Jak se vypořádat s nevyžádanými radami?

Nevyžádané rady – nikdo je nechce, ale všichni je dostávají.

V duchu programu „já vím nejlépe, co TY potřebuješ“, nebo „vím lépe, než Ty, co potřebuje Tvé dítě“, se lidé snaží páchat dobro. Jenže si musíme uvědomit, že udělováním nevyžádaných rad se dotýkáme často nejcitlivějšího místa druhého člověka – jeho sebehodnoty a jeho sebedůvěry. Nepomáháme, ale zraňujeme.

Místo nevyžádané rady můžeme nastavit ucho a naslouchat druhému člověku, vyjádřit mu porozumění a podporu. Naslouchání nevyžaduje udělování rad a řešení situace. Naslouchání pouze přináší úlevu a pocit, že ve svém trápení nejsme sami, že je někdo s námi a rozumí nám.

Pokud věříme, že nám daná osoba může pomoct, zeptáme se jí na radu a na to, co si o situaci myslí. Není ostuda říct si o pomoc, nebo vyhledat odborníka, ke kterému máme důvěru. Tohle mi trvalo pochopit nejdéle – mlčet, dokud se mě někdo nezeptá. A i když se mě zeptá, nezapomenout dodat „Ale to je jenom můj úhel pohledu, tak bych to řešila já, ale to neznamená, že to je jediné správné řešení.“

Shazování, zesměšňování, snižování problému a věty typu „řešíš blbosti, to vůbec neřeš“ taky zrovna nepomáhají. „Za nás to bylo úplně jinak,…“ je věta určená k použití pouze po otázce „A jak jsi to dělala Ty?“.

„Ale já vím, že ona to myslí dobře a chce mi pomoct a poradit, aby mi ulehčila.“ – jo, to někde vzadu náš rozum ví, že člověk udělující dobře myšlené, ale pořád nevyžádané rady, to myslí dobře. Ale stejně to někdy bolí.

Můžeme i svému rádci vyjádřit soucit „Já vím, že za vás to nebylo a tolik se to neřešilo. Neměli jste na takový věci čas a ani kapacitu. Dnešní doba se v tomhle proměnila a informací je všude plno, můžeme si vybírat. A mě moc zajímá, co se o svém dítěti a jeho potřebách můžu dozvědět a co můžu udělat proto, aby bylo zdravě sebevědomé, vnitřně spokojené a samostatné. To neznamená, že jste dělali tenkrát všechno blbě, vím, že jste to dělali tak nejlépe, jak jste uměli. I já se o to snažím.“

Pakliže se jedná spíš o kamarádku, která k rodičovství přistupuje odlišným způsobem a uděluje nevyžádané rady, navrhuji něco ve smyslu „To je skvělé, že Ti to s Tvým dítětem fungovalo takhle! Nám to super funguje takhle. Je bezva, že si dneska může každý vybrat, co mu vyhovuje nejlíp.“

„Jsme spokojení s tím, jaký to máme a jak jsme si to udělali. Nám to takhle nevadí/ vyhovuje.“

Nevyžádané rady a poznámky k tomu, jak vedeme rodičovství/ život – co s tím? 

Ne všechno musíme řešit v sobě. Příliš mnoho věcí si bereme osobně, i když bychom nemuseli.

Vždy se snažíme prvně uklidnit sami sebe: “Neútočí na mě, jen to potřebuje říct, protože neumí mlčet. Jí se uleví. Já to nemusím řešit. To je její přesvědčení, ne moje. Nemusím na to nijak reagovat. Nemusím se obhajovat. Nemusím nic vysvětlovat, zodpovídám se pouze sama sobě. To, co si myslí, nevypovídá nic o mně a o tom, zda jsem dobrá, nebo špatná.“

Obhajování a vysvětlování zabere příliš mnoho drahocenné energie. Neplýtvejme svojí energií zbytečně. Naučme se rozeznat, kdy se druhý člověk skutečně zajímá o to, proč něco děláme, tak jak to děláme a chce se dozvědět něco nového a kdy je to jen jízlivé „a proč toto jako děláš?“, na které reagovat nemusíme.

Cítil/a ses v dětství nemilovaná/ý? A teď Tě zraňuje, že ten stejný rodič projevuje lásku Tvým dětem, nebo Ti neustále mluví do toho, jak to máš dělat „lépe“? Pojď uklidnit a zazdrojovat sebe, třeba větou: „Ano, nemiloval/a mě v dětství způsobem, který jsem potřebovala. Miloval/a mě tím způsobem, kterým toho byla schopná. Já si své potřeby mohu teď dosytit sama.”

Někdy stačí jen být “hromosvodem” informací, či slov, které nechceme přijmout za vlastní. 

Například cizí přesvědčení můžeme klidně poslat rovnou do země a šetřit si energii, kterou bychom plácali na přemýšlení o nich či na reagování. 

A někdy nemáme kapacitu být hromosvodem. A klidně můžu říct “dost, na tohle dneska nemám kapacitu, abych se o tom bavila.” – tón volím radši asertivní, než bojovný 🙂 

 

Co když tvoji rodiče nesouhlasí s Tvojí výchovou?

Nepochopili, že jsi dospělá/ý a jejich možnosti Tě vychovávat už vypršela platnost. Nemají nad Tebou a Tvým životem žádnou moc, ani kontrolu, ačkoliv by ji třeba chtěli. 

Ještě Tě nepustili z hnízda. Nevěří, že jsi kompetentní a dokážeš to sama. To je jejich. Ty jsi jejich zrcadlem – oni nevěří sami sobě. Stejně tak mohou být oni tvým zrcadlem – kde pochybuješ sama o sobě a jsi nejistá v tom, co děláš?

Shazují tvé kompetence, narušují tvé hranice, zpochybňují Tě, nebo Tě dokonce kárají před Tvými dětmi?

Jenže oni prostě musí pochopit, že Ty nechceš mít z dětí ustrašené a poslušné opičky, ale samostatné bytosti, které mají vybudovanou zdravou sebedůvěru. 

Ono stačí, když vidíš výsledek jejich výchovy u sebe – bojíš se ohradit, bojíš se konfrontace, i když s něčím nesouhlasíš a nevíš, jak se vůči někomu vymezit. Ze strachu. Že se s tebou přestanou bavit, když je neposloucháš. 

Bojíš se, že je ztratíš? Že se nebudete vídat? Ale ty o ně nechceš přijít? 

Ano, může se to stát. Mohou se urazit, může se jich to dotknout. Ale ono to nebude napořád. Oni budou chtít za vnoučaty a za Tebou. Jenom musí pochopit, že vychovávat Tvé děti, nebo dokonce Tebe a navíc před nimi, je za hranou.

Jejich pocity nejsou Tvá zodpovědnost. Jsou jejich. Mají na ně právo, stejně jako Ty na ty své. Na Tobě záleží, jakým způsobem s nimi komunikuješ a hlavně z jakého místa. 

Je to ze strachu? Z výčitek? Ze sebeobrany? 

Nebo z lásky, úcty a pochopení k tomu, že oni sami mají své příběhy, své zkušenosti a svá zranění?

Nemusíš si nechat líbit nic, co je Ti nepříjemné. A zároveň nemusíš útočit, ani je ponižovat, či ještě více zraňovat. Ty jsi ta/ten, která jim může ukázat, co je empatie, soucit, vnitřní síla a pevné hranice. Můžeš je inspirovat tím, jak žiješ a jak funguješ – sama, i se svými dětmi. 

Ty jim nemusíš léčit jejich zranění a ani k tomu nemáš kompetence. Ale svá uzdravit můžeš. A nemusíš je posílat dál svým dětem. 

Tvoji rodiče potřebují pochopit, že je zcela na Tvé zodpovědnosti (a tvého partnera), jak budeš své děti vychovávat. Jsi k tomu zcela kompetentní a přesně ta pravá osoba. 

Ty trávíš nejvíc času se svým dítětem, právě Ty ho znáš nejlíp ze všech. Ty jsi největší odborník na své dítě. A pokud se tak necítíš, možná Ti jen chybí více informací a podpora – to můžeš najít třeba zde u mě 🙂

Narušování Tvých hranic narušuje vztahy v rodině, i tvoji sebedůvěru. Nenech se. Ty víš, proč to takhle pro děti nechceš. Chce to jen víc sebedůvěry. Stůj za sebou.

A navíc, i kdybys to celý dělal/a úplně blbě, tak si o tom můžou myslet cokoliv, ale i to je Tvoje právo a nemají co do toho mluvit. 

Čeho se tedy přesně bojíš?

Pojď si s tou otázkou chvilku být a napsat si všechny odpovědi, které Tě napadnou. A pak si je s odstupem prohlédni, jestli je to relevantní a co bys dělal/a, kdyby taková situace opravdu nastala, jak by sis s ní poradil/a. 

Vždycky je cesta ven. Cesta uzdravení rodinných vztahů a vzorců. Cesta lásky a pochopení. Jednou z těch cest může pro Tebe být třeba program Zenová matka. Každá bolístka se dá zahojit. Ale nefunguje ji jen schovat do skříně a tvářit se, že tam není. Bude to právě Tvé dítě, které Ti na Tvoji bolístku bude mačkat a vyvolávat v Tobě silné emoce.

Ale nezapomínejme zdrojovat sebe, abychom na takové záležitosti mohly mít kapacitu. 

Vztah se vždy buduje ze dvou stran. A Ty můžeš ovlivnit jenom tu svoji stranu.

 

“Bojím se, že mě rodiče odmítnou, když se vůči nim vymezím. Pak se kvůli mě hádají a mají doma dusno.” 

A kdybychom se podívaly na Tvůj výchozí bod, jaký je? Cítíš se vůči rodičům podřízená? 

Jste všichni dospělí, jste si rovni. 

Nejsi zodpovědná za to, zda mají doma dusno a jakým způsobem spolu komunikují. To je jejich zodpovědnost. 

Bojíš se rodičů? Možná se jich bojí ta malá holčička v Tobě, ta, která s nimi vyrostla. Jak bys tuhle holčičku v sobě mohla opečovat, aby se bát už nemusela? 

Jak by to zraněné dítě uvnitř Tebe mohlo vyrůst, dospět a cítit se v bezpečí? 

Můžeš zkusit říct “Táto/mami, já vím, že to myslíš dobře, ale já to chci s dětmi řešit jinak. Vybrala jsem si svůj vlastní způsob života. Já nesnižuju tvoji autoritu a ty prosím nesnižuj tu moji. Vím, žes mě vychoval, jak nejlíp jsi uměl a dokázal a děkuji za všechno, cos pro mě udělal. Teď potřebuji já svůj prostor, potřebuji vychovávat své děti po svém, tak jak nejlépe umím já. Potřebuji dělat své chyby a svá rozhodnutí, mít vlastní zodpovědnost. Jsem ráda, že tu pro mě jsi, kdybych s tím potřebovala pomoct.” Věřím, že na toto nejde reagovat s odmítnutím.

A možná bude potřeba to říct víckrát, než to skutečně pochopí. 

Ale je lepší komunikovat, než se stáhnout do sebe. 

Jak vnímáš svoje rodiče Ty? Jsou pro tebe autorita? Máš respekt, nebo spíš strach? 

Čekáš stále na jejich potvrzení, či uznání? 

A co když ho nikdy nedostaneš?

Nemusíš celý život čekat, až Tě někdo potvrdí, pochválí, nebo Ti dá svolení žít svůj vlastní spokojený život. 

Ty sama si můžeš vybrat to nejlepší pro sebe a svoji rodinu.

Můžeme být svým rodičům vděční za to, že nám dali život a vytvořili pro nás dle svých možností to nejlepší prostředí k tomu, abychom mohli dospět a žít svůj život.

Možná dělali chyby. Možná to bylo někdy bolavé. Možná nám neprojevovali lásku a pozornost způsobem, kterým jsme potřebovali. To všechno určilo náš výchozí bod – místo, ze kterého nyní tvoříme svůj život, ze kterého vychováváme své děti, ze kterého prožíváme a vytváříme naše vztahy.

Výchozí bod můžeme změnit, pokud to chceme. Bolístky můžeme vyřešit, aby nás už nezraňovaly.

Můžeme se naučit pracovat se svými emocemi, komunikovat své potřeby, vnímat své tělo, vědomě si tvořit svoji každodenní realitu.

Nemusíme se stát obětí našeho života – to je naše svobodná volba.

Ráda Tě tímto procesem provedu v programu Zenová matka.

Neudělejme si z věty „ale já jsem měla těžký dětství a vyrostla jsem v …“ výmluvu, proč nemůžeme žít spokojeným životem v laskavosti, lásce a respektu.

Budujme v sobě vnitřní pocit bezpečí a jistoty, jedině tak můžeme najít i svůj vnitřní klid, o který se můžeme opřít, kdykoliv potřebujeme. Pokud je uvnitř nás, máme ho vždy s sebou a nikdo nám ho nemůže vzít.

Hledejme své hranice a naučme se druhým lidem komunikovat, kde je překračují.

Mít zdravé hranice určitě nemusí znamenat, že mám být pořád v pozoru a mám je rigidně a sevřeně kontrolovat, či neustále bojovat.

Mám ráda přístup “Respekt pro sebe, respekt pro Tebe”, každý má svou vlastní cestu a není potřeba se srovnávat a hodnotit, kdo ji má lepší a kdo horší. Nemusíme mít ke všemu postoj.

Pojďme se uvolnit do života a žít ho tak, jak ho žít chceme. Naše děti se dívají. Jsme jejich vzor, budou žít stejně, jako žijeme my.

 

Level tchyně

Tchyně je někdy ostrý zrcadlo.

Nahlas říká všechny naše vnitřní pochybnosti a ukazuje nám naše stíny – ty které nejvíc odmítáme na sobě.

Ukazuje nám, kde nemáme nastavené hranice a kde dopouštíme jejich opakované překračování.

Svým chováním často říká, jak by to chtěla dělat se svými dětmi, kdyby si to bývala byla tenkrát dovolila a nenechala si do toho mluvit od jiných lidí.

Vyzývá nás k tomu, abychom přestaly být malými poslušnými holčičkami.

Nevyzývá nás k boji, potřebuje, aby ji konečně někdo pochopil, viděl ji, slyšel a uznal. Protože sama sobě to dát neumí.

Myslí si, že bychom jí to mohly dát my.

To neznamená, že ji máme poslouchat a brát si k srdci každý její názor. 

Obzvlášť mámy, které mají jenom syny. Často jsou na ně ještě v dospělosti napíchnuté jako pupeční šňůrou.

Pokud jejich partner nebyl doma přítomný (a je jedno jestli byl pryč a nebyl přítomný fyzicky, nebo byl doma, ale zároveň nebyl přítomný mentálně a emočně), udělaly si často nevědomě partnera ze svého syna.

Manipulují, aby dostaly trochu lásky a pozornosti. 

Jsou zraněné. Odmítnuté, nepochopené. 

Pokud Tě tchýně štve, nepokládej si otázku “jak ji změnit”, ani “jak se jí vyhnout”. Pojď se ptát, jak toto vyřešit u sebe, aby Tě její chování nezraňovalo.

Pojď uvnitř sebe prozkoumat, co je opravdu Tvoje a co už je její a můžeš to nechat jí.

Nezměníme druhé lidi, ale můžeme opečovat sebe tak, aby neměli moc nad námi a našimi pocity.

Je žádoucí, abychom se svými rodiči měli hezké a dobré vztahy. Ale nutno říct, že už ne ve vztahu rodič-dítě, ale ve vztahu dvou dospělých a sobě rovných lidí. Můžeme naše vztahy uzdravit a vyřešit, pokud chceme.

Mimochodem, pokud máme děti, je pravděpodobné, že taky budeme jednou tchyně 🙂

Baví mě se občas zamyslet nad tím, jaká tchyně či babička asi budu já.

Závěrem bych ráda připomněla, že čím méně máme očekávání, tím méně jsme zklamaní. A je jedno, zda máme očekávání vůči sobě samým, svým rodičům, svým dětem, či vůči životu.

Cokoliv nám nevyhovuje, můžeme změnit.

S láskou a úctou ke všem rodičům, prarodičům i dětem,

Klára.

#zenovamatka

Cítila ses jako nechtěné dítě, nebo jsi někdy měla pocit, že jsi měla být radši kluk/muž, než žena? Udělej si chvilku pro sebe a dopřej si dosycující vizualizaci pro ženy. Zcela zdarma si ji můžeš poslechnout ZDE.