fbpx

Jak rozeznávat druhy pláče miminka?

Jestli máte doma čerstvé miminko, tak na sebe nedělejte tlak v tom, že se budete snažit hned všemu rozumět. Hormony během porodu a všechny ty změny během těhotenství způsobují hodně to, že jsme až přehnaně interaktivní, že na všechno příliš reagujeme. Chce se nám jednu chvíli brečet, jednu chvíli se smát. Míchá se nám to všechno dohromady. Hlavně se všechno snažíme dělat nejlépe, nejlépe rozumět našemu miminku a samy na sebe vytváříme obrovský tlak v tom, co všechno musíme zvládnout. A pak se děje to, že máme pocit, že selháváme, že možná tomu miminku tak nerozumíme, nevíme, proč zrovna teď brečí. A já bych chtěla říct jenom – uvolněte se. Všechno přijde. Všechno se naučíte. Nespěchejte na sebe. Nespěchejte na svoje miminko.

První můj tip, jak poznat, proč vaše miminko pláče, je, pojmenovávejte si pláče. Pozorujte, jak se miminko chová při pláči. Nejde tady o minuty a už vůbec ne o nějakou dobu, kdy si budete prohlížet řvoucí miminko. To vůbec ne. Ale při pozorování svého miminka zjistíte, že není pláč jako pláč a každý pláč znamená trochu něco jiného. Společně se naučíme pláče rozeznávat.

1.Bolení bříška

Nejčastějším důvodem pláče miminka je bolení bříška. Nebo se to na něj aspoň všechno svádí několik prvních měsíců. Protože údajně miminka bolí bříško a to je normální – ale ne podle mě 🙂 

Takže jak vlastně poznáme to bolení bříška? Miminko dává najevo, že ho bolí bříško tím, že se hodně propíná, tlačí, až rudne. Je hodně neklidné, hodně sebou vrtí, šije sebou. Když mu sáhnete na bříško, tak dost pravděpodobně uhne před vaším tlakem, bude mu to hodně nepříjemné, bude ho to bolet. A když si ho vezmeme do klubíčka, bude se snažit dost často vyskočit, zapřít se. A co moc doporučuji v takové situaci vyzkoušet nějakou misku nebo nočníček pro bezplenkovou komunikační metodu. Miminko si do půl těla svlečené opřeme skrčené o sebe, dáme pod něj misku, nebo nočník (některé maminky dávají miminko třeba i nad umyvadlo, ale to je trochu nepohodlné), a pokud během pěti minut si vaše miminko neuleví, nevyprdí se, nevykaká, nevyčůrá, tak to pravděpodobně nebylo bolení bříška a je potřeba vyzkoušet něco jiného. Ale je to takový nejjednodušší tip, jak svému miminku ulevit, pokud bolení bříška a problém s vyprázdněním skutečně má.

dvoudenní miminko na bezplenkovém nočníku

Můžeme se věnovat i prevenci bolení bříška. První a nejdůležitější věc je správná technika přisátí miminka k prsu, aby nepolykalo nadbytečný vzduch. Po kojení dáme miminko odříhnout (ne každé miminko to potřebuje, ale ta, která zlobí bolení bříška, určitě ano). Můžeme taky pravidelně plavat ve vaně, kdy se miminko krásně rozhýbe, voda mu umožní se volně hýbat tak, jak na suchu to zatím nedokáže, může kopat nožičkami, rozhýbe střevní peristaltiku, uleví si od bolení, navíc se hezky unaví a bude i lépe spinkat.

Další skvělou technikou pro prevenci nejen bolení bříška, je masáž. Masáž těla může miminku pomoci si ulevit, vydechnout a uvolnit se. Navíc je to výborná forma dávání plné pozornosti miminku, kdy jsme jen s ním, plně se na něj soustředíme, můžeme si u toho povídat a dáme mu dotykovou lázeň. Protože miminko, které něco bolí, je celé v napětí, chce si ulevit, ale neví zatím samo jak na to, neovládá to svoje tělíčko, aby si dovedlo ulevit samo a potřebuje, abychom mu v tom pomohly my. Navíc, zkuste si představit, jak příjemné by bylo, kdyby vás někdo každý den masíroval 🙂

Video-návod, jak s miminkem manipulovat, jak mu udělat antikolikovou masáž, úlevné polohy i názornou ukázku bezplenkové komunikační metody můžete získat v kompletním kurzu 10 tipů, jak ulevit miminku od bolení bříška, vše je natáčeno s miminkem.

2.Přetažené miminko, které nemůže usnout.

Miminko pláče, je hodně unavené a chce spát, a dostává se do situace, že čím víc unavené je, tím víc nemůže usnout. Vyžaduje to trochu cviku, abychom my, jako rodiče, vychytali správný čas, kdy dát miminko spát, kdy začít s nějakým usínacím rituálem, protože čím je dítě unavenější, tím je náročnější ho uspat.

Jsou samozřejmě miminka, která usnou kdykoliv a kdekoliv, když jsou unavená. To je takový ideál, ale spousta miminek to takto nemá. Potřebují svoje pravidelné rituálky, svůj režim/rytmus (ten nevytváříme my, ale miminko), potřebují být stále ve stejné situaci, aby se cítily bezpečně a aby mohly snadno usnout. A jsou samozřejmě rituály, které můžete zavést a budou fungovat kdykoliv, když třeba pojedete na návštěvu nebo se někam přesunete, souvisí to s tím, co jak po sobě následuje, aby miminko vědělo „aha, chystáme se na spaní“, aby se ladilo na to a připravovalo se, že půjde spinkat.

Miminko je dobré před spaním nepřestimulovat – cizí lidé, nezvyklé návštěvy, hodně hraček kolem sebe (ať už v postýlce/kočárku/autosedačce), televize, rádio. To všechno může mít vliv na stimulaci miminka, které při přemíře podnětů může hůře usínat.

V orientaci a spánku miminek nám mohou pomoci bdělá okna mezi spánky a spánkové cykly. Spánkový cyklus miminka trvá přibližně 30-60 minut (u dospělého člověka 90 minut). Miminko zpočátku není schopné samo navázat z jednoho spánkového cyklu na druhý, postupně se to učí.

Když to zjednoduším, miminko usne v nějaké situaci, po uplynutí jednoho spánkového cyklu se probudí a vyžaduje zase tu stejnou situaci, ve které usnulo, aby mohlo spinkat dál. Například pokud miminko uspím v jedoucím kočárku, zastavím a ono se probudí z tohoto jednoho spánkového cyklu, ale kdybychom kočákem pokračovali v jízdě, spinkalo by dál. Stejně to funguje i s hackou. Uspíme miminko v nějakém vaku, nebo houpací hacce, ono tam nějakou dobu spinká, zase se probudí po uplynutí jednoho cyklu, zjistí, že se to nehoupe a vyžaduje, abychom zase houpali. Takže pokud miminko uspáváme kojením, po uplynutí spánkového cyklu se miminko zase dožaduje kojení, aby mohlo spinkat dál. Stejně to funguje i s dudlíkem, usne s dudlíkem, vzbudí se, první co hledá, potřebuje dudlík. Je dobré zpočátku sledovat i bdělá okna mezi spánky a nenechat miminko příliš dlouho vzhůru, vytvořit mu podmínky pro dobrý spánek. Na možnosti uspávání miminka a jak vytvořit miminku vhodné podmínky pro kvalitní spánek se podíváme v příštím článku.

S dětmi to funguje i tak, že pokud je nedáme spát včas a přetáhneme je, tak místo aby byly čím dál unavenější a šly spinkat a usnuly, tak se jim do těla začne uvolňovat stresový hormon kortizol, což znamená, že je to naopak ještě více nabudí. Takže jestli se tohle stává i vašim dětem, tak moc doporučuji, dávat je spinkat trošku dřív, i když ještě vypadají, že mají strašně moc energie.

Takže sledujte vaše miminko, sledujte, co mu dělá dobře a pokud něco funguje, dělejte to pokaždé stejně – miminka se cítí bezpečně, když ví, co se bude dít a jaké věci po sobě následují, je fajn jim to i říkat.

3.Neodložitelné miminko?

Možná máte miminko, které kdykoliv nějak odložíte, ať už do postýlky, do kočárku nebo na zem, tak to vypadá, že má nějaký čudlík na zádech a začne prostě křičet a plakat a nejde vlastně nikam položit. Jako mámy se dostáváme do situace, kdy jsme hodně unavené, protože máme pocit, že miminko musíme mít stále na ruce a u sebe a jinak to nejde. 

Já jsem tohle zažila se svým prvním synem, kdy jsme měli náročnější porod a tu první noc jsme nebyli spolu. Byli jsme od sebe. On byl na novorozeneckém oddělení a já jsem byla oddělení šestinedělí, a tahle jedna noc změnila u nás hodně věcí. Potřebovali jsme kontakt, jenom jsme moc nevěděli, jak na to. Takže on celé dny vyžadoval to, abych já ho měla v náručí. Já jsem sice o šátku věděla, ale myslela jsem si, že já v životě nedokážu šátek uvázat, a určitě ne správně. Myslela jsem si, že je to hodně složité, a když jsem viděla, že existuje více druhů nošení a tipů úvazů a že je spousta druhů šátků, tak mě to hodně odrazovalo, a myslela jsem si, že je to hodně těžké a že tohle já prostě nikdy nezvládnu. Takže jsem pořád držela miminko jenom v ruce, což na jednu stranu mi nevadilo, protože jsem měla jenom to jedno miminko a nepotřebovala jsem dělat nic jiného. Bavilo mě být spolu, ale paradox byl ten, že ačkoliv jsem ho stále měla takto v ruce, tak on se vůbec nechtěl mazlit, kdykoliv jsem se já s ním snažila pomazlit, tak on se odtahoval a nechtěl to. 

A tady vidím několik souvislostí. Zaprvé to, že mazlit jsem se chtěla já, já jako máma jsem chtěla naplňovat nějakou svoji potřebu. Potřebovala jsem se domazlit z té první noci, kterou jsme nebyli spolu. A od něho jsem hodně cítila to, že nebylas tady před tím a já jsem to zvládnul sám a teď to taky zvládnu sám. Takže tam byla taková jakoby skrytá potřeba kontaktu, toho abych ho držela, ale zároveň mě vlastně odmítal. Takže u dalších dětí, u dalších dcer, jsem to měla jinak, nosila jsem je v šátku, přestala jsem se ho bát a zjistila jsem, že vůbec není tak složité ho uvázat, že úplně stačí jeden úvaz, který mohu používat celou dobu, co vůbec můžu nosit svoje miminko, může na mě spát a já můžu odpočívat, nebo jít na procházku, jak zrovna potřebuji.

A snažila jsem se to vychytat tak, aby každý nejen pochopil, že to může dokázat, protože, když jsem to dokázala já, tak už to dokáže úplně každý, protože já nejsem nijak extra manuálně zručný člověk, a zadruhé, abyste věděly, že to nemusí být úplně dokonale uvázané, aby to dobře fungovalo. Stačí tam dodržovat nějaké zásady, které když uděláte, tak to není špatně, miminko tam bude krásně držet a bude to fungovat, takže nebojte se toho používat šátek, protože má spoustu výhod může zajistit spoustu věcí, které nosítko ne.

Jestli se chcete více dozvědět o nošení, tak vás teď trochu nalákám do dalšího kurzu, kde se zdravému nošení věnuji velmi podrobně. Neodložitelné miminko hodně pomazlete, uvolněte se, protože to nebude trvat věčně. A čím dřív si vzájemně naplníte tuhle potřebu kontaktu, tím dřív se v tom oba uvolníte. Miminko nejde rozmazlit kontaktem, naopak citová závislost vzniká tam, kde je nedostatek.

Hodně taky vnímám, že máma a dítě jsou spojené nádoby, takže čím víc čtete takové ty nápisy, spokojená máma, spokojené dítě, a máte pocit, že byste to nejradši smazaly a chce se vám z toho křičet „jak mám být spokojená, když moje mimino brečí, já už prostě nemůžu, jsem unavená, mám toho dost.“ Tak doporučuji zaměřit se na sebe, protože to bohužel nefunguje tak, že se prvně uklidní miminko a pak teprve máma. Dovolte si, že můžete klidně chvilku něčemu nerozumět a že na sebe můžete jít pomalu a opatrně a svým tempem. A ochutnávat a zkoušet, co vám bude pasovat a jaký systém a jaká cesta je právě pro vás. 

Dalším důvodem, proč můžete mít neodložitelné miminko, kromě zvýšené potřeby kontaktu s maminkou, může být to, že miminko se necítí dobře a uvolněně, když je položené. Při porodu je mnoho příležitostí, kdy se miminko může někde zaseknout, přimáčknout, nebo pohmoždit a vznikne tak fyzický problém – napětí, nebo blokáda. S touto blokádou bohužel české zdravotnictví nepočítá a ani ji neřeší, proto si jí nikdo nevšimne a ani vás na ni neupozorní. Miminko tato blokáda v těle bolí, nemůže se fyzicky uvolnit a proto mu ani nejde v klidu spát, nebo ležet. Doporučuji se podívat na techniky, které s blokádami pracují – v ČR je to Mudr.Živný, Mudr.Popper, osteodynamika (zde najdete více terapeutů), osteopatie, kraniosakrální terapie a doma můžete praktikovat masáže – osobně učím masáže podle Jany Hašplové, které jsou výborné a pomáhají miminku se uvolnit. Masáž je taková první pomoc na doma, můžete ji dělat denně a miminku nikdy nemůžete uškodit. Ale i tak bych doporučila pro každé miminko ošetření blokád, protože nikdy se nedozvíte nic horšího, než že vaše miminko blokádu nemá. A pokud má, blokáda se uvolní a miminko bude rázem mnohem klidnější, spokojenější a uvolněnější.

4.Emoce a vzpomínky

Možná jste ještě neslyšeli o pláči emocí, o pláči vzpomínek. Pláč vzpomínek vzniká z těch nejranějších vzpomínek miminka, které má z toho, jak se narodilo, nebo jak bylo v bříšku. O tomto pláči se nemluví, jakoby ani neexistoval. Mně připadá neuvěřitelné myslet si, že miminko pár dní nebo pár týdnů po porodu si nic nepamatuje jenom proto, že my jsme na to všechno už dávno zapomněli.

Vůbec ty první tři roky našeho života, kdy se učíme komunikovat, učíme se mluvit a okolí se snaží naučit se porozumět nám, je nejnáročnější, protože zažíváme mnohokrát pocit totální bezmoci. Nemůžeme nijak ovlivnit situaci, ve které se nacházíme, málokdy si můžeme pomoci v tom, co nás trápí a nikdo nám nerozumí. My se snažíme něco říct, popsat nějakou naši potřebu, a byť s láskou a s tou nejlepší možnou péčí naši rodiče nerozumí tomu, co my potřebujeme. 

Tak si třeba představte, že vás šimrá ucho a vy si ho nedokážete poškrábat, protože ruce ještě neovládáte, sotva jste se dostali do těla, a ještě ho nevíte, co si s ním počít, no a vy se zlobíte a dostanete místo toho třeba čistou plínu. A ta plína je ještě fajn, protože někdy podle reklamy na pampers se vaše máma řídí tím, že vám stačí jedna plínka na dopoledne, jedna na odpoledne a vy v té nabančené plence máte být zapaření celý den. Mamka vám sice pak ten zapařený zadek namaže, ale vaší spokojenosti to moc nepřidá. Nebo se vám fakt hodně chce kakat, víte že už hodně potřebujete a že to fakt asi nevydržíte, bolí vás břicho, ležíte a máte na sobě plínu a nejde vám to. Potřebovali byste, aby vás někdo zvedl, dal vás na nějaký nočníček, aby se vám ulevilo, aby vám to šlo lépe. No ale nic se neděje, vypadá to, že všichni chtějí, abyste to dělali do plenky. Už nevíte, jak mamince vysvětlit, co potřebujete, tak prostě řvete, tak dostanete prso nebo dudlík, abyste už neřvali. A vy to nakonec teda pustíte a uděláte si to do té plínky. Vrcholem tohoto paradoxu je, že pak rodiče vyhodnotí, že s „děláním do plenky“ je konec a vy se teď máte učit dělat to na nočník a říkat si 🙂

A takhle postupně se vlastně učíte, že je to normální. Že to máte dělat do plínky, že holt vám člověk někdy nebude rozumět. Nebo že se máte vyřvat a spát, protože beztak nic jiného nepotřebujete. Byli byste rozmazlení. A v tomto období – do jednoho roku vzniká, že máme pocit, že všem je jedno, jaké my máme potřeby. Určuje se tady trochu i naše sebehodnota, sebeláska, jestli máme pocit, že za to někomu stojíme. Jestli někoho zajímá, co chceme, co bychom potřebovali. Anebo máme naopak pocit, že musíme být ticho, abychom byli ti hodní, aby nás někdo měl rád. Že je lepší být ta hodná holka nebo ten hodný chlapeček, hezky se usmívat na celý svět, aby nás měli lidé rádi, protože nejvíc si nás všichni všímají, když jsme hodní a usmíváme se. Že si lásku svých rodičů nebo kohokoliv dalšího musíme zasloužit, protože se musíme chovat podle nějakých očekávání. 

Takže tohle všechno vzniká tady v tom věku, a proto je nutné se naučit pracovat nejen s pláčem těch potřeb, jak jsme o tom mluvily ty předchozí dny, ale právě i s pláčem vzpomínek nebo s pláčem emocí. Naučit se uznávat, že naše miminko má nějaké emoce, má nějaké zážitky. A nemusí to nutně být jen z prenatálního období nebo ze samotného porodu.

Nejde tady totiž o to, jaký porod byl pro nás, zda byl rychlý nebo pomalý, jak jsme ho prožívaly my jako mámy, nejde vůbec o to zda my z toho máme nějaké trauma, jde jen o to, jak ten porod vnímalo naše miminko, které se muselo ven z bříška, kde bylo spokojené, kde mělo všechno, co potřebovalo. Najedou se začalo něco dít, začalo to mačkat, tlačit a sunout ho to někam ven. Nevědělo kam ho to tlačí, nevědělo, jestli to přežije, co se tam bude dít, co tam na něho čeká. Mohlo se stát spousta věcí, spousta situací, kdy třeba mělo miminko málo kyslíku, nebo ho to už hodně bolelo. Představte si průchod porodním kanálem, kde samotné kosti, lebka miminka se stlačuje, aby vůbec mohlo projít na svět, musí hodně zaklonit hlavu, krk se tam dostává pod velký tlak, nebo dokonce tam čeká někdo, kdo za miminko ke konci zatáhne a vytáhne ho. Prostě je tam obrovská spousta věcí, které se miminku při porodu dějí, a to dokonce i při krásném porodu, i při domácím porodu. Právě tady nejde o to, jak vnímáme porod my, ale jak vnímalo porod miminko. 

A jestli je to na vás teď už hodně se zaměřovat na porod, tak klidně můžeme dělat, že si porod miminko nepamatuje a posuneme se trošku dál. Posuneme se k tomu, že neovládáme svoje tělo, něco se nám děje, chceme pomoc, ale nikdo nám nerozumí. Hodně často se stává, že u dětí řešíme pláč prsem, dudlíkem, číkoliv – hlavně je utišit za každou cenu. Jako bychom miminku říkali „Prosím tě, už hlavně nebreč. Už neřvi.“. Je to samozřejmě i hodně o tom, jaký v tom jako rodiče máme záměr, protože často tyto věci děláme nevědomky, nebo nevíme, jak je dělat jinak, nikdo nás nenaučil, jak se svým miminkem můžeme pracovat i jinak, že vůbec má nějaké emoce. 

Ale představme si třeba situaci, kdy jdete třeba jen výjimečně s miminkem na návštěvu k doktorovi. Je úplně v cizím prostředí, jsou tam úplně cizí lidi, miminko je plačtivější, třeba tam musíte jít v čase, kdy miminko normálně spinká, a to miminko už celý den má rozhozený, celý den je z toho nervózní, a my jako rodiče dost často taky. A v takovou chvíli nám není divné, že miminko večer víc pláče, protože přece mělo náročný den. Nebo jsme měli nějaké návštěvy, miminko vidělo více tváří, více lidí, může se cítit přehlcené a má nějaké emoce, které potřebuje ze sebe uvolnit.  

A proč se vůbec pláč emocí a vzpomínek projevuje nejčastěji večer? Protože celý ten den tak nějak plyne, pořád se něco děje, někde je nějaký ruch, a to dokonce i když máte jenom to jedno miminko. Ale večer, kdy všechno utichne, přichází klid a tma, nastává čas, kdy miminko je unavené a potřebuje všechny emoce nějakým způsobem dostat ze sebe ven. Takže prostě začne křičet a plakat, a tento pláč poznáte velmi jednoduše, protože vaše miminko je nakojené, je přebalené, je umyté, mělo by být spokojené, ale pláče. A nevíme proč. A často se právě tento pláč zaměňuje za pláč bolení bříška (a později za růst zoubků). Důležité je naučit se vnímat, kdy se jedná o pláč vzpomínek/emocí a naučit se uznávat miminku jeho emoce „jsem tu s tebou, už je klid, měl jsi náročný den, dělo se toto a toto, chceš mi říct, co si o tom všem myslíš? Poslouchám tě.“ 

Další druhy pláče a potřeb miminek spolu probereme důkladně v kurzu Manuál k miminku, už se na vás moc těším 🙂

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů