych ráda změnila?
2. Co mi brání žít spokojenější život?
3. Jak vypadají moje vztahy? S partnerem, s dětmi, se svými rodiči, s přáteli?
4. Dokážu s láskou přijímat nejen své dary a kvality, ale taky své stíny?
5. Jak dokážu nést zodpovědnost za svůj vlastní život a tvořit ho podle sebe?
6. Umím si dělat čas sama na sebe, nebo mám sama sebe na posledním místě?

Jestli ti vyšlo, že bys ve svém životě ráda něco vylepšila, nebo jsi spokojená, ale vidíš prostor k dalšímu růstu, zvu tě do 8týdenního programu Zenová matka.

V tomto programu spolu rozklíčujeme tvá vnitřní přesvědčení o životě, o vztazích, o sobě samé i o výchově. Seznámíš se s primárními emočními zraněními, kompenzačními mechanismy i způsobem, jak léčit svoje bolístky, aby tě dál v životě nezasahovaly.

Naučíš se bezpečně regulovat své emoce i jak to naučit své děti.

Budeš zase přitažlivá žena, ze které září spokojenost a radost. Naučíš se, jak dělat méně a přitom mít hotovo více.

A jestli jsi ještě neviděla webinář zdarma – Desatero Zenové matky, přihlásit se můžeš TADY.