Jestli nám na mateřské něco klesá, pak to není inteligence, ale sebehodnota.

I když po 10ti letech na mateřské občas dodnes drndám košík v obchodě při nákupu, nebo ukazuju vláčky a traktory spolucestujícím v autě, tak to ještě považuju za normální.

Co se stane s naším životem po narození dětí, si jen těžko dokážeme představit i při sebelepší přípravě.

Strach o sebe, o děti, abychom neudělaly nějakou nevratnou chybu… Všichni chceme to nejlepší – pro děti.

Mám pocit, že se narozením dítěte stiskne nějaký zajímavý čudlík, který odstartuje speciální hru s módem RODINA, manželka, máma, manžel, táta.

Ztratí se JÁ, objeví se MY.

Není to dobře, ani špatně, prostě se to stane. A my hledáme, jak se v tom zabydlet, aby nám všem v tom bylo co nejlépe. Někdy je to houpačka z extatického nadšení a radosti do propasti selhání a nedostatečnosti.

Jen skutečně málokterá máma může říct, že má dostatek času sama pro sebe, že se nijak nezměnil její způsob oblékání, péče o sebe a že má naprosto naplněné všechny své potřeby. Vlastně neznám žádnou takovou, ale říkala jsem si, že třeba existuje, tak abych nepaušalizovala.

I když se dva dospělí lidé, partneři, spolu podílí na péči o chod domácnosti, tráví čas společně, i odděleně a vzájemně se podporují, po narození dětí se tyhle role dost často změní.

Jako mámy se hroutíme pod touhou všem vyhovět a mít kolem sebe všechny spokojené. Mateřství bereme jako svůj úděl. Všichni kolem ho tak berou. Mít čistou domácnost, uvařené kvalitní a zdravé jídlo… Vyspat se, odpočinout si a marně toužíme po času pro sebe.

Jak to máš ty? Dokážeš ocenit sama sebe?

Jak jsi skvělá máma, kolik se Ti toho už podařilo, jakou cestu jsi ušla?

Umíš si udělat čas sama pro sebe, nebo máš sama sebe až na posledním místě a radši děláš všechno pro ostatní?

Je pro Tebe sebeláska sobectví a sprosté slovo? Jak ji vnímáš?

Dokážeš sama sobě říct „jsem fakt krásná, dneska mi to opravdu sluší“?

Nebo si připadáš jako poslední kolo u vozu a často se bojíš, že Tě partner opustí? Protože možná nejsi dost dobrá a je tu spousta jiných žen, které by byly lepší mámy, lepší partnerky?

Dokážeš říct NE?

Pravidelně se zdrojovat a dosycovat?

Máš obavu z odmítnutí, nebo potřebuješ potvrzení z venku, kdo by Tě ocenil a uviděl, jaká opravdu jsi?

Nebo se možná bojíš toho, jaká opravdu jsi?

Můžeš celý život toužit, abys byla přijatá a oceněná, snažit se, abys byla milovatelná, nebo to můžeš změnit. Prozkoumat svá přesvědčení, strachy, limity. Udělat něco malého a přitom velkého sama pro sebe. TEĎ, ne až někdy. Už teď si zasloužíš to nejlepší. S veškerou úctou a pokorou k životu Tě zvu – vezmi si zpátky svůj život, i Ty můžeš. I na mateřské, i s dětmi.

Co pro Tebe znamená sebehodnota?

Co pro Tebe znamená být vědomá sama sebe?

Co pro Tebe znamená vnímat svojí hodnotu?

Dej si klidně chvilku času a zamysli se nad tím, nebo si to napiš, abys mohla prozkoumat, co v sobě máš zakódováno. Možná budeš vlastní odpovědí překvapená, možná Tě povede k zamyšlení nad tím, jak sama sebe vlastně vnímáš.

Naši hodnotu neurčuje nic z venku – ani naše skutky, ani naše výsledky, ani zásluhy.

Jenže v dětství jsme se to naučili jinak. V dětství jsme se naučili ztotožňovat s hodnocením zvenku od druhých lidí, přijali jsme je, že jejich názor určuje naši hodnotu. Kdo z nás zažil, nebo slyšel od rodičů větu „bez ohledu na to, jaká jsi a co děláš, nebo neděláš – já tě MILUJI“?

Dříve byla doba založená především na přežití rodiny. Emocionální podpora a zázemí a bezpodmínečná láska se nekonaly. Nikdo na to neměl čas a vlastně ani nevěděl, že něco takového existuje. A tak jsme to nemohli dostat. Proto teď i v dospělosti hledáme potvrzení, že jsme v pořádku a že jsme něco udělali dobře, že nás někdo miluje. Čekáme na pochvalu a ocenění, bojíme se kritiky a konfrontace.

Co jsou to automatismy?

Věty, které jsme slýchaly v dětství od svých rodičů, když se něco nepovedlo, rozlilo, rozbilo… Když jsme nepříjemným způsobem projevovaly své emoce.

„Pšš, neplač, nekřič, nehulákej…“

Tvoje emoce jsou na mě moc. A taky na ostatní.

„To se nedělá, takhle tady plakat.“

„Neřvi, nebo Ti ještě přidám! Nemáš proč řvát.“

„Velký holky nebrečí. Kluci nebrečí.“

Hlavně mě neobtěžuj svými emocemi. Ani nikoho jiného. Nikoho to nezajímá.

„Jestli potřebuješ křičet, běž do svého pokoje. A vrať se, až budeš normální.“

A tak jsi nakonec přestala plakat. Naprosto nepochopená. Bezmocná. Naštvaná. Vzteklá. Připadala sis sama, opuštěná. Ani máma s tátou Ti nerozumí. Jak by Ti pak mohl rozumět někdo jiný?

Jsi rozbitá, musíš se napravit. Abys nebyla nikomu na obtíž. Musíš to zvládnout sama. Život holt není procházka růžovým sadem. Nemůže být všechno po Tvém. Vlastně nic nemůže být po Tvém.

Tak to chodí.

Takhle snadno vznikají naše ochranné programy. Všechno padá do úložiště s názvem „dá se přežít“ a náš mozek je použije ve chvíli, kdy vyhodnotí situaci podobnou jako byla předchozí zkušenost.

A teď máš dítě a nebesky Tě vytáčí jeho emoce. Možná bys mu ráda rozuměla, ale nejde to. Nevíš v tu chvíli co se sebou, natož co s ním.

Možná bys někdy dokonce nejradši někam utekla, nebo ho praštila, nebo taky někam zavřela. I když to nakonec neuděláš.

Když začneš projevovat své emoce, všichni se klidí z cesty. Jsi protivná. Zase s něčím nespokojená.

Cítíš pocit zodpovědnosti za pocity ostatních. Jako malé Ti dávaly najevo, že jsi zodpovědná, jak se cítí Tvoji rodiče „to kvůli Tobě…! Proč se nemůžeš někdy chovat normálně? Proč nikdy neposlechneš?“. A teď, když se sama cítíš špatně, jsi zvyklá taky hledat kolem – kdo může za to, že se tak blbě cítím?

Mnoho z nás si spojilo pocit viny, studu, nebo dokonce hanby, když jsme prožívali potěšení, nadšení, radost, blaženost, užívali si svoje první peníze, nebo se naplno odevzdali své první lásce.

„Nejsi na tohle ještě moc mladá?“

„Měla by sis ty peníze radši šetřit na něco pořádného.“

„To jsi zase vymyslela nějakou blbost…“

„Kdybys radši jednou udělala něco pořádnýho.“

„Moc se neraduj, to se brzo změní.“

Pokud tyto věty neznáš, tak Ti blahopřeji, možná jsi slýchala jiné a klidně si je můžeš dosadit místo těchto vzorových. Ty věty, které Tě napadnou, když si chceš něco koupit jen tak pro radost, když se nadchneš pro nový projekt nebo koníček, nebo i ty věty, které Ti vyvstanou na mysl, když Tvé dítě něco rozbije, rozlije, vysype, nebo se zkrátka chová pro Tebe nepřijatelným způsobem.

Kdyby rodiče neměli svoje bolístky, netrestali by. Byli by laskaví. Je těžké být laskavá a přijímající máma, když jsi neměla laskavý a přijímající vzor.

Slýchali jsme věty o tom, kdo jsme a kdo nejsme, že jsme jiní, než jsme měli být a nejsme v pořádku „tohle není možný, ty snad nejsi normální, všichni ostatní…!“ Tyto věty určovaly naši sebehodnotu na základě toho, co jsme udělali, nebo neudělali. Jako malé děti totiž naprosto  věříme tomu, co o nás blízcí lidé říkají. Neřekneme si „ta máma má asi dneska blbej den, určitě to tak nemyslela, že jsem úplně blbá a neschopná“. Ne, odneseme si jen „jsem blbá a neschopná“. I kdyby pak řekla „promiň, já jsem to tak nemyslela“. Už to tam je. Už se to zapsalo. Je to jako zatlouct hřebík a pak ho vytáhnout. Díra zůstane. I kdybys zapomněla na to, že tam je.

Jak by to šlo říct jinak? Třeba:

Lásko moje, chápu, že jsi ten hrnek nerozbila schválně. Potřebuju, abys byla opatrnější. Bojím se, že se řízneš o střep. Navíc je ten hrnek rozbitý a já nemůžu kupovat každý týden nový.

Jéje a teď je to vysypaný. To se mi teď moc nehodí, ale někdy se to stane. Pojď, ukážu Ti, kde je smetáček a lopatka a jak to uklidit.

Vidím, žes vylila pití. Můžeš vzít hadru a utřít to? Aha, nedosáhneš na ni, pojď, podám Ti ji, ať to můžeš uklidit.

Když odvozujeme svoji hodnotu od svého konání, rozhodnutí o tom, zda jsme dost dobří, je v rukou jiných. Udělala jsem dost, aby mě ocenili? Neocenili mě. Neudělala jsem dost. Musím dělat víc. Přímá úměra – podala jsem malý výkon, mám malou hodnotu.

Ale ve skutečnosti máme obrovskou hodnotu jen tak, bez výkonu, bez výsledků, bez toho pro kolik lidí se obětujeme a kolika lidem se dokážeme zavděčit.

Dokážeš si to představit? Je to pro Tebe pochopitelné, že máš svoji hodnotu, protože existuješ a jsi živá bytost, kterou proudí láska a život sám? Nebo by sis připadala bez hodnoty a neužitečná, kdybys toho nedělala „dost“ pro ostatní?

Jak vznikají naše bolístky?

Naše primární zranění, já jim ráda říkám bolístky, vznikají už tam, kde se běžně říká „to si stejně nebude pamatovat“. Nejčastěji v prvních 3 letech našeho života. (proto je VIP klubovna Mámy s nadhledem zaměřená právě na toto období).

1.nedosycení – nebyly naplněny základní potřeby během 1.roku našeho života.

Jak se projevuje? Děláš věci radši pro druhé, bojíš se konfrontace, neumíš se postavit sama za sebe. Když jdeš něco koupit pro sebe, koupíš tašku věcí dětem a sobě nakonec nic. Nedosycení způsobuje, že mám pocit, že mé potřeby nejsou důležité. Nejsi zvyklá se ptát „co potřebuji já?“. Je zde hluboce zakořeněný pocit, že si všechno musíš zasloužit.

2.nepřijetí – taková, jaká jsem, nejsem v pořádku.

Jak se projevuje? Tvá hodnota vychází z toho, jak působíš na lidi a jak se chováš. Jestli jsi krásná, šikovná, úžasná, snažíš se být co nejvíce přijatelná. Cvičíš, abys měla dokonalé tělo, se kterým stejně nejsi nikdy spokojená. Možná jsi měla být kluk a tak se budeš snažit dokázat, že jsi lepší, než všichni kluci na světě. Nebo jsi promovala s červeným diplomem, aby konečně všichni viděli, jak jsi chytrá a šikovná. Je pro Tebe těžké ocenit sama sebe, pochválit se, být se sebou spokojená. A jakmile dosáhneš nějaké mety, kterou sis původně dala jako „tam se jednou chci dostat, pak to znamená, že jsem úspěšná“, neoceníš se. Bereš automaticky jako „to bylo jasné, to by dokázal každý“ a hned nastavíš další laťku, po které budeš konečně dost dobrá.

3.autorita – bdí nade mnou nějaká autorita, která ví lépe, než já, co mám dělat, jak to mám udělat, jak se cítím a jak se mám cítit.

Jak se projevuje? Posloucháš vnější autority a přijímám nekriticky všechny povely a názory jako nezpochybnitelné a určující (šéf, doktor, rodiče, nebo dokonce náboženství, které má boha, který trestá provinilce). Těmto autoritám se odevzdáváš „on řekl, tak to tak musí být“. Nebo cítíš hluboký pocit viny, pokud autoritu nenásleduješ.

Toužíš být paní dokonalá, perfektní, nejlepší. Toužíš být oceněná. Jako malá jsi chtěla vyhrávat soutěže, studovat nejlepší školu, mít nejlepší výsledky. Jenže dlouhodobě je neudržitelné být ve všem dokonalá a mít všechno perfektní, takže si nakonec stejně řekneš, že nejsi dost dobrá. Nebo budeš ještě víc sloužit druhým.

Budeš přemýšlet, jak toho udělat a stihnout ještě víc. Jak být ještě krásnější. Ještě skromnější. Ještě hodnější… Protože sis uložila, že hodné holky mají vysokou hodnotu. To je společensky zakořeněná blbost.

Běháš v tom svém křeččím kolečku povinností a někde se mezitím ztratila Tvoje radost ze života, ztratilo se Tvoje JÁ.

Co s tím?

Tam někde za všemi těmi povinnostmi, časem, dětmi, domácností a očekáváními druhých lidí někdo čeká.

Je tam někde v koutku schované Tvé malé JÁ, které čeká, až si ho konečně někdo všimne a dá mu prostor a důvěru, aby se mohlo konečně projevit. Aby mohlo dělat, po čem touží, aby mohlo být milované a přijaté takové, jaké je, v celé své kráse a velikosti. Být samo sebou.

Aby si už nemuselo hrát na kdyby a jakoby, čekat na ažpak.

JÁ, ten malý kousek božství máme všichni v sobě a když se s ním dokážeme spojit, můžeme uzdravit své bolístky a zranění, rozpustit křivdy, znovu objevit radost ze života a smyslu vlastní existence. Co když každý člověk, na kterého se díváme, je jen naším zrcadlem? Co když nám jen odráží to, co mi vadí na sobě samotné a co na sobě odmítám? Odráží mi moje bolístky a co mě zraňuje.

Když vytáhneme tohle své malé JÁ a přestaneme se umenšovat, stane se z něj krásné, mocné a zářivé JÁ. Tohle JÁ inspiruje, je magnetické, přitažlivé, lidi se s ním chtějí potkávat, protože pak mohou taky zářit. Mohou se radovat s námi. Spokojenost přitahuje více spokojenosti. Radost přitahuje více radosti.

Ze kterého místa vycházíš teď?

Z místa lásky a sebejistoty, víš kdo jsi, jak dosáhnout toho, co si přeješ, víš kam směřuješ a kudy jít, aby se to podařilo?

Pohání tě vášeň a nadšení?

Nebo vycházíš z místa strachu? Ze strachu udělat chybu, že se něco nepovede, že něco nezvládneš, nebo pokazíš?

To místo je totiž naprosto zásadní pro výchovu našich dětí. Buď nás v životě pohání vášeň a nadšení, nebo strach a pocit viny.

Pokud si nejsi jistá, jak to v sobě máš a ráda bys od strachu šla do lásky, od nejistoty do sebedůvěry, přidej se do programu Zenová matka a už za 8 týdnů může být všechno jinak. Podíváme se zblízka na primární emoční zranění, na programy a přesvědčení, které jsi přijala jako běžnou součást svého životů a naučím Tě, jak s nimi pracovat a nahradit je novými, které Tě budou podporovat ve Tvé spokojenosti a v životě, jaký si přeješ tvořit pro sebe a svoji rodinu.

Teď si tvoříš svoji budoucnost a jen tak mimochodem, u toho tvoříš výchozí bod svého dítěte.

Baby už nemusí sedět v koutě a Ty a Tvoje malé JÁ taky ne.

Taková, jaká jsi, jsi v pořádku.

Pojď se otevřít sebelásce, sebepřijetí, sebevědomí, sebehodnotě. Pojď odstartovat novou etapu svého života, plně propojená se svým tělem, se svými emocemi, ukotvená v sobě. Hodnotná. Zářivá. Sebejistá. Buď ještě více sama sebou, nech svoji vnitřní ženu rozkvést. Ráda tuhle cestu projdu s Tebou.

A jestli jsi ještě neviděla webinář Desatero Zenové matky, tak se můžeš zdarma přihlásit ZDE.

Take si určitě přečti navazující článek 3 kroky k sebelásce 🙂

A přidej se do skupiny Máma s nadhledem.