Příběh třetí – zážitkový

Od třetího miminka mě všichni odrazovali. „Jsi přece riziková, máš transplantovaná játra (jako bych na to snad mohla zapomenout). Máš kluka i holku, co víc chceš?“

Toužila jsem po miminku celou svojí bytostí, tak silně, jako nikdy před tím. Můj muž miminko nechtěl a já doufala, že se to třeba přihodí „náhodou“. Jenže nepřihodilo a já jsem plakala s každou menstruací. Teprve tehdy jsem pochopila, jak se asi cítí ženy, které si přejí miminko, ale jejich partner nechce. Ženy, které volá jejich miminko a ony nemají partnera. Ženy, které miminko chtějí, ale ono nepřichází. Bylo to děsný a já si říkala: „Co blázníš, vždyť děti máš, co se děje?“. Měla jsem pocit odmítnutí. S partnerem jsme o tom často mluvili, já jsem chápala jeho, on mě, ale nepotkávalo se nám nastavení. A když jednoho dne přišel s tím, že se rozhodl, že třetí miminko chce, otěhotněla jsem ten večer 🙂

Těhotenství bylo bezproblémové, jako obě předchozí. Přípravě k porodu jsem věnovala hodně času, absolvovala jsem kurz Jemného zrození, i s manželem (který nechápal, k čemu potřebuji dvoudenní předporodní kurz po dvou porodech). Přála jsem si to mít v klidu. Bez odmítání, přemlouvání, argumentování, vysvětlování, obhajování. A s podporou.

Chtěla jsem pochopit, co se v mém těle děje a proč. Proč jsem nikdy neměla pocit „na tlačení“? Jak to s tím ne/tlačením u porodu teda je? A co dech? a hlavně – proč mám pokaždé nakonec pocit „hele tak stačilo, už dneska rodit nechci, nešlo by to dokončit nějak beze mě?“. Reálně spíš ta věta zněla „zabte mě, už rodit nechci, ať to mimino vyleze jinudy!“

Poslouchala jsem každý večer afirmace, které mě příjemně uspávaly a uklidňovaly. S miminkem jsem tentokrát nebyla tolik ve spojení, jako s Izabelkou, ale bylo to spíš tou péčí o dvě starší děti (6 a 3 roky), než že by nám komunikace nefungovala. Taky jsem věděla, že tentokrát chci rodit ambulantně, stůj co stůj.

Ráno asi v 6.45 hodin přišla první vlnka. Ach, je to tady, dneska! Zrovna dneska, na zítra mám na bazénu domluvené focení pro klienty, musím toho tolik zařídit. A tak jsem místo uvolnění do procesu začala telefonovat, kdo za mě vezme „službu“, dodělávala klientům časy u fotografa, posílala rychle emaily a vlny chodily rychle a byly silnější a silnější. Volám mámu na hlídání pro děti, manžela na odvoz pro mě. Když jsem nemohla mluvit do telefonu, říkala jsem si, že je divný, proč ty vlny jsou tak silné. Změřila jsem si dobu mezi nimi – sice to byly 3 minuty, ale ta kontrakce trvala přes minutu. Aha, to je asi čas jet do porodnice. A tak jsme frčeli. Porodnici mám 20 minut od domu, ale cesta autem byla pekelná, vlny chodily jedna za druhou, nemohla jsem sedět, klečela jsem na předním sedadle, opřená rukama o zem za sedadlem. A najednou lup a praskla voda. Jejda! Vždyť mi vždycky odchází až při porodu!

„Já rodíííím! Zastav!“, křičela jsem na manžela. Ten vtipně zvedl ruku ke mně, jako by chtěl miminko nějak zastavit a řekl: „To vydržíš, už tam budem!“

Jak jako vydržíš, když mimino se dere ven? A tak jsem jela zadkem vzhůru a prosila miminko, ať chviličku počká, že v autě to není nic moc. Manžel nás téměř letecky přesunul před porodnici a tam před vchodem stál jeřáb – rekonstruovali porodnici. No, to nedojdu. Muž mi otevřel, viděl, že rodím a vtipně se zeptal, co má dělat. Náhoda tomu chtěla, jela kolem sanita, manžel ji stopnul a přiběhli dva saniťáci s lehátkem, že mě na porodnici převezou. Ale musím si lehnout na záda. „Tak to asi nepůjde, když mám hlavičku skoro mezi nohama!“ A tak jsem jela areálem nemocnice na sanitním lehátku na čtyřech a takhle jsme přijeli na porodní sál, kde jsme všechny dost vyděsili.

Můj sen o intimním porodu byl pryč – kolem mě stáli dva saniťáci, pediatr, porodní asistentka, lékařka a lékař z gynekologie a manžel. Přesunout na porodní lehátko jsem se nemohla, což ovšem pro mě byla výhoda, mohla jsem rodit na čtyřech a nemusela o tom nikým diskutovat. Všichni se nachystali a koukali na mě a porodní asistentka říká:

„Tak, maminko, můžem!“. „Ale já zrovna nemám kontrakci.“ „Aha. Tak počkáme.“

A čekali jsme. Bylo to vcelku dlouhé čekání, takové to trapné ticho, kdy přijedeme s totálním humbukem a najednou se neděje nic. A pak přišla silná vlna a hlavičku miminka už jsem měla ve své ruce. Pocit na tlačení jsem zase neměla, ale tentokrát překvapivě tlačit nebylo vůbec potřeba. Konečně jsem rozuměla tomu, jak to funguje, když se miminko narodí samo. Přišla druhá vlna a Rebeka vyklouzla celá. Uff, takovej nářez, je 9.32 hodin a už mám miminko u sebe na břiše, to je sen! Jenže to bych nebyla já, kdyby se mi zase nesekla ta placenta, že jo. Kurňa, co to znamená? Konečně umím rodit ty děti a furt to neumím s těma placentama? Prosila jsem, abych si mohla stoupnout, zkusit jít na záchod, nebo dřepnout, ale nenechali mě, že bych jim tam vykrvácela. A začali tahat za pupečník a mačkat mi břicho. Do háje! Ještě, že rodím naposled… Tentokrát ji aspoň nepřetrhli. „Chtěla bych jít domů ambulantně.“, začala jsem trochu nesměle. „To u nás není problém, jen nevím, jak na novorozeneckém.“ Měla jsem tentokrát kliku na super partu lékařů i sester a nikdo problém nenašel, nikdo nám nebránil, naopak si myslím, že všichni byli rádi, že jsme 2 hodiny po porodu odjeli domů.

Doma jsme si vlezli s miminkem do postele, mamka přivezla domů obě starší děti a i ty se hned přitulili k nám do postele a mazlili se s miminkem, bylo to tak boží. Klid, všichni spolu, doma.

z focení den po narození 🙂

Poprvé jsem měla spinkací a klidné miminko, Rebeka snad neplakala vůbec, nebo jen úplně výjimečně, když jsem nestihla zachytit její signály a nebo je prostě zrovna nevnímala. Nemá problém vypouštět své emoce, naopak velmi jasně si umí říct, co potřebuje. Naučila se, že pláč není náš způsob komunikace.

Rebeka nám ale přinesla jiná témata k objevování. Například noční spaní. Do půl roku spala s námi v posteli, kojila se jak potřebovala, budila se v noci maximálně dvakrát, někdy dokonce jen jednou, já jsem byla vyspaná, plná elánu a říkala jsem si, jak to mám už všechno skvělé zmáknutý. Před jejím půl rokem ale nastal zlom. Rebeka začala lézt po čtyřech a v noci ji tělo nutilo k pohybu. Pokaždé, když narazila na mě, začala mě přelézat, trhat mi vlasy a hlavně brečela. Buď chtěla prso v puse, nebo řvala. Prsa mi rozpraskala takovým způsobem, že jsem to nezažila, při každém kojení jsem měla pocit, že mi řeže bradavky. Na prsou se mi udělal bolavý ekzém. Koupila jsem dokonce umělé mléko, že už na to nemám a nezvládnu to. Pak mi kamarádka doporučila stříbrné kloboučky, které mi prsa zachránily a umělé mléko jsem nepoužila, ale noční řev to nevyřešilo. Po pár týdnech jsem večer usínala s pocitem, že si přeju už se neprobudit.

Když jí bylo 10 měsíců, zjistila jsem, že jsem zase těhotná. Bylo to velké překvapení a přišlo to v době, kdy jsem byla totálně vyčerpaná.

A tak jsem hledala novou cestu, jak sladit potřeby nás obou a vzpamatovat se z vyhoření. Potřebovala jsem svůj prostor na spaní a omezit kojení, jenže pak zase přišly výčitky, že jsem asi málo kontaktní rodič. Pomohlo mi uplatit zákon padajícího letadla a během týdne jsme to vyladily ke spokojenosti nás obou.

Přišlo nové téma – jak se vyrovnat s nečekaným těhotenstvím.

Připravuješ se na příchod dalšího sourozence a ráda bys, aby měly děti hezké vztahy? Ve VIP klubovně Mámy s nadhledem najdeš modul sourozenci a v něm spoustu tipů, jak budovat krásné vztahy mezi sourozenci i jak starší dítě na příchod sourozence připravit.