První porod – první miminko

Celé těhotenství jsem četla knihy o těhotenství a porodu. Přibrala jsem skoro 30 kilo, i když jsem chodila denně na procházky a připadala si jako mega koule. Ale kromě těch kilo mě nic netrápilo, a ačkoliv jsem byla na rizikovém těhotenství, všechno probíhalo normálně. Celé jsem si to představovala trochu po indiánsku. Něco ve stylu – indiánka jede na koni, přijde na ni porod. Seskočí z koně, porodí a pak zase naskočí na koně a jede do vesnice. To by bylo boží, že jo!

Jak vzaly mé představy o porodu za své

Den po „termínu porodu“ jsme byli s mužem na svatbě našich přátel. Vesele jsem tančila a užívala si (jak to jen s tím mega břichem šlo) a najednou jsem zjistila, že mi pozvolna odtéká plodová voda. Huráááá! Konečně! Bude miminko!

A protože jsem „ta riziková pacientka“ (mám transplantovaná játra), jela jsem spořádaně do porodnice. Tam mi řekli, že se nic neděje a počkáme do rána. Protože mám dojezd do porodnice hodinu, doporučili mi, ať spím tam. Ani během noci se nic nedělo.

Ráno přišel doktor a navrhnul vyvolání porodu – když jsem „ta riziková“, mám už po termínu a plodovka teče, není na co čekat. A víš co já na to? Nadšeně jsem souhlasila. Měla jsem naprostou důvěru, že doktoři přece vědí, co dělají. Bohužel mi chyběla důvěra v sebe a v mé vlastní tělo.

Začali jsme vyvolávat tabletkou

Zprvu se nic nedělo, ale kolem poledne pomalu začaly přicházet kontrakce. Nejdřív slabší, pořád jsem vtipkovala s manželem, jaká to je pohodička, co s tím „ty ostatní nadělají“ a těšila se na indiánský porod. Jenže pak jsem slyšela křik a bolestný nářek ženy rodící na vedlejším pokoji. Nebyly to úlevné zvuky, ale křik o život. A já jsem se lekla.

Strachy jsem se celá sevřela a najednou mě to začalo bolet taky. A když to už bolelo hodně a lékaři chodili s nabídkami „úlevy a urychlení“, kývala jsem na všechno.

Dostala jsem do sebe parádní koktejl na přivítanou miminka. Vlastně ani nevím, co všechno mi dali. Jenom vždy řekli „to vám pomůže“. V závěru porodu jsem byla totálně vyřízená a zákroky porodní asistentky mě bolely natolik, že jsem přestala vnímat, kdy mám kontrakci a kdy ne. Byla to jen jedna velká konzistentní a nepřestávající bolest. Přála jsem si ať už to skončí. Jakkoliv, hlavně skončí.

A tak mi dali monitorovací pás na břicho a říkali, kdy mám tlačit.

Když se můj vytoužený chlapeček konečně narodil, byla jsem tak „sjetá“ tím chemickým koktejlem, který jsem dostala na přilepšenou, že jsem nebyla schopná si ho ani pochovat, ani ho udržet na svém břiše. A tak ho zabalili do zavinovačky a dali manželovi.

To jsem ještě netušila, že to nejhorší mě teprve čeká

Teprve teď přišla ta nejbolavější část celého porodu – placenta a šitíčko. To nastřihávání prý bylo potřeba. Dvě hodiny mi tahali za pupečník, aby vytáhli neodcházející placentu, protože jsem byla doslova sevřená bolestí. To hodinové šití na závěr bez umrtvení už proti tomu ani nebylo tak hrozné. Plakala jsem a skučela, ale řekli „toto vás přece nemůže bolet“.

Když mi pak oznámili, že si miminko vezmou na noc na novorozenecké oddělení, abych se mohla vyspat, nic jsem nenamítala. Vždyť jsem neudržela ani sama sebe na nohách.

Místo radosti přišly sebevýčitky

Měla pocit, že neumím rodit, když jsem potřebovala zachránit od lékařky a porodní asistentky. Bez jejich pomoci bych jistojistě umřela – o tom jsem v tu chvíli byla přesvědčená. Dokonce jsem jim byla osobně druhý den poděkovat a omlouvala se za to svoje skučení.

S odstupem času a po zkušenosti s dalšími porody toto vidím úplně jinak. Byly to právě jejich zásahy, které proces porodu nikoliv urychlovaly, ale komplikovaly a byly to právě ony, které nerespektovaly má přání, ani mé tělo a působily mi větší bolest, než jaká by kdy mohla doprovázet skutečně přirozený porod.

Předem jsem věděla, že nesmím kojit a strašně jsem si to vyčítala. Lékaři mi kojení „zakázali“, protože po transplantaci užívám dlouhodobě imunosupresiva, aby nedošlo k odhojení jater, a s těmi se nesmí kojit. Pořád jsem si opakovala, že můžu být přeci šťastná, že vůbec můžu mít děti a že nějaké kojení si vynahradíme jinak, ale ten pocit, že nemůžu dát svému dítěti to nejlepší, to, co mají všechny ostatní děti, ten byl strašný. (Nemluvě o traumatu z porodu, které jsem zpracovávala několik dalších let.)

Je na prd připadat si jako hrozná matka už v den narození prvního dítěte.

Bylo kolem páté ráno den po porodu a sestra z novorozeneckého mi donesla mého chlapečka. Dala mi ho do postele a ať si nakojím. „No ale já přeci kojit nemůžu. A ani se o něj nepostarám.“ Odpověděla mi: „Tak já vám donesu lahvičku a pak si ho odnesu.“

Dodnes myslím, že ta sestra byla anděl, který přesně věděl, co nejvíc potřebuju.

Cítit dotek života a zažít pocit, že to všechno má smysl a stálo to za to.

Poprvé jsem si Páťu položila na kolena naproti sobě a dívali jsme se na sebe. Zamilovala jsem se. Byl tak nádherný, voňavý, slaďoučký, koukal na mě těma velikýma pomněnkovýma očima a já věděla, že spolu dokážeme cokoliv na světě. Vrátila se mi síla, energie, život.

Někde jsem vyčetla, že když je mládě oddělené hned po porodu od matky, matka přepne do módu „mládě není“. A to mi dává smysl. Myslím, že kdyby ráno nepřišla ta sestra a doslova mi nenacpala Páťu do postele, že bych ho snad ani nechtěla. (Jasně, jsem člověčí máma, takže bych si ho vzala a starala se o něj, ale už úplně rozumím vzniku poporodní psychózy.) Když si pro něj sestra přišla, řekla jsem, že už si ho nechám a zvládnu se o něj postarat. Jen se usmála a odešla.

Jenže začalo jiné peklo

Moje prsa totiž nevěděly, že nesmí kojit a dělaly mléko jako o život. Dostávala jsem léky na zastavení laktace, zavazovali mi prsa, že jsem sotva mohla dýchat, ale mléko pořád teklo a prsa bolely. To je paradox, že?

Tolik maminek po porodu bojuje o kojení , aby měly nějaké mléko a mně to teče kamsi do obvazů. Bolí to jako blázen a já si chodím pro lahvičky s umělým mlíkem. Brečela jsem. Pořád. Že je všechno špatně. Porodit neumím. Kojit nemůžu…

Nikdy v životě jsem tak moc nepotlačila sama sebe a všechny své instinkty, jako právě tehdy.

„hlavně, že jsme živí“

První dny doma

Páťa celé dny vyžadoval, abych ho měla u sebe. Buď nespal nebo spal jen u mě na klíně. Tak jsem ho celé dny nosila v ruce. To mi nevadilo, neměla jsem nic jiného důležitého na práci, než sledovat, jak spinká nebo na mě kouká. Myslela jsem si, že šátek je moc složitý a nedokážu ho uvázat.

V noci spal ve své postýlce, když byl v posteli s námi, byl neklidný a budil se. Měl dudlík, v porodnici mi řekli, že ho potřebuje, aby „ukojil“ svůj sací reflex, když není kojený. Nechtěl se mazlit a uhýbal na pusinkování. Říkala jsem, že jsem kontaktní máma, ale nemám kontaktní dítě.

A asi po týdnu začal večer plakat

Byl to strašný pláč, do té doby jsem takový neslyšela. Nebylo to jen „chci jíst“ nebo „chci přebalit“. Bylo to něco mnohem víc. A tak mi paní doktorka poradila kapky na koliku. Aha, takže mimina potřebují kapky, aby mohla existovat bez pláče? No, radši je dáme.

Úleva nebyla velká, stejně jsme večer co večer s manželem běhali po bytě s miminem v náručí, a nebo skákali na balónu, aby neplakal. Všichni říkali, že to přejde. A časem to opravdu přešlo.

Ale ten pravý důvod, podstata tohoto pláče, ten nebyl pochopen. Nerozuměli jsme svému miminku. Snažili jsme se ho utišit, ale netušili jsme, proč pláče. To, co nám Páťa chtěl říct, v něm zůstalo. A znovu se to začalo dostávat ven, až když mu byl rok a půl a začaly vzteklé scény a amoky. Když to na něj přišlo, mlátil hlavou do země a křičel, že vypadal, že z toho omdlí. A já jsem vůbec nevěděla, co s ním. Ale to už je zase jiný příběh.

Skvělé je, že díky dcerám jsem přišla na to, že to takhle vůbec být nemusí. Ani ty miminkovské pláče, ani ty vzteklé křiky v pozdějším věku – obojí je pouze výsledek neporozumění.

Miminka ale nemusí dlouhé týdny či měsíce proplakat

Teď už vím, jak jde s pláčem miminek pracovat a taky to, že miminka plakat nemusí. A že nejsou potřeba ani ty kapičky. Miminko potřebuje víc, než jenom suchou plenku, plné bříško a spánek. Potřebuje, abychom porozuměli jeho emočním, vývojovým a fyzickým potřebám a naplnili mu je.

A učím to i další rodiče, aby už žádné miminko nemuselo plakat zbytečně a aby žádná máma nebyla zoufalá.

A když bude tvé miminko plakat, ty budeš přesně vědět proč, jaká potřeba se za pláčem skrývá a jak můžeš svému miminku snadno pomoct.

Pamatuj, jsi skvělá máma:

• I když někdy nevíš, proč tvé miminko pláče.
• I když se ti chce občas zakřičet nebo na někam utéct.
• I když o sobě pochybuješ a nejsi si jistá, jestli to děláš dobře – znamená to, že ti na tom opravdu záleží.

Jsi ta nejlepší máma, jakou si tvé dítě mohlo přát. V náročných chvílích rosteme. Budujeme si pouto a důvěru. Posilujeme sebevědomí pokaždé, když můžeme říct „uff, i toto jsme zvládli“.

Nevyčítej si, že nejsi dost dobrá máma, pokud něco nevyšlo tak, jak sis představovala. Je to mrhání tvojí drahocennou energií. Mluv o tom a vypusť to ze sebe ven, pokud potřebuješ. Jsem tu, kdybys potřebovala.

Neděláš to blbě, když něco děláš jinak, než tvoje kamarádka, co má 5 dětí. Pokud ti nefunguje něco, co někomu jinému funguje, není to tvoje chyba, každý jsme originál s jedinečnými potřebami – ty i tvé miminko.

A pokud porod nebyl podle tvých představ nebo nevyšlo kojení, nedostavila se nekonečná mateřská láska na první pohled, nenaskočili pověstné mateřské instinkty – I TAK JSI V POŘÁDKU.

Učili nás, že silné ženy musí všechno zvládnout a vydržet

Ale to není pravda.

Jenom silná žena pozná, kdy je čas říct si o pomoc. A jenom silná žena je otevřená tomu, aby pomoc přijala. 

Pryč s mýtem, že silné ženy zvládnou cokoliv. Samy. 

• Není slabost říct si o pomoc.
• Není slabost pomoc přijmout.
• Není slabost ukázat svoji zranitelnost.

A i kdyby to slabost byla, je v pořádku být občas slabá a opřít se o někoho, kdo zrovna teď má větší sílu a více kapacity.