3 kroky k sebelásce

Klára - Manuál k miminku9.1. 20240702x

Sebeláska je schopnost vnímat sama sebe jako hodnotnou bytost bez ohledu na okolnosti, nebo výkon.

Sebeláska je dovednost, která nám pomáhá objevovat vlastní možnosti, hranice i limity.

Sebeláska je umění, které nám otevírá dveře k nekonečnému množství možností a našemu potenciálu, nedovolí lidem překračovat naše hranice a naučí nás rozpouštět limity, které jsme sami sobě nastavili.

Nehody a náhody

Možná i Ty máš nějaký vlastní bod zlomu. Prožila jsi nějakou konkrétní velmi náročnou životní zkušenost, která Tě donutila přehodnotit celý Tvůj dosavadní život, změnit hodnoty a po které jsi začala vnímat svět tak nějak jinak.

Někdy je to vlastní nemoc, vážná nemoc, nebo dokonce smrt blízké osoby, odchod partnera či rozvod. Zkrátka emočně, fyzicky i mentálně náročná katarze, která Tě paralyzovala, ochromila, zdrtila, rozebrala na malé kousíčky a Tvůj svět se na chvíli zastavil. Já jsem prožila svůj velký bod zlomu v 16 letech, kdy jsem doslova přežila svoji smrt (příběh si můžeš přečíst tady).

Vlastně tenhle efekt může mít i silná pozitivní zkušenost – třeba narození miminka je taky určitý druh katarze, který rychle mění život, hodnoty, životní přístup i myšlení. Osobní rozvoj v domácí praxi bez vyžádání.

Nehoda není náhoda. Tyto věci se v našem životě objevují, aby nás zpomalily, zastavily a dovedly nás zpátky k sobě a do sebe.

Když neposloucháme svoji intuici, nejdeme tím směrem, kterým nás naše duše volá, ubíjíme se ve své každodennosti a marně hledáme, kdo by nás vysvobodil, přijde katarze. Intuice nám šeptala, volala nás. My jsme si zacpali uši. Nemohla dělat jinak, než do toho praštit hlasitě.

Body zlomu se dějí, když odmítáme vidět pravdu. V čem žiju? A je mi takhle opravdu dobře? Uvnitř sebe sama to cítím jak? Nebo si jen namlouvám, že takhle je to dobrý a není potřeba nic měnit, i když v mém pohodlíčku už dávno není jen teplíčko, ale taky smrádeček? Dáme voňavý stromeček, ono to smrdět přestane. Nevyhodíme ten bordel, co nám tam dělá dusno. Jen ho tak pěkně zakryjeme.

To náš mozek nechce dělat změny. To on říká: „Ale klídek, takhle už to známe, takhle to přežili jiní, přežijeme to i my, takhle nám nic nehrozí, takhle je to bezpečný.“

Naše programy nám říkají „Buď prosím Tě ráda, že to máš takhle. Měla bys být za to vděčná. Jsou na tom lidi hůř.“

Případně přitvrdí „Co sis to vybrala za chlapa, to máš. Si nestěžuj. Kdyby se změnil, tak by to bylo jiný. Kdyby tak…“ a stěžuješ si a čekáš, marně.

Pak přijde jiný program a říká „Stejně s tím nic nezmůžeš. Ty ne. Mařena si na to stejně jen hraje. Beztak taky není tak spokojená, jak dělá.“

I malé kroky mohou udělat velké změny

Taková, jaká jsem, jsem v pořádku.

Když něco nevyjde, není to odraz mé hodnoty, pouze odraz situace.

Zdroj mé hodnoty je pouze ve mně. Nikdo mi ho nemůže dát, ani vzít.

Jsem hodna, aby byly mé potřeby naplněny. Mám plné právo na naplnění svých potřeb. Jsem zodpovědná pouze za naplnění vlastních potřeb. (výjimku tvoří miminka) Mohu plnit potřeby jiných lidí – pokud chci a dělá mi to radost (vycházím z místa lásky a naplnění).

Někdo mě na tomto světě chtěl, proto jsem se narodila. (Nechali si Tě rodiče, ačkoliv jsi byla nečekaná? Pak Tě chtěli. Jsi adoptovaná? Umožnili Ti se narodit a najít si novou rodinu i své místo na světě. Věříš v Boha, nebo vyšší moc? Tak minimálně on Tě tu chtěl.)

Jsem přijatelná taková, jaká jsem.

Už teď jsem víc, než jen „dost“.

Zasloužím si potěšení a blahobyt ve svém životě. Zasloužím si prožívat radost a lásku.

Co s Tebou tyto věty dělají? Jak reaguje Tvé tělo? Jaké v Tobě probouzí emoce? Jen to všechno pozoruj, případně zapisuj, aby ses k tomu mohla později vrátit.

V předchozím článku jsem popisovala 3 primární zranění a jedním z nich se týkalo autority. Přečíst článek si můžeš tady.

Vzniká zde často ještě navazující zranění, pokud jsme autoritu nenásledovali. Zranění z ponížení – výchova, která v nás vyvolávala pocit viny, hanby, studu. Z toho jací jsme i jak se chováme.

pocit viny a hanby za své skutky a konání (např. dala jsi dítěti na zadek, křičela jsi,…)
pocit viny a hanby za to, KÝM JSEM (jsem hrozná matka, hrozná manželka, hříšník, sukničkář, marnivá, sobecká…)

Odnesla sis, že hodnota člověka stojí na poslušnosti a službě druhým, protože vina a hanba byly používány jako prostředek autority. Případně ještě očekávání trestu. Možná to dokonce automaticky používáš i na své děti.

Hledáme hodnotu v tom, co pro nás není přirozené:

být skromná, když toužím po bohatém životě a hojnosti
toužit po dokonalé vizáži žen z časopisu
bát se stárnutí a že už nebudu krásná a někdo mě odvrhne
strach z toho, jak se po dětech změní mé tělo a nepůjde to vzít zpátky
peču buchty i když to nesnáším, protože „dobrá máma peče buchty“

Můj příklad ze života

Myslela jsem si, že jsem detailistka. Ale vůbec to nebylo moje. Byl to jen strach udělat chybu, aby nepřišel nějaký trest.

Od doby, co mě za chyby nikdo netrestá už se jich nebojím. Jako běžný smrtelník je dělám, některé jsem pro jistotu zopakovala vícekrát, abych měla jistotu, že to byla chyba.

Pak se z nich poučím a jdu dělat nové. To je vývoj. Něco se povede a něco se nepovede a zavede mě to jinam. Baví mě to následovat, beru to jako hru.

Ono známé “změna je život” dává vcelku smysl. I stojatá voda se časem kazí. A když zůstáváme ve stejným rybníčku moc dlouho a děláme věci pořád stejným způsobem, abychom se jakékoliv změně vyhnuli, často se to někde pokazí.

Přitom si sedíme jako žáby na prameni a divíme se, že nám to neproudí jak si přejeme.

Anoo, řešení není TAM VENKU. Dneska už žáby nikdo nelíbá, ani nezachraňuje.

Celé řešení je uvnitř nás. Pomůžu Ti ho najít. Nebudu Ti přitom cpát to svoje. Najdeme to, co je skutečně Tvé.

Je čas vrátit životu šťávu, probudit svoje touhy, najít zase radost a smysl ve svém životě?

Kdy jindy, když ne teď?

Být sama sebou a mít se ráda chce odvahu

1.krok: sebepoznání: Proč to mám takhle? Kde jsem přijala tento mechanismus? Proč reaguji stále tímto způsobem? Proč si tvořím tyto situace ve svém životě?

2.krok: sebe-přijetí: Už vím, proč jsem takto reagovala. Můžu si říct, že jsem takhle v pořádku a pro teď to tak může být. Můžu sama sebe obejmout. Můžu sama sebe dosytit. Můžu se naučit pracovat se svými emocemi. Je pro mě bezpečné být sama sebou a projevovat plně sama sebe, své touhy, své talenty a dary.

3.krok: sebeláska: Vím, co potřebuji, abych se cítila spokojená a dosycená. Pravidelně si to dopřávám. Dělám věci i jen sama pro sebe a pro svoji radost.

Protože klíčem je uvědomění, že já jsem svoje vlastní autorita. Bůh/vesmír je láska. Nechce, aby někdo trpěl. Chce skrze nás prožívat radost, lásku, naplnění, blaho, krásné vztahy i štěstí.

Já sama jsem zdrojem své vlastní hodnoty, rozhoduji se podle sebe, dovoluji si užívat život, dělat věci, které mě těší, dovoluji si prožívat potěšení a užívat si požitky tohoto světa. Všechno tu pro mě je.

Mohu objevovat a rozvíjet své dary a talenty. Co mi jde samo a lehce? Co na mně ostatní obdivují?

Já mám dar slova. Dar vyprávět příběhy, které lidi inspirují. Odvahu se za ty příběhy nestydět a sdílet je. Mám dar vidět souvislosti a řešení i tam, kde je ostatní nevidí, dar nadhledu. Jsem laskavá a pečující. Vnímám své hranice a nenechám si je překračovat. Občas je přezkoumám, jestli platí to, kde je mám a důvod, proč je tam mám. Umím je změnit, když to chci.

Ráda objevuji a posouvám své limity, přesvědčení a měním je. Trénovala jsem to a je to pro mě čím dál snadnější. Umím to učit i druhé lidi. Je v tom svoboda. Možnost volby. Ano, věřím, že každý den si tvoříme život svými volbami a rozhodnutími.

To, co se děje kolem nás, je odrazem toho, se děje uvnitř nás (zdraví, partnerské vztahy, hojnost, vztahy s dětmi). Dokud si myslím, že nejsem milovatelná taková, jaká jsem, jaké vztahy si budu nacházet ve svém životě? Takové, které mi budou dokazovat, že nejsem dost dobrá.

Pokud si myslím, že nebudu dost dobrá, dokud nezajistím potřeby všech okolo a nezabezpečím, aby byli všichni šťastní, jak budou vypadat moje vztahy (v rodině, v práci, v přátelství)? Všichni mě budou využívat, protože vědí, že pro ně udělám všechno – dokonce i když na to nemám kapacitu, nemám z toho radost, jsem z toho vyčerpaná a nechci to dělat. Hlavně aby nebyli oni smutní.

Pokud si myslím, že jsem milovatelná, jen když poslouchám, podřizuji se, jsem skromná, jen když naplňuji očekávání druhých (protože odpírání si je ctnost), jak bude vypadat můj život?

Pokud je naše hodnota závislá na tom, co řeknou/ udělají ostatní, nikdy nebudu dost. Odráží mi, jak to mám uvnitř sebe.

Je to jako mít v sobě diamant zakrytý bahnem. Můžu leštit všechny zrcadla kolem, ale stejně uvidím bahno. Svůj diamant můžu vyčistit, když věřím v sebe. Tomu kdo jsem, co je moje podstata, jak to v sobě mám a proč.

Než začnu nadávat na svět, zeptám se: „A co světu přináším já? Jakou hodnotu do něj vnáším?“

Než začnu nadávat na partnera, zeptám se: „A jaká chci být ve vztahu já? Co přináším do našeho vztahu? Jak dokážu naslouchat já jemu?“

Než začnu hodnotit druhé, zeptám se: „A jak to v sobě mám já? A proč?“

Pokud bys svůj výchozí bod chtěla více prozkoumat, jestli vnímáš potenciál, co bys mohla ve vztahu k sobě i ke druhým lidem změnit, přidej se do programu Zenová matka. Nemusí se ti dít v životě katarze a body zlomy. Pokud Tě program volá, následuj to volání. Nech se jím vést. Jestli k programu máš otázky, napiš mi 🙂

A jestli jsi ještě neviděla webinář zdarma – Desatero Zenové matky, přidej se TUDY.