Víš co je past traumatu?

Celostní a somatická terapeutka Helena Mošnová je specialistka na práci s traumatem a v tomto rozhovoru zjistíš:

• Co je skutečně trauma?
• Kde vzniká a jak ho můžeme rozpoznat a odkrýt jeho často pečlivě schované mechanismy?
• Jak nás trauma ovlivňuje v životě a při výchově našich dětí?
• Co je to generační a společenské trauma?
• Proč je kolem traumatu tolik extrémů a proč se dřív neřešilo?
• Co když se snažíme své děti před traumatem chránit a máme strach, abychom jim nějaké trauma nezpůsobili?
• Jde vůbec vychovat dítě bez traumat?
• A nevychováváme tím vločkovou či polštářkovou generaci dětí, které nebudou schopné čelit běžným náročným situacím? Pomůže dětem zocelování a vystavování stresovým situacím?

Tento rozhovor nabízí laskavý, informovaný a praktický pohled na téma traumatu ve vztahu k rodičovství i osobnímu růstu.

Helena je holistická terapeutka, empatická energetická čarodějka, laskavá průvodkyně žen, erudovaná lektorka, nacítěná léčitelka a zářivá hluboká žena. Profesí je somatická terapeutka. Pracuje s tématy intimity a sexuality, emocí a traumatu, ženství a ženského zdraví. Více o její práci najdeš na jejím webu. Můžeš se také přidat do její skupiny Magie ženské intimity.

Klíčové myšlenky z rozhovoru na téma Past traumatu

Trauma – jeho původ, vliv na naše životy a výchovu dětí

Co je trauma?

Trauma nevzniká samotnou nebezpečnou situací, ale neschopností našeho nervového systému ji integrovat. Typicky jde o situace, které byly příliš náhlé, příliš brzo nebo opakované. Trauma může vznikat v dětství i v dospělosti.

Vývoj nervového systému u dětí

Děti do cca 2 let se neumí samy uklidnit – potřebují klidný nervový systém dospělého. Nervový systém dospívá až kolem 21 let, proto potřebují děti průběžnou podporu dospělých při regulaci emocí.

Rodičovství a trauma

Výchova často spouští traumata z vlastního dětství. Často chceme po dětech něco, na co nejsou vývojově připravené. Trauma se opakuje, pokud ho nerozeznáme a nezpracujeme – může být přenášeno generačně.

Generační (transgenerační) trauma

Dnešní dospělí nesou stopy výchovných stylů minulých generací. I přes dobrou vůli rodiče mnohdy nevědomky předávají své zranění dál. Prvním krokem je připustit, že se to stalo a nezlehčovat své prožitky z dětství.

Extrémy v přístupu k traumatu

• Jeden extrém: vše popírat („mě to zocelilo, moje dítě to zvládne taky“).
• Druhý extrém: vyhnout se jakékoli nepříjemnosti („nesmí zažít ani kapku stresu“).
• Oba přístupy mohou být nevědomé reakce z traumatu.

Jak s traumatem pracovat

Trauma se hlásí k pozornosti skrze tělo, ukazuje se nám, chce naši pozornost, chce být uzdraveno či integrováno, aniž by dál řídilo náš život a naše reakce. Vztahy a situace, které nás silně emočně aktivují, bývají spojené s naším zraněním.

Práce s terapeutem, edukace o fungování nervového systému a laskavý přístup mohou vést k integraci traumatu.

Laskavé hranice

Děti potřebují jak lásku a přijetí, tak i rozumně nastavené hranice. Ne každý stres je špatný – přiměřené výzvy pomáhají budovat odolnost. Klíčový je kontext, bezpečí a svobodná volba dítěte.

Trauma a osobní odpovědnost

Největší moc máme nad vlastním zraněním, ne nad chováním rodiny. Není naší zodpovědností řešit zranění a bolístky druhých dospělých lidí. Proměna nastává, když uzdravíme sebe – tím se často mění i naše vztahy.

Laskavost k sobě

Být rodičem je náročné. Když chceme být laskaví k dětem, musíme být nejprve laskaví sami k sobě.

Závěrečné poselství

Trauma neznamená konec – je možností růstu. Řešením je žít vědomě, s pochopením pro sebe i druhé – tak můžeme štafetu předávat jinak.