Máma až na prvním místě

Je čas pro sebe nadstandard pro vyvolené, nebo nesplnitelný sen maminek na mateřské? Proč sebeláska není to stejné co sobectví? Proč je důležité nezapomenout na sebe a hledat, co nás dobíjí, abychom každodenní náročné situace dokázaly zvládnout v klidu?

Poslechni si tuto epizodu podcastu Rodičovství s nadhledem

O času pro sebe a jeho důležitosti si povídají dvě mámy – Klára Stará (4 děti) a Zuzka Staňková (3 děti a 4.na cestě).

Dáme Ti pár fajn tipů a snad i najdeme nový pohled na to, proč zazdrojovaná a spokojená máma přináší výhody celé rodině.

Nebo si můžeš přečíst přepis této epizody, její klíčové body a pár postřehů navíc 🙂

Je kontroverzní říct, že na prvním místě v rodině je máma?

Je máma záchytný bod, na kterém často stojí logistika domácnosti, praktické rodinné záležitosti a zodpovědnost za péči o děti a jejich výchovu?

Patříš-li k těm spokojeným, které mají dostatek času pro sebe a cítí se skvěle, s partnerem jsou v souladu, péči o domácnost i rodinu máte rozdělenou tak, že vám to OBĚMA vyhovuje, tak ti to ze srdce přejeme! Opravdu ano.

Tento rozhovor vzniknul proto, že za mnou přichází denně ženy na pokraji vyhoření, nebo aspoň totálně fyzicky vyčerpané a mají pocit, že jsou na všechno samy.

Podíváme se na to, proč máme tendenci starat se o všechny okolo, přemýšlet, proč nejsou spokojení, a čekat, až budou spokojení všichni, abychom byli spokojené my. Prohlédneme si tuto situaci jiným úhlem pohledu.

Zuzka je průvodkyně ženským světem, dělá ženské kruhy a sebeláska je jedním z jejích oblíbených témat. Sama má tři děti a čtvrté na cestě, takže ví, jaké to je snažit se, aby byli všichni spokojení.

Všude čteme „spokojená máma = spokojené dítě“, je to pravda?

Sama velmi dobře vím, že když dítě pláče nebo je výrazně nespokojené, je těžké dosáhnout vnitřního klidu (ale není to nemožné). A ještě více mě znervózňuje, když se píše, že mám být klidná a pak si uklidním dítě. Jenže co když nevím jak? 

*Zuzka:* Začnu tím, že to bude můj úhel pohledu, případně z toho, jak vnímám ženy v ženských kruzích. Velmi často se dotýkáme tématu mateřství a toho, jak být ženou v roli matky. Jde o sdílení zkušeností a různých postojů.

Spokojená máma = spokojené dítě?

Když vezmeme situaci, že miminko není v klidu a já bych se měla uklidnit, aby bylo v klidu, vnímám to z dlouhodobého životního kontextu. Nemyslím si, že to znamená, že když jsem v emocích, absolutně nevím, co mám dělat, mám nespavé dítě, další tři děti mi tady skáčou a všude je chaos, že bych se v tu chvíli měla snažit o klid, a to ještě za účelem uklidnění dítěte.

Za mě je tohle šílená interpretace a velká past, kterou na sebe můžeme klást. Když se na to podívám z nadhledu a dlouhodobého hlediska, tak spokojená máma se rovná spokojené dítě, spokojená rodina a všechno. Ale i spokojená máma se někdy může topit v zoufalých pocitech neklidu, protože to k tomu prostě patří.

Nedokážu si představit mámu, která by byla fakt spokojená a klidná obecně, ale nikdy by se jí nestalo, že by chtěla dítě „prohodit oknem“. Tohle se děje, zvlášť na začátku, když se všechno hroutí. Tomu se nevyhneme. Takže je důležité dělat rozdíl mezi situacemi a neaplikovat to úplně všude, abychom si tím ještě nepřidělávali další stres.

Touha po dokonalosti, touha být „dobrou mámou“ a srovnávání.

Někdy máme touhu po dokonalosti, kterou jsme si představovaly. Máme kolem sebe spoustu vzorů, se kterými se srovnáváme, jak úžasně zvládají své role. Myslíme si, že nezvládáme tolik a že by jiná máma mohla být pro naše dítě lepší, nebo jiná manželka pro našeho manžela.

Jak můžeme začít pracovat s tím, abychom změnili pohled na sebe a uvědomili si, že jsme v rodině důležité?

*Zuzka:* Za mě je to už jen tím, že o tom jako ženy můžeme slyšet, povídat si o tom, vynášet to na světlo. Že to tak prostě může být, že nemusíme být v rolích, kde se rozdáme pro všechny ostatní. Že nemusíme nejdřív opečovávat všechny děti, potom manžela, pak celou domácnost, uvařit, uklidit, zařídit úplně všechno. A teprve potom, když nám zbyde čas, když si odbydeme všechny povinnosti, by teoreticky mohl zbýt čas na nás. Prakticky se to nikdy nestane.

Ale to, že mluvíme o tom, že to může být obráceně, že můžeme dát své potřeby na první místo, je už samo o sobě velmi důležité. Že to vůbec pustíme do reality. Že připustíme, že to tak může být.

A potom samotná interpretace nebo jak si to každá z nás začíná pouštět do života, může vypadat úplně jinak. Pro někoho je to třeba často opakovaná rada „vykašli se na domácnost a nech tam ten nepořádek“. Pro mě osobně je tohle nejšílenější rada, protože když mám kolem sebe nepořádek, jsem sama absolutně šílená. Naopak pro mě dát sebe na první místo znamená dát stranou všechno ostatní a jít si uklidit. Protože to je to, co mi ve výsledku přinese klid.

Individuální přístup k sebelásce – nejsme stejné.

1. Nejdůležitějším krokem je zjistit/ navnímat, co já vlastně potřebuji.
2. Co by mi přineslo víc klidu?
3. Kde potřebuji víc času sama na sebe?
4. Kde to potřebuji nějak jinak? – Jak?
5. Kde překračuji své vlastní hranice?
6. Musím tuhle činnost opravdu udělat?
   • Musím ji udělat já?
   • Musím ji udělat dnes?
   • Musím ji udělat stejně jako vždycky?

Naše spokojenost = naše zodpovědnost = naše rozhodnutí.

Spokojenost nebo klid v mateřství, a celkově v životě, je o rozhodnutí. O tom, že se rozhodnu, že si od teď budu tvořit příležitosti – času pro sebe, pro svoji spokojenost. Budu si postupně, pomalu, jak jsem schopná, otvírat různé dveře k možnostem. Vymyslím JAK ANO, místo důvodu, proč to nepůjde.

Je to trochu nepopulární a vždy když toto téma otevřeme k diskuzi ve skupině Máma s nadhledem, dostanu jako odpověď mnoho důvodů, proč to nejde a proč to není o rozhodnutí. Neberu si to osobně, lidský mozek funguje tak, že vymýšlí častěji proč něco nejde, než proč by to mělo jít a jak. Rozvíjí katastrofické scénáře a černé myšlenky mnohem snadněji, než úvahy nad tím „Jak bych se dnes mohla být dobře a co hezkého bych pro sebe či pro druhé mohla udělat?

Pro každou z nás to může znamenat něco jiného:

• Řekneš dětem „ne, nebudu si teď hrát“ a jdeš něco uklidit/ sedneš si na pár minut s horkým čajem ke knížce.
• „Ne, kašlu na úklid“ (nebo na něco jiného) a jdu na procházku.
• Rozhodneš se, že dnes nebudeš vařit a objednáš jídlo. (Může to být klidně pravidelně jeden den v týdnu/ měsíci, nebo třeba vymyslíte střídání s manželem – dnes vařím já, zítra ty…)
• Uděláš větší krok a zařídíš si paní na úklid (sama jsem se například obávala, že je to drahé a nemůžu si to dovolit, ale zjistila jsem, že je to daleko dostupnější, než jsem si myslela). Může to být jednou týdně, jednou měsíčně, nebo třeba jednou za rok na generální úklid. Za tu ušetřenou energii to stojí.
• Paní na hlídání jednou týdně a čas pro „rande“ sama se sebou, nebo i pro rande s manželem 🙂

Vždy je to o prioritách. Ale pokud dlouhodobě sama sebe dáváš až na konec žebříčku priorit, polož si otázku PROČ? Jsi snad méně důležitá, než všichni ostatní členové rodiny? Méně důležitá, než vaše domácnost? Nebo dokonce než pes?

A kdo se o děti postará, když ty odpadneš vyčerpáním?

Jaký vzor mateřství jsi nakoukala v dětství?

Pro ženy, které dlouhodobě žijí a možná i vyrůstaly v prostředích, kde se žena velmi rozdávala, kde byla v roli „služky pro všechny“, může být velmi těžké dělat tyto velké kroky. Je důležité najít si malé krůčky, které něco otevřou, ale jsou ještě přijatelné. Nesnaž se dělat něco, co je úplně mimo tvé možnosti a dostane tě to do ještě většího stresu.

Když dlouhodobě jedeš v programu „jsem tu, abych sloužila ostatním“, pak se zamyslíš a zjistíš, že vlastně vůbec nevíš, co ti dělá dobře.

Já sama jsem to měla velmi skryté. Myslela jsem si, že si dělám čas na sebe – jela jsem jednou za 14 dní s kamarádkami ven nebo do sauny. Měla jsem pocit, že mám nějaký čas pro sebe. Ale pak jsem si musela uvědomit, že to dělám, až když mám uklizeno, až jsou opečované děti, až jsou všichni spokojení. A navíc než odejdu z domu, ještě vše připravím dávám instrukce: „Tady je tohle, kdyby někdo chtěl tohle…“

A pak jsem se dostala do bodu „potřebuji okamžitě utéct z domu, už toho je moc“. Najednou nešlo o chvilku pro sebe, ale spíš o sebezáchranný útěk. A začala jsem zjišťovat, že to můžu mít jinak.

Čas pro sebe není nadstandard.

Proč ženy rozčiluje, když muž má své koníčky a „dál si žije život jako před dětmi“? Proč jim vadí, když si po práci chtějí jen tak sednout a chvíli si odpočinout? Proč je štve, když chtějí jít s kamarády posedět?

Protože nemají samy čas pro sebe. Kdyby ho měly, nevadilo by jim, že i jejich partner má čas pro sebe. Bylo by to pro ně naprosto přirozené.

A když nemá čas pro sebe ani jeden, nemají pro sebe ani pochopení. Nemají chuť vyjít si vstříc, navzájem se podpořit. Jako by se dva hladoví hádali, kdo má větší hlad.

Protože se na „čas pro sebe“ často v naší společnosti díváme jako na nadstandard.

Jako by žena čas pro sebe nepotřebovala, vždyť je doma. „Když jsi doma na mateřské, máš spoustu času.“

Je těžké vysvětlit, že potřebuješ emoční odpojení od dětí, kterým jsi k dispozici 24 hodin denně. Naplňuješ jejich potřeby, dokud to neumí samy nebo dokud jim nezačneš předávat odpovědnost za sebe.

Ale mnohdy můžeme vidět ženy, které nepředávají odpovědnost ani starším dětem, dělají všechno samy. A dojdou do obrovského vyhoření.

Pro mě bylo důležité uvědomit si, že čas pro sebe je bytostná potřeba. Úplně stejně jako se najíst. A trvalo mi strašně dlouho to pochopit, abych s tím vůbec mohla pracovat.

Každá rada drahá?

Co bys poradila ženám, které se nikdy nikdo neptal, co potřebují, jak se cítí, co by jim dnes udělalo lepší den? Aby s tím vůbec mohly začít? Okolí je z toho někdy dost překvapené, když se to v ženě začne měnit. I žena sama je z toho většinou velmi překvapená.

*Zuzka:* Čas pro sebe je základní potřeba. Kolik žen odsouvá i své vlastní fyzické potřeby? Nedojí, nedojde se vyčurat, protože řeší děti.

Příklad s dětmi a energií

Napadá mě hezký příměr. Podívejme se na děti – jdeme na výlet, celá rodina je úplně strhaná, děti mají bolavé nožičky a už nemůžou. A pak přijdou domů a najednou mají záložní zdroj energie, začnou skákat po posteli. Po celodenním výletu, kde byly úplně vyčerpané, jedou z nějakého nepochopitelného zdroje.

Ale když pochopíme tento zdroj, zjistíme, že ve chvíli, kdy začnou dělat něco, co je baví, ta radost z činnosti je prostě nabije.

Není to tak, že by měly nějaké záložní baterky. Jen ve chvíli, kdy dělají něco, co je nebaví, třeba šlapou na výletě a je to nuda, jsou bez energie a potřebují nosit. A ve chvíli, kdy začnou dělat něco, co je baví, je to mega nabití.

A tohle je něco, k čemu se můžeme vracet, protože to tak máme všichni. Nefunguje to tak jen u dětí, i když oni to mají fakt z nuly na sto.

Ale můžeme všechny naše činnosti rozdělit do dvou kategorií:

1. To, co mi energii vybíjí.
2. To, co mi ji doplňuje.

Někdy je těžké přijít na to, co do které kategorie patří.

Často slyšíme rady jako „udělej si čas, jdi na masáž, do sauny, s kamarádkou někam“.

Jenže pokud je člověk introvert, jako jsem já, přesně jsem se snažila zařazovat do života tyto věci – jít na masáž, jít někam s kamarádkou. A byla jsem potom tak vyčerpaná. Trvalo mi asi čtyři roky, než jsem konečně pochopila, že pro mě jsou dobíjející ty věci, o kterých se mluví, že by z nich měl člověk odejít.

Když jdu někam s nejlepší kamarádkou, ta socializace je pro mě krásný čas, ale potřebuju potom dočerpat. A já dočerpávám v absolutní samotě. A velmi dočerpávám třeba úklidem. A to je něco, co jsem nikdy nikde neslyšela – „tak si běž uklidit“ nebo „buď sama“. Vždycky to jsou takové ty nabídky aktivit, které pro mě zrovna nebyly vhodné.

Takže je důležité si to odposlouchat, brát to maximálně jako inspiraci, co bych mohla vyzkoušet, ale opravdu si hledat ve své vlastní každodennosti, co je to, co mi aspoň trochu zvedne energii.

Co zdrojuje tebe?

• Srovnáš si věci na jedné poličce nebo složíš hromadu prádla?
• Vyměníš si ručník na obličej v koupelně?
• Umyješ si vlasy a vyfoukáš si je?
• Dáš si horkou lázeň, zatímco děti jsou venku s partnerem?
• Dovolíš si nechat nepořádek a jen si sednout?
• Jdeš s dětmi a kamarádkou na hřiště a dobíjí tě, že spolu můžete interagovat?
• Zajdeš do dětské herny s kavárnou, kde si tvé děti hrají a ty si ve sluchátkách posloucháš zajímavé přednášky, děláš si poznámky do deníčku a piješ horkou čokoládu?
• Prohodíš pár slov s prodavačkou v krámě?
• Jdeš na svižnou procházku do lesa?
• Maluješ/ pleteš/ šiješ?
• Zajdeš jednou týdně na pilates?
• Zacvičíš si jógu v obýváku, zatímco dítě spinká?
• Ozdobíš se hennou?

Možností jsou desítky. Jde o to vnímat i ty úplně malé výkyvy, kde se najednou energie začíná malinko zvedat. I pár minut denně udělá zázraky.

Každá máme jinak a neexistuje nic univerzálně dobrého pro všechny.

Masáž je možná univerzálně pro každé tělo dobrá, ale i tak pro tebe nemusí být dobíjení, zvlášť v případě, že odcházíš z nepořádku a při masáži se nemůžeš „rozplynout“, protože myslíš na to, jak budeš muset doma uklidit, až se vrátíš.

Vyber si, čím začneš. A dej tomu stejnou prioritu jako návštěvě doktora.

Vyznač si to i v kalendáři. Pokud máte rodinný kalendář, nebo sdílený, tak i v něm 🙂

Zkoumej, co ti dělá dobře, co tě dobíjí. Klidně činnosti střídej. Je to jako když jsme byly děti a chodily na kroužek a hledaly, co nám jde, co nás baví a jaké máme talenty 🙂

Otvírej se možnostem, protože vždycky jsou, i když je nevidíme. A je to i o těch drobných věcech, které nevyžadují žádné velké investice, ani velké hlídání dětí, v podstatě skoro nic.

*Klára* Já jsem doma třeba jednu dobu zavedla „když mám sluchátka, jsem nedostupná“. Měla jsem období, kdy mě obrovsky zdrojovalo se vzdělávat v různých oblastech života a chtěla jsem na to mít čas během dne, ne po večerech, kdy už jsem unavená, nebo uspávám.

Začala jsem půl hodinou denně, kdy jsem si uvařila čaj, připravila zápisník a nasadila sluchátka. Dětem jsem to komunikovala předem. A když i přesto přišly, držela jsem pravidlo „pokud nejde o život, neteče krev, tak to může počkat, nebo si to můžeš zařídit sám/ sama“. Fungovalo to skvěle. Postupně jsem to prodloužila na hodinu 🙂 Kojit přitom miminko mi nevadilo 🙂

Zjistila jsem, že mě zdrojuje i jen tak ležet na gauči a mazlit se s nimi. Nabíjí mě, když mi něco vypráví a pokud není po 20h večer, tak mě baví i jejich otázky 🙂

Nabíjí mě namazat si tělo tělovým krémem po koupání, nebo si ke sprchování pustit hudbu.

Udělej si seznam vlastních zdrojů.

Ženy mi často sdílí, že když se objeví hlídání nečekaně (babička/ partner) a vznikne jim tak možnost času pro sebe, neví, co mají honem dělat. Začnou dělat běžné činnosti z kategorie „je potřeba udělat“ a než vymyslí, co udělají pro sebe, dítě je zpátky doma.

Seznam zdrojů je super pomocník pro tyhle situace 🙂 Doporučuji papír/ deníček a otázku:

Co mi dělá dobře a co mě dobíjí?

Nabíjí tě, že se ráno nalíčíš, protože to máš ráda a připadáš si hezky? Udělej to 🙂

Bude to pár minut obličejové jógy? Nebo i jenom to, že si vyčistíš zuby hned jak se vzbudíš?

Ráda tvoříš rukama? Maluješ mandaly? Vyšíváš patchworkové deky? Jestli je to činnost, při které ucítíš nárůst energie, dělej to.

Nabije tě svižná procházka, když ráno venčíš psa? Nebo když se v posteli mazlíš s kocourem?

Pomilování s partnerem?

Psát si do deníku?

Co jsi dlouho nedělala a chtěla by ses k tomu vrátit?

Zjistila, že mám hodně věcí, které mě baví a doplňují mi energii. Myslela jsem si, že toho tolik není, ale jak jsem to začala psát, zjistila jsem, že těch možností mám spoustu.

Pamatuješ? Tvoříme si možnosti 🙂

Co když si čas pro sebe neuděláš?

Co když zůstaneš v tom, že musíš jako máma skákat úplně kolem všech, včetně manžela?

Ptáš se manžela, jestli už dneska jedl a jestli mu nemáš něco nachystat k jídlu? Vstáváš dřív, abys mu nachystala do práce svačinu? Nebo večer chodíš později spát, protože mu ještě vaříš oběd do práce? Jestli tě to zdrojuje, tak super! Ale jestli tě to vyčerpává, bylo by fajn to s ním komunikovat. Je svéprávný? Umí se o sebe postarat sám? Neplete si tě se svojí maminkou? Máš potom chuť na intimnosti s ním?

Máš starost, jestli si tvé školní děti už vybalily svačinky z batůžku a co by si daly zítra, abys jim to ráno mohla nachystat? Zdrojuje tě to? Super! Jestli tě to vyčerpává, komunikuj nimi, že je čas, aby si za toto převzaly odpovědnost a začaly si chystat svačiny samy.

Soustředíš se stále na všechny okolo a na tebe čas nezbývá? Stěžuješ si, že nemáš čas pro sebe a že stejně nikdo neocení, co všechno pro ně děláš?

A kdo to může změnit? Kdo dal tebe na poslední místo? Vrať sama sebe na první místo.

Jediná osoba, která s tebou bude jistojistě navždycky a nikdy tě neopustí, jsi ty. Nejdůležitější osoba ve tvém životě, bez které nemůžeš existovat, jsi ty. Jediná osoba, kterou můžeš učinit skutečně šťastnou, jsi ty.

Pokud se děti staly jediným smyslem tvého života, co se stane, až odrostou? Nebo chceš, aby na tobě byly děti závislé až do dospělosti?

Nebuď oběť svého života.

Je pro tebe těžké přiznat si, že ty jediná to můžeš změnit? Že nepřijde žádná záchrana zvenku?

Být stěžující si obětí vláčenou životem je svobodné rozhodnutí. Rozčílilo tě to? Napadlo tě „tobě se to mluví“? Poslechni si příběh mých životních katarzí.

Zdá se ti, že je to bezvýchodná situace a máš pocit, že ti ten čas nikdo nedá? On ti ho fakt nikdo nedá. Proč by ti ho někdo měl dávat? To je prostě tvůj čas a je na tobě, jak s tím naložíš. Vezmi si ho, udělej si ho. Tipů tu zaznělo mnoho.

Je těžké se tomu podívat do očí.

Pokud sama sebe a své potřeby dlouhodobě potlačuješ a upozaďuješ, mohlo by se to podepsat i na tvém zdraví. A to určitě nikdo nechce. Když své potřeby nevnímáme a jsme k nim hluší, život často přitvrdí a zesílí hlasitost.

Záleží na našem výchozím bodu.

Pro jednoho problém, pro druhého výzva. Někdy nemůžeme ovlivnit všechny situace v našem životě. Ale vždycky můžeme ovlivnit svůj postoj. Jaký je tvůj výchozí bod?

Smíření je taky postoj.

Smířit se s tím, jak to teď je, je rozhodně taky cesta.

I to, že si třeba dovolíš přiznat, že teď nezvládneš nic jiného, než přijmout všechno tak, jak to teď je. I toto ti může přinést úlevu. Možná teď máš malinké miminko, které se bez tebe neobejde. A žádná činnost tě nedobíjí, když máš miminko u sebe. Nebo jsi ji zatím neobjevila.

I tak to nemusí být napořád. Hledej možnosti.

Možnost změny je vždy.

Důležité je, že každý den, každý měsíc, každý rok máme možnost to změnit.

A to, že třeba teď nemáš absolutně žádnou kapacitu na to cokoliv změnit, neznamená, že to nemůžu změnit za rok a že to nebude úplně v pořádku.

Buď k sobě laskavá.

*Zuzka* Sama jsem se prošla obdobím velkých depresí. A třeba v takových stavech je v podstatě nemožné něco dělat. Je nemožné skoro vstát z postele, natož si měnit nějaké návyky nebo měnit přemýšlení o světě, o sobě, o situaci. Je to fakt těžké.

Takže pokud to aspoň maličko jde, tak zvu k tomu, abys to zkoušela fakt v úplně každodennosti. Anebo abys aspoň dokázala nacházet laskavost v tom, že OK, tak teď to nejde a je to moje rozhodnutí. A je to úplně v pořádku. A třeba to za nějakou dobu můžu zkusit znovu. Ale teď je to v pohodě takhle.

Neboj se požádat o pomoc.

Hlídání na střídačku s kamarádkou jednou týdně? V sobotu vařím já, v neděli ty?

Co je pro tebe největší pomoc?

Je to jenom období?

Taky mám ráda čisto, ale když byly mé děti malinkaté a chodily s rohlíkem po celém bytě (přes veškerou snahu o „jíme u stolu“) a drobily všude, zjistila jsem, že mnohem víc klidu mi přinese neuklízet. Protože pak nemám tendenci jim říkat „nedrob tady, nechoď s tím sem“ a nechat to být.

Jedno období proběhlo a pak se to zase změnilo, děti trochu povyrostly, byly schopny jíst u stolu, tak jsem zase měla hezky uklizeno a bylo to v pořádku.

Přišlo jiné období 🙂

Vyhoření než řekneš „švec“.

*Klára* I já jsem si prošla vyhořením. Byť miluji svoje děti a velmi jsem je chtěla, potřebovala jsem se dočerpat bez nich. To je totiž často sám o sobě náš vnitřní boj. Děti jsem chtěla, kdo by „mi“ je měl hlídat? Co já od nich budu odcházet? Přece se o ně potřebuji starat, chtějí být se mnou. Tak moc jsem své děti opečovávala, naplňovala všechny jejich potřeby, až jsem nemohla ráno vstát z postele. Bylo jedno, kolik hodin spím, nemohla jsem se zvednout. A teď jsem přemýšlela, co se sebou. Zároveň jsem si neuměla říct o pomoc. Nevěděla jsem komu. Měla jsem pocit, že mě nikdo neslyší. Nikoho nezajímám. A nikdo to neudělá za mě.

Moje kamarádka tehdy procházela koučovací výcvik. Já jsem byla její první klient, aby si to mohla natrénovat. A přesně si pamatuju, jaký vztek jsem měla, když mi pořád říkala: „Tak si, Kláro, najdi ten čas pro sebe.“ A já na to: „Ty si vůbec nedokážeš představit, jak funguje domácnost se čtyřma dětma!“ K tomu jsem chtěla konečně spustit projekt Manuál k miminku a zoufala jsem si, že nemám čas. Její odpověď byla „To je o prioritách.“

A fakt mě to v tu chvíli úplně zlomilo, měla jsem pocit, že ona chce po mně ještě víc, že mám zabrat. No ale pak to nějakým zvláštním způsobem dosedlo. A přesně jsem zjistila, že cesta je dělat méně.

Až jsem si pofňukala, posbírala jsem se a šla do akce. A zjistila jsem, že tvořit svůj projekt mě nesmírně dobíjí (dokonce i když jsem psala články a texty na web dlouho do noci místo spaní, a přes den u toho kojila, vařila, nakupovala a mezi tím byla s dětmi).

Chtěla jsem původně jenom politovat od kamarádky. Teď jsem ráda, že to neudělala. Nijak by mi to nepomohlo a neposunulo mě to blíž k mému snu.

Méně může být někdy více.

A velmi zvláštní je, že v takové situaci přemýšlíme, co máme ještě dělat víc. A velmi často nás nenapadne, že bychom naopak mohli dělat mnohem méně. A mělo by to mnohem větší dopad. Takové Paretovo pravidlo v praxi, 80/20 v rodičovství. Kterých 20% mých činností jsou ty, bez kterých se skutečně neobejdeme? A kterých 80% bych mohla vypustit a nikdo by si ani nevšimnul?

Je totiž pro nás nepředstavitelné nechat doma ten nepořádek a jít nejdřív do sauny. Jednou to uděláš a zjistíš, že pak přijdeš tak nabitá, že ti to půjde za polovinu času a budeš mít úplně stejně uklizeno.

Nejdřív práce, potom zábava? Zkus to jednou opačně.

Nezačínej tím, co všechno musíš udělat. Začni tím, co bys mohla udělat nejdřív pro sebe. Všechno pak jde snadněji. Máš větší kapacitu na děti, na domácnost, na partnera, i na práci. Ano, vždycky tady budou i nějaké věci, které udělat „musíš“, ale půjde to lehčeji.

A co vlastně skutečně MUSÍŠ? Je fakt velmi důležité přezkoumat, co opravdu musíš.

Mě baví přistupovat k životu tak, že NEMUSÍM NIC A MŮŽU COKOLIV.

Můžu třeba i uvařit oběd, když mám hlad. Nebo můžu uklidit, když CHCI mít čisto 🙂

Když proměníme MUSÍM na CHCI, dělá to divy.

Žij svůj život s dětmi, ne pro děti.

Nemusíš přestat žít svůj život, když se staneš mámou. Není potřeba změnit všechny své zvyky a zakopat všechny radosti pod zem, nebo schovat na půdu „až děti odrostou“. Žij svůj život dál, děti se přidají.

„Kachničkovské moudro“

*Zuzka* Když jde kachna, tak malá káčátka nedává na hlídání. Nezůstanou někde sama. Ona nenahání svoje káčátka, prostě si ona sama hezky pohlídají, aby šla za mámou. A když se člověku podaří přepnout se do tohohle, prostě že si žije svůj život a má u toho miminko přivázané v šátku, nebo prostě tady za mnou někde běhá, tak děti vlastně přirozeně vplují do našeho života.

A tohle je důležité nastavení mysli, pokud toho jsme schopné, máme kapacitu to udělat. 

A ne, že já najednou zastavím svůj život a koukám po dětech a co bych tak s nimi mohla. A teď je různě naháním a děti jsou úplně rozplizlé, protože vlastně nevědí, kam jdeme, co máme za plán. A začínají se rozutíkat a celé se to začíná rozpadat.

Je to takový trochu mindset shift, vlastně docela velká věc, pokud se nám tohle podaří. Protože děti pak fungují úplně jinak a všechno funguje úplně jinak. A žijeme s úplně jiným pocitem.

*Klára* Vnímám to úplně stejně. Nemůžu běhat za čtyřmi dětmi, oni musí běžet za mnou. To jinak nejde, to bychom se zbláznili všichni. 

Čas pro sebe není další povinnost.

Je důležité, aby se z toho, že si chceme udělat čas na sebe, nestalo další „musím“ a další povinnost a zátěž.

Žádné „musím“, ale „co teď chci a co teď potřebuji“. Chci se teď vůbec zamýšlet nad tím, co bych já potřebovala?

Kde teď jsem?

Nesrovnávej se s ostatními.

Jdeš po malých krůčcích, raduješ se z každého malého úspěchu a nekoukáš do stran, jak to mají ostatní. Maximálně  pro inspiraci. Protože když se snažíš dělat něco, co funguje ostatním, tak neděláš to svoje. A můžeš to vyzkoušet, ale fakt u toho vnímat, jestli je to přesně to, co chceš.

Když nemůžeš, pusť si hudbu.

Totální šrumec a pocit, že všechno se mi hroutí na hlavu? Pustím si k tomu hudbu. Začnu si zpívat, hýbu se do rytmu, někdy tančím, odpoutám svoji pozornost od hluku kolem (ano, v domácnosti se čtyřmi dětmi je hluk). Je to prkotina, kterou může udělat úplně každý.

Hudba tě naštve a další zvuk nesneseš? Některé mámy si nemohou vynachválit špunty do uší 🙂 Tahle taktika pro mě není, tak jsem ji nezkoušela, ale kdoví, třeba je pro tebe ta pravá.

Je sebeláska, a touha po času pro sebe, sobectví?

Tvůj život nezačne, až děti odrostou. Žiješ teď a je na tobě, jak ho žiješ. A jak si ho i po maličkých krůčcích můžeš vylepšovat.

Ve společnosti stále hodně frčí kult sebeobětování pro dobro ostatních a přesvědčení, že myslet na sebe je sobectví.

Jaké přesvědčení v sobě máš ty? Je sobecké myslet na sebe? Pečovat o sebe? Naše přesvědčení = naše pravda. A naše pravda = naše realita. Nejde žít realitu, která není v souladu s naším přesvědčením, s naší pravdou.

Jaká tedy je tvoje pravda? Máš právo na čas pro sebe? Na seberealizaci?

Co je pro tebe ještě sebeláska a co už sobectví? Podle čeho to rozlišuješ? (Na tuto otázku si ideálně odpověz sama, případně si i napiš své odpovědi do deníčku.)

*Zuzka:* Věřím, že v 95 % případů se dají udělat takové kroky, které vedou k mojí spokojenosti a zároveň neubližují nikomu jinému. A naopak třeba mám kolem sebe spoustu lidí, kteří se snaží dětem fakt dávat maximum a maximální volnost a maximální respekt, ale vlastně v takovém totálním rozpliznutí. Ale ve chvíli, kdy se naopak nastaví jasné hranice, všem se uleví. Já nemusím dětem nastavovat hranice, já si prostě jen laskavě začnu hlídat ty svoje. Rozpoznám, kdy se dotýkám své hranice a buď jdu přes ni, anebo přes ni nejdu. A pokud tím někomu neublížím, tak za mě je důležité si jen tu hranici objevit. I třeba můžu jít přes ni, ale už vědomě vím, že tam je, protože často se nám děje, že to ani nepoznáme, že už jsme o kilometr dál, než původně ta hranice byla.

Pro každého z nás je ta hranice jinde a každý z nás jsme schopní tu linku mezi sobectvím a sebeláskou udělat v danou chvíli jinde. 

Sama to třeba vnímám tak, že sebeláska končí tam, kde to znamená, že bych ubližovala někomu jinému. Ale narušování pro mě není to, že třeba někomu řeknu „NE“. Hledám si hranici a zkouším si s ní hrát. Kde ji můžu někam posunout a co to můžu udělat? Co se stane, když ji posunu?

A hlavně taky si myslím, že existují řešení, která jsou sebelásková pro mě a zároveň úplně OK pro všechny okolo. Nemusí to být radikální řez. Není to „Tak a já se tady teď stavím za sebe a všichni ostatní si trhněte nohou“.

Může to být skvělé pro všechny.

Zeptej se sama sebe:

Mohu toto udělat s láskou a respektem k sobě, i k druhému?

Odkud mé hodnocení sobeckosti vychází?

Je toto přesvědčení opravdu mojí pravdou? Nebo je jenom toxický naučený vzorec, který mi v tuto chvíli ubližuje?

Chceš prozkoumávat svá vnitřní přesvědčení, nastavení, hranice a limity?

Přidej se do programu Zenová matka.

Chceš zažít ženský kruh naživo a Zuzky podporu? Zuzku najdeš na stránkách Síla propojení a můžeš se přidat na její ženské kruhy či rituály on-line, nebo naživo v Praze.