Proč mě dítě neposlouchá?

• Co se skrývá za tím, když tě dítě neposlouchá, nerespektuje či tě dokonce ignoruje?
• Proč některé děti reagují až když rodič začne křičet?
• Proč nás to tak moc rozčiluje a co s tím můžeme dělat?
• A proč nefunguje, když si řekneme „zítra už nebudu křičet“?
• Co potřebujeme vědět, aby nás chování našeho dítěte nezraňovalo a nebrali jsme si to osobně?
• Jaké dovednosti můžeš použít pro zlepšení komunikace s dítětem?
• Jakou první pomoc můžeš použít, než začneš křičet?
• A jak budovat s dítětem důvěru, aby s námi chtělo spolupracovat?

To vše se dozvíš v tomto rozhovoru s lektorkou Zuzanou Wulfken. Zuzka ti předá několik praktických a ihned použitelných tipů, tak rozhodně doposlouchej až do konce.

Přihlas se na Zuzky webinář zdarma, který proběhne 7.července: Jak na odmlouvání

U Zuzky můžeš také zakoupit elektronickou knihu 9 klíčů k tomu, jak vychovat sebevědomé dítě.

Více o Zuzky práci (a taky například skvělé články) najdeš na https://www.zuzanawulfken.cz

„Prosím tě, kolikrát ti to mám říkat?“

Pokud tuto větu vyslovuješ častěji, než bys chtěla, nejsi sama. Rodičovství je jako jízda na horské dráze plná výzev a jednou z největších je – Jak to udělat, aby mě dítě vnímalo a spolupracovalo se mnou, i bez řevu?

Frustrace z toho, že dítě nereaguje na to, co říkáš, může být vyčerpávající, narůstající a často vede k pochybnostem o vlastních rodičovských schopnostech.

Je naprosto přirozené cítit se bezmocně a podrážděně, když musíš stejnou věc opakovat pětkrát a stále se nic neděje.

V tomto článku se podíváme na problém neposlouchání z jiné perspektivy a nabídneme praktické tipy, které ti pomohou vybudovat vztah s dítětem založený na spolupráci, ne na poslušnosti.

Vycházíme z nejnovějších poznatků dětské psychologie a přístupů respektující výchovy, které jsou podloženy jak výzkumy, tak zkušenostmi rodičů a odborníků.

Co když problém není v tom, že dítě neposlouchá?

• Změna perspektivy – udělej si odstup a pojď si dobře prohlédnout, o co u vás doma vlastně jde.
• Tradiční vs. moderní pohled na „poslušnost“ – Co je pro tebe „poslušné dítě“? Proč chceš, aby bylo poslušné? 
• Co je skutečným cílem tvojí výchovy? Můžeš to co nejlépe definovat? (Ideálně si to i napsat?): Chceš vychovat poslušnou „ovečku“ nebo samostatně myslící bytost?

První krok k řešení: Přestat si brát neposlouchání osobně

Dítě není „neposlušné“, ale má své potřeby a důvody pro své chování. Neposlouchání je často přirozenou součástí vývoje a budování identity. Když pochopíme skutečné příčiny, můžeme je řešit efektivněji.

Děti mají přirozenou tendenci ke spolupráci, pokud se cítí bezpečně, důvěřují rodičům a rozumí smyslu požadavků.

Kvalitní vztah s dítětem je základem veškeré spolupráce. Když dítě cítí, že je respektováno a milováno bezpodmínečně, je mnohem ochotnější spolupracovat.

Skutečné příčiny neposlouchání: 7 důvodů, proč dítě nereaguje

1. Nerespektování potřeb dítěte: Potřeba dokončit činnost, potřeba autonomie, potřeba být viděn a slyšen (příklad: Vidím, že si dítě hraje, něco po něm chci – mohu počkat, až to dokončí, než po něm něco chci?)
2. Nepřiměřená očekávání vzhledem k věku: Co můžeš reálně očekávat od dítěte v jednotlivých vývojových fázích? Častokrát rodiče žádají od dětí více, než jsou děti schopny přiměřeně své vývojové fázi zvládnout či pochopit.
3. Nekonzistentní přístup: Dítě nerozumí, proč jednou „něco projde“ a podruhé ne – zkouší, zda tentokrát to vyjde. Ne z vypočítavosti a ne naschvál, jenom používá naučenou strategii chování.
4. Nedostatek pozornosti: Pro dítě je každá pozornost lepší než žádná pozornost. Důležitá věc – někdy nám připadá, že dítěti věnujeme v našich očích spoustu pozornosti. Často to ale není způsobem, který dítě potřebuje.
5. Naučené vzorce: „Vím, že máma to zopakuje ještě pětkrát, než se doopravdy naštve – můžu ještě počkat.“
6. Fyzické a emocionální faktory: Únava, hlad, příliš mnoho vjemů a stimulace, stres – i dítě má jen určitou kapacitu (mentální i emoční).
7. Nevhodná komunikace ze strany rodičů: Příliš mnoho pokynů, příkazů a zákazů, nejasné instrukce, komunikace bez očního kontaktu (např.voláš z kuchyně za roh do pokoje a předpokládáš, že tě dítě vnímá).

Budování vztahu jako základ dobrovolné spolupráce

• Důvěra a vztah jsou klíčem ke spolupráci.
• Kvalitní individuální čas s každým dítětem.
• Respektování autonomie dítěte – o čem, co se ho týká, skutečně může rozhodovat? O svém těle? O svém pokoji a organizaci prostoru? O svém času?
• Je důležité také pracovat s pozicí dítěte v rodině (nejstarší, prostřední, nejmladší) – kdo má jaké potřeby? Nesnažíš se děti mezi sebou srovnávat? Nehodnotíš je navzájem kdo je lepší a kdo horší? („Dívej, brácha už to má dávno hotový a tobě to takhle trvá.“)

Umění efektivní komunikace s dětmi

Umíš formulovat své požadavky, aby je dítě slyšelo, rozumělo jim a chápalo jejich smysl? Dává to smysl i dítěti? Není to jen další „protože proto“? Nebo „protože se to takhle dělá“?

Svůj význam má také neverbální komunikace – oční kontakt, fyzická blízkost. Nefunguje mluvit za roh nebo volat na hřišti na dítě zabrané do hry s kamarády.

Používej aktivní naslouchání jako nástroj pro budování vztahu. Zajímej se o to, co potřebuje tvé dítě. A to i když nesouhlasíš.

Tam, kde je to možné, nabízej možnosti místo příkazů či pokynů.

Vysvětluj „proč“ a smysl svých požadavků.

Buď autentická a pravdivá v komunikaci – o svých potřebách a svých pocitech.

Způsob, jakým komunikujeme s dětmi, má zásadní vliv na to, jak reagují. Jasná, pozitivní komunikace s vysvětlením „proč“ zvyšuje pravděpodobnost spolupráce.

Hranice, které děti respektují

Hranice pomáhají dětem cítit se bezpečně. Absenci jakýchkoli hranic si dítě často vysvětluje ne jako volnost, ale jako nezájem. Hranice by měly být jasné, konzistentní a smysluplné. 

Méně pravidel zvyšuje pravděpodobnost, že budou respektovány. Je na rodičích, jak jsou v komunikaci a dodržování pravidel důslední.

Doporučujeme revizi vašich vlastních domácích pravidel – díky kterým se cítíte ve společném prostoru bezpečně a v klidu? Která vás naopak svazují a limitují? Šlo by některé škrtnout? (Příklad: Místo 10x denně říkat „nesahej do toho koše“ je vhodnější dát koš na místo, kam dítě nedosáhne.)

Používejte rodinné porady jako nástroj pro společné stanovení pravidel i pro sdílení toho, kdo co potřebuje a jak se cítí, co mu vyhovuje a co chybí, co se mu líbí a co nelíbí. (V rozhovoru výše zazní super praktické tipy.)

Když emoce převládnou: Jak zvládat vlastní frustraci

Všímej si vlastních spouštěčů hněvu, bezmoci či frustrace. Můžeš používat různé techniky pro uklidnění v kritické situaci (odstup, dýchání, humor).

Naše vlastní emoce a reakce mají obrovský vliv na chování dětí. Když pracujeme na zvládání vlastních emocí, vytváříme pro děti model, jak zvládat své vlastní emoce.

Pomáhá také práce s vlastním vnitřním dítětem a nevyřešenými bolístkami z minulosti, práce s vlastními emocemi.

Dítě je naším zrcadlem – často odráží naše vlastní chování a emoce.

Máš pocit viny či selhání? Každá zvládnutá situace se počítá. Každý malý krok se počítá. Nemáš příliš mnoho nároků a očekávání i od sebe? Klíčem není držet vše ještě pevněji a přidávat další kontrolu. Pokládej si otázku, co by šlo pustit a kde se více uvolnit.

Pravidelně se zdrojuj – sebepéče je naprosto klíčová pro zvládání všech rodičovských výzev. Díky ní máš kapacitu zvládat i náročné situace v mnohem větším klidu.

Cvičení: Deník poznání

1. Po dobu 3 dnů si zapisuj situace, kdy tě dítě „neposlouchá“ a ty se cítíš frustrovaná nebo naštvaná.
2. U každé situace si zapiš:

• Co přesně se stalo?
• Jak ses cítila?
• Jak jsi reagovala?
• Co bylo před tím (byla jsi unavená, ve stresu, spěchala jsi)?
• Co tvé dítě v té chvíli pravděpodobně potřebovalo? (Můžeš si představit sebe na místě svého dítěte.)

3. Po třech dnech analyzuj své záznamy a hledej vzorce:

• V jakých situacích nejčastěji dochází ke konfliktům?
• Jaké jsou tvé nejčastější emocionální reakce?
• Co by ti pomohlo reagovat jinak?

Někdy je fakt složité z těchto zaběhnutých koleček vystoupit. Jen rozhodnutí často nestačí. Změna vyžaduje čas a trpělivost. Můžeš se tím nechat provést od Zuzky. Více informací o její podpoře a programech najdeš na https://www.zuzanawulfken.cz/

Dlouhodobá strategie: Výchova k samostatnosti a spolupráci

• Tvoř domácí prostředí podporujícího samostatnost – dítě ví, kde co má, na všechno, co potřebuje bezpečně dosáhne a naopak ideálně nedosáhne na věci, na které sahat nemá. Zodpovídá za své věci i svůj prostor (a také má právo zasahovat do toho, jak to bude vypadat).
• Uč dítě chápat důsledky vlastních rozhodnutí. 
• Zapoj děti do chodu domácnosti a předávej jim zodpovědnost tam, kde jsou vývojově schopny to zvládnout. Nezapomeň příliš mnoho pravidel, vysoké nároky a očekávání jsou zabijákem spolupráce. (Např. neočekávej, že dítě zvládne například vysát stejně dobře, jako ty.)
• Podporuj vnitřní motivaci dítěte místo abys budovala tu vnější („když uděláš, tak dostaneš“)
• Respektuj individualitu a temperament svého dítěte. Ze šneka neuděláš klokana. A teď to nemyslím blbě, ani posměšně, ale temperament dítěte zkrátka nezměníš, když se to pomalejší budeš snažit zrychlit a to rychlejší neustále držet zkrátka, nebude spokojený nikdo – ani ty, ani dítě. I pomalost může být výhoda, jen je potřeba na zvládnutí určitého úkolu více času. A naopak i v rychlosti může být kvalita. A když dítě má jiný temperament, než ty, tak ještě neznamená, že je rozbité a je potřeba napravit.

Praktické příklady a přirovnání

Příklad 1: Metafora Titaniku

Když změníš svůj přístup k dítěti, nemusí být změna okamžitá, ale postupně se projeví. Je to jako když velká loď mění směr – chvíli se zdánlivě nic neděje, ale pak dojde k výrazné změně kurzu. Proto je důležité být trpělivá a vytrvat v novém přístupu. Oceň každý svůj drobný úspěch.

Příklad 2: Sandwichové děti

Prostřední děti v rodině často hledají své místo a způsob, jak získat pozornost. Každé dítě si vytváří svou unikátní strategii – jedno může být velmi spolupracující, druhé pak více opoziční, jen aby bylo odlišné a získalo si pozornost jiným způsobem. To je přirozená dynamika v rodině, nikoli známka „zlobení“.

Příklad 3: Mobil a nápodoba

Když rodič stále používá mobil a pak zakazuje dítěti se ho dotýkat, vytváří frustraci, protože dítě se přirozeně učí nápodobou – chce dělat to samé, co rodič. Je důležité si uvědomit, že děti především napodobují naše chování a neřídí se tolik tím, co říkáme – vnímají rozpor mezi tím, co děláme a co říkáme.

Příklad 4: Česání vlasů

Dítě odmítá česání vlasů se slovy „jsou to moje vlasy“. Je to příklad zdravého vymezování hranic a autonomie, nikoli neposlušnosti. Respektováním této autonomie budujeme důvěru a učíme dítě, že má právo rozhodovat o svém těle. Důsledkem budou JENOM zacuchané vlasy.

Trochu jiné je to v situaci, kdy rozhodujeme o zdraví dítěte a důsledek chápeme jenom my (např.čištění zubů – není dobrý nápad nechat všechny zuby zkazit a pak říct „já jsem ti to říkala“ – rozlišuj, kde jde o zdraví a bezpečnost).

Příklad 5: Ranní spěch

Matka opakovaně říká šestiletému synovi, aby se oblékl, ale on se stále hraje s auty. Místo opakování pokynu a následného křiku by mohla:

• Komunikovat pravidlo „ráno si hrajeme, až jsme oblečení“.
• Dát jasný časový rámec („Za pět minut budeme odcházet – nastavit časový odpočet, kdy se ozve zvuk – jak to zazvoní, odcházíme“). Mimochodem, čím menší dítě, tím větší časovou rezervu doporučuji a klidně i dát zvonění dvoje – jedno znamená teď musíme odložit věci, druhé znamená musíme odcházet.
• Právo na dokončení – pokud dítě danou činnosti (kterou dělat chce) odmítá ukončit, nabídni mu, ať si to nechá rozdělané a dokončí, až přijde znovu domů. Naslouchej – chybí mu 5 minut k dokončení? A můžeš mu těch 5 minut dneska dát?
• Nabídni možnosti („Chceš si nejdřív obléct kalhoty nebo tričko? Aha, toto tričko se ti nelíbí, tak které?“).
• Zapoj dítě do procesu – večer spolu vyberte oblečení na ráno a nachystejte ho k posteli.
• Vysvětluj důsledky („Když se nevykoupeš včas, nebudeme mít čas na čtení pohádky před spaním.“)

Praktické cvičení – nácvik pozitivní komunikace

Vyzkoušej po dobu jednoho týdne nový přístup ke komunikaci s dítětem:

• Eliminuj slovo „ne“ a zákazy, nahraď je pozitivními instrukcemi.
• Při každém požadavku se skloň na úroveň dítěte a navaž s ním oční kontakt.
• Vysvětluj „proč“ u každého požadavku (přiměřeně věku dítěte).
• Nabízej možnosti místo příkazů.
• Věnuj dítěti alespoň 15 minut nerušené pozornosti denně – podle jeho výběru. A buď u toho skutečně přítomná nejen fyzicky, ale také mentálně.
• Zaveďte, klidně velmi jednoduchou, rodinnou poradu (třeba po společném jídle).
• Udělejte si reflexi změn a vytvořte společně další plán.

Po týdnu si udělej poznámky, co fungovalo a co ne, a pokračuj v tom, co přináší pozitivní výsledky. Pamatuj, že změna potřebuje čas a konzistenci, ale i malé kroky mohou přinést velké změny ve vztahu s dítětem.

Přihlas se na Zuzky webinář zdarma, který proběhne 7.července: Jak na odmlouvání

U Zuzky můžeš také zakoupit elektronickou knihu 9 klíčů k tomu, jak vychovat sebevědomé dítě.

Více o Zuzky práci (a taky například skvělé články) najdeš na https://www.zuzanawulfken.cz