Proč křičíš, mami?

Kdy na někoho křičíme?

Když máme pocit, že nás ten druhý neslyší. Pocit, že asi mluvíme málo důrazně, když ten druhý nereaguje na to, co potřebujeme.

Nebo vůbec neposlouchá.

Moje dítě neposlouchá

Kolikrát od maminek slyším stížnosti, že je dítě vůbec neposlouchá.

Vždycky si přitom vzpomenu na tátovo “mě nezajímá, co ty chceš, prostě to uděláš!”

A víte, kdy jsem si na tuhle větu vzpomněla? Když jsem ji zakřičela na svého prvorozeného. Určitě mu ještě nebyli ani 3, byl jedináček. Zrovna chtěl dělat něco úplně jiného, než jsem chtěla já a touhle větou jsem odstartovala další pořádnou scénu.

Při vyslovení té hrozné věty jsem se lekla. Lekla se sama sebe, jak jsem něco takového mohla říct svému dítěti. Přitom si dobře pamatuju, jak bezmocná jsem si připadala, když tuhle stejnou větu někdo řekl mě, když jsem byla dítě.

Vzpomněla jsem si na tu záplavu zoufalství, že nikoho na světě nezajímá, co já chci. A že chci něco jinak, než můj rodič.

Tohle zaklínadlo mě hodilo před zrcadlo a já jsem se začala sama sebe ptát – proč právě teď chci něco takhle? Proč právě na tomhle trvám? Proč nedokážu slyšet svoje dítě?

A přitom na něj křičím a zlobím se, že mě neposlouchá.

Zlobila jsem se na něj “jsi hluchej, vždyť ti to říkám už popáté!”

Kolikrát on něco chtěl a já jsem mu odpověděla:

• “Za chvilku, teď nemám čas.”
• “Teď se mi nechce.”
• “Počkej, až to dodělám a budu se ti věnovat.”

A kolikrát jsem vlastně jen počkala, až “zapomene”, co po mně chtěl, abych to nemusela udělat.

Jak se asi cítil? Jako já, když po něm něco chci “teď” a on dělá, že mě neslyší?

Kolik toho vlastně po něm chci? V záplavě příkazů, rozkazů, nebo hezky zabalených proseb, má dítě prostor a možnost něco odmítnout?

Co potom dítě zákonitě udělá?

Začne tiše sabotovat naše příkazy, například:

“Oblíkej se” – dítě dělá, že neslyší, nebo slyší, ale říká, že to neumí, případně se začne oblékat, ale dělá to taaaak strašně pomalu, nejpomaleji, jak to jen jde, obzvlášť v případě, že už dost spěcháme.

Nebo začne rovnou řvát a chrlit ze sebe důvody, proč to nejde, proč nechce, ve vyšším levelu hodí hlášku “nechci, jsi pitomá máma”.

A co se stane? Zmáčkne nám bolavé tlačítko. Vaří se nám krev. Náš dospělácký rozum vypne a začne nás ovládat mozek malého dítěte. Stojí tam najednou proti sobě dvě raněné a naštvané děti a obě si křičí to svoje.

Copak já bych si mohla dovolit se takhle chovat, když jsem byla dítě? Vždyť bych hned jednu dostala! A neřvi, nemáš proč! Můžu ti ale nějaký důvod dát, jestli chceš!

Domluva není v takovou chvíli možná. Ani při nejlepší vůli a včerejšímu slibu “zítra to bude lepší, zítra to zvládnu líp, zítra nebudu tolik křičet”.

Babička měla asi pravdu, když říkala, že to své dítě svojí respektující výchovou akorát rozmazlím a bude mi skákat po hlavě…

Co s tím můžu dělat?

Abychom mohly vystoupit z kruhu, ve kterém se s dítětem motáme, je potřeba udělat dvě důležité věci:

1. pochopit, jak probíhá vývoj dítěte, co cítí, proč se tak cítí a že ho někdy bereme spíš jako malého dospěláka, místo jako nezralé dítě – to jde změnit poměrně snadno, stačí vstoupit do  VIP klubovny Mámy s nadhledem, která bude Tvým průvodcem od narození miminka po jeho nástup do školky.
   • naučíš se díky chápat jednoduché principy, jak funguje dětský mozek a jakým způsobem dítě vést k samostatnosti a zodpovědnosti samo za sebe, bez neustálého kontrolování, domlouvání, zakazování, rozkazování a scén
2. Vyřešit svoje bolístky z dětství a to dokonce i ty, které si vědomě nepamatujeme. Zrevidovat svoje rodičovská přesvědčení a očekávání. Najít svůj zen, místo kde najdeme klid vždy, když ho potřebujeme. Dovolit si projevovat své vlastní emoce, ale zároveň se přestat vymlouvat na to, že jsme cholerici/berani a že to jinak prostě neumíme. Můžeme se to totiž naučit. Nemusíme se do nekonečna probírat dětstvím a vířit rány, ani chodit na regrese a léčit minulé životy staletí zpátky, nepotřebujeme se vrtat v minulosti. Ta už byla. To, co můžeme změnit, je naše TEĎ. Protože naše TEĎ určuje naši budoucnost. Pojďme se vrátit k sobě, vlastní přirozenosti, svým darům a talentům, k naší skutečné podstatě a tomu, co opravdu chceme. Jaký život chceme žít a tvořit. Všichni můžeme.

Ten nejlepší čas začít byl včera. Ten druhý nejlepší je DNES.

Abychom dobře porozuměly potřebám a emocím svých dětí, potřebujeme nejdřív dobře porozumět samy sobě.

Přála bych si, aby z našich dětí vyrostla nová generace dospělých. Méně traumatizovaná, méně frustrovaná, méně bezmocná a více otevřená, svobodná, zodpovědná a sebevědomá. Protože jen taková generace může konat rozhodnutí v souladu nejen se sebou, ale se všemi dalšími bytostmi, jen taková se může vzdát pocitu, že je třeba „urvat si kus světa pro sebe“, nebo se vzdát přesvědčení, že „však oni ví líp, než já, co se teď má dít – se mnou i s ostatními.“ Je čas vzít zodpovědnost za svůj život do svých rukou a být dospělým vzorem pro své děti. Postavit se čelem ke svým strachům i bolístkám, přestat se tvářit, že neexistují. A ne, není třeba s tím složitě bojovat.

Přidej se do 8týdenního programu Zenová matka, pojď se naučit, jak být v klidu a míru sama se sebou a to i v náročných situacích.

Jestli jsi ještě neviděla webinář Desatero Zenové matky, přihlas se TADY.

Přidej se taky do facebookové skupiny Máma s nadhledem, kde můžeš pokládat své otázky v podporující komunitě podobně laděných žen, nemusíš už být na všechno pořád sama 🙂