Co jsou osobní hranice? Kde je hledat? Proč je někdy těžké mít hranice? Jak mít ve vztazích zdravé hranice? Jak o osobní hranice komunikovat? Co když někdo nerespektuje mé hranice a opakovaně je narušuje? Jak pracovat s narušováním hranic?

Osobní hranice jsou klíčem k pocitu bezpečí a jistoty. K budování důvěry v sebe sama.

Mnoho lidí si myslí, že osobní hranice je něco, co musíme nastavovat druhým – dětem, prarodičům nebo jiným členům rodiny. 

Ve skutečnosti jsou osobní hranice naším vlastním prostorem.

Je to území, kam by nikdo neměl vstupovat bez pozvání. A když někoho pozveme, měli bychom umět ho poslat zpět za hranici, pokud ji začne narušovat.

Problém je, že často ani nevíme, co to osobní hranice jsou a kde je hledat. Nikdo nás to totiž neučil. 

Od dětství nás učili, abychom všem vyhověli, pomáhali druhým lidem, hlavně poslouchali.

Proto je pro nás těžké se vůči někomu ohradit, říct „Tohle já mám jinak“ nebo „O tomhle se už nechci bavit“. Je pro nás složité ustát si své názory. Někteří lidé mají dokonce problém vůbec vlastní názor mít.

Poslechni si tento díl podcastu Rodičovství s nadhledem o tom, co jsou osobní hranice, kde je hledat, jak o nich komunikovat a co dělat, když nám je někdo narušuje.

• Níže v článku najdeš mnoho praktických tipů, jak s osobními hranicemi a zejména s jejich narušováním pracovat.

Proč je těžké mít osobní hranice?

Byli jsme zvyklí, že nám vždycky někdo řekl, co máme dělat. My to udělali, často špatně, a pak jsme dostali vynadáno, že jsme to měli udělat jinak. A tak stále hledáme, co je naše a kde jsou naše hranice.

Ptáme se:

• Proč mi někdo pořád narušuje osobní prostor?
• Proč mi dává nevyžádané rady?
• Proč mi mluví do výchovy mých dětí?
• Proč mi říká, co mám mít doma a jak si to mám organizovat?

Tohle všechno nás vyčerpává a unavuje. Když se to děje, často to znamená, že nemáme jasně stanovené osobní hranice nebo nevíme, kde jsou.

Jak objevit své hranice?

Je to těžké, protože se nás v dětství nikdo neptal:

• Jak se cítíš?
• Co bys chtěl/a?
• Co by sis přál/a?
• Jak to potřebuješ ty?

Nikoho to nezajímalo. Dokonce jsme často slyšeli větu: „Mě nezajímá, co ty chceš. Teď budeš dělat tohle.“ A když jsme se ohradili, dostali jsme vynadáno.

Nejdřív tedy potřebujeme zjistit odpovědi na výše napsané otázky. Naše hranice jsou součástí integrity naší osobnosti. To, s čím souhlasíme, s čím se ztotožňujeme, co se nám líbí, co se nám nelíbí, je definicí našich hodnot.

Ukazují nám, kde nedochází k naplnění našich potřeb a určují, jakou strategii chování zvolíme, abychom naplnění našich potřeb dosáhli. 

Jako kompas nám slouží naše emoce, které začnou blikat, když nemáme naplněné potřeby (tímto myslím i základní potřebu cítit se v bezpečí) a když někdo překračuje mé hranice. Nebo že je překračuji JÁ SAMA.

Každý má právo si stanovit a upravovat své osobní hranice, aby se cítil v bezpečí. Některé mohou být pevné a jiné flexibilní – podle situace či osob, se kterými jsme v interakci. 

Osobní hranice je velmi individuální

Každý ji může mít úplně jinde. Proto se nám někdy může zdát, že někdo jiný nemá žádnou hranici, ale zcela určitě ji má, jenom úplně někde jinde, než my. To neznamená, že ji máme špatně my, nebo ten druhý. 

Hranici nemusíme nastavovat (sobě, ani nikomu jinému), tu prostě máme. Nejdřív ji potřebujeme rozpoznat – pokud jsme se o ni dosud nezajímali a nevíme, co nám vlastně dělá dobře a co už ne. A potom se učíme o ní komunikovat, aby i druzí věděli, kde ji máme.

Představ si své hranice jako prostor kolem sebe. Prostor, který tě chrání.

Osobní hranici si můžeme představit jako dům – chrám našeho srdce. 

Do tohoto domu si jen tak někoho nepozveme. Je to posvátné místo jen pro ty nejbližší – děti, partnera, možná rodiče.

Kolem domu je plot. Ten představuje naši osobní hranici. Na svůj „dvoreček“ za plotem si můžeme zvát lidi, se kterými se bavíme a potkáváme. Je na nás, jestli se s nimi budeme bavit přes plot, nebo je pustíme dál. Na našem dvorečku platí naše pravidla.

Bezpodmínečná láska vs. hranice

Někdo by mohl namítnout, že stanovování hranic odporuje bezpodmínečné lásce. Že přece nemůžeme dávat lidem podmínky, aby se s námi mohli bavit. Ale tohle je něco jiného. 

• Nejsou to podmínky, za kterých máme lidi rádi.
• I když se s nimi bavíme přes plot, můžeme je mít rádi.
• Ale když narušují naši hranici, můžeme je poslat zpět za plot a být zase v bezpečí.

Bezpečí a jistota jsou klíčové. Potřebujeme je, abychom se cítili dobře. A když se cítíme dobře my, cítí se dobře i naše děti.

Jak pracovat s narušováním hranic

Co dělat, když někdo vstoupí na náš dvoreček a začne nám dávat nevyžádané rady nebo dělat něco, co nám nevyhovuje? Je potřeba se naučit toho člověka poslat za plot. Nikdo nás to neučil, ale můžeme se to naučit teď.

“S láskou k sobě, s láskou k tobě, stojím sama za sebou a znám svoji hodnotu.”

10 praktických tipů, jak jednoduše pracovat s narušováním hranic:

1. Nechat to projít jedním uchem tam, druhým ven. 

• • Nejjednodušší způsob, kdy nemusíš nic říkat ani se ohrazovat, ani vysvětlovat, či se obhajovat. Prostě to necháš projít a dál děláš věci po svém.
  • Jde praktikovat pouze v případě, že je ti to jedno. To znamená, že jsi v neutrálu, nespouští ti to žádné emoce a můžeš si v klidu říct “Ať to oni mají jak chtějí, mně to je jedno.”

2. Vědomé zrcadlo

   • Dělám to, co oni, používám stejné věty a pozoruji, jak na to reagují. Může to být divné, ale někdy i dost zábavné. Nebo taky kontroverzní.
   • Ber to prosím jako hru, ne jako nějaký rigidní způsob komunikování hranic. Protože to není komunikování, je to spíš způsob (trochu dětinský), díky kterému si druhá strana může uvědomit, jak se chová. Ale taky je dost možné, že si to neuvědomí, protože se jí to zdá normální. Pokud ale pustí větu “jak to se mnou mluvíš?” – můžu honem použít “úplně stejně jako ty se mnou/ s mým dítětem”.
   • Je jasné, že toto nemůžu použít úplně ve všech situacích, ani úplně s každým člověkem, mám důvěru, že rozpoznáš, kdy ano a kdy raději zvolit jinou metodu.

3. Převedení na sebe.

   • Zkus otočit situaci na toho člověka. Toto nejlépe vysvětlím příkladem.

• • Příklad 1: Tvá dcera pláče a je smutná. Babička řekne “Nemám ráda uřvané lidi, jsou oškliví”. Ty řekneš “A babi, tys nikdy neplakala? Nikdy nejsi smutná? Vždy jsi veselá a dobře naladěná?”
  • Příklad 2: Tvé dítě chytne záchvat vzteku na návštěvě. A hned někdo hlásí “Ty zuřivče, už bych ti dala na zadek!” Pak se klidně zeptám “A co děláš ty, když se zlobíš a máš fakt velký vztek?”
  • Příklad 3: „Už jsi velká, nemáš mít plenky.“ Ty na to: „Možná taky budeš někdy potřebovat plenky. Někdo se o tebe bude starat. Ona na to dozraje a plenek se zbaví.“
  • Snaž se zkrátka otočit situaci na toho člověka, který tahle “zaklínadla” vyslovuje. Často si to vůbec neuvědomuje, protože je zvyklý tyto věty používat automaticky.

Mé další oblíbené otázky:

“A jak lidem říkáš ty, že se ti něco nelíbí?”

“Jak by bylo tobě, kdyby…?”

Nebo “Víš, teď se mu zbořil svět, protože … a potřebuje to ze sebe jenom vypustit. Chvíli na něj nemluv a nech ho být.”

A je jedno, jestli jde o špatně namazaný chleba, nebo chtěl zazvonit na zvonek a zazvonil někdo jiný, nebo dostal kečup místo tatarky… Prostě se zbořila nějaká představa našeho dítěte a jakkoliv malé se nám to zdá, pro dítě je to velké a je to jeho způsob, jak se se situací vyrovnává.

Ráda bych připomněla, že regulovat své vlastní emoce začíná být dítě schopné přibližně kolem 5.roku a to pouze v případě, že mu ukazujeme, jak s emocemi pracujeme my a jak se může zregulovat. Pokud sami ve vzteku mlátíme věcmi, křičíme a boucháme dveřmi, je pravděpodobné, že dítě se bude “regulovat” stejným způsobem. Máš dítě ve věku 1-3 roky a ráda bys jeho emocím a vnitřnímu prožívání lépe porozuměla? Přidej se do programu Batole v pohodě.

4. Odejdeme do bezpečného prostoru.

Dostaneme-li se do vypjaté situace mimo domov, nebo se kolem nás nachází další lidi a naše dítě prochází velkými emocemi, je fajn odejít s dítětem do bezpečného prostoru, kde se mohu nerušeně věnovat jeho vnitřnímu procesu a emocím a být tam s ním a zároveň nebýt vystavená komentářům druhých.

Vyhneme se tak tlaku na sebe, že už to mám vyřešit i sledování toho, jak situaci řeším. A také se vyhneme tlaku na dítě, aby se nechovalo, jak se chová.

Typicky jde o různé situace na dětských kroužcích, nebo na jiných skupinových aktivitách. Může se to stát i na návštěvách. Je skvělé, že volíme respektující přístup k dítěti a necháváme ho procházet všemi různými emocemi, jen je dobré u toho nezapomínat také na respekt k ostatním a ke společnému prostoru.

Díky odchodu do bezpečného prostředí (klidně jen vedlejší místnost) dáváme průchod emocím dítěte a jeho emocím, máme větší kapacitu situaci zvládnout v klidu a nenarušujeme prostor ostatních. Možná pro někoho může být i toto kontroverzní, ale vyznávám přístup respekt pro sebe, respekt pro druhé.

Pokud je toho příliš na nás i na dítě, je někdy nejlepším řešením odejít domů, opečovat emoce dítěte i svoje vlastní a zazdrojovat se.

5. Alenka v říši divů.

Používám v situacích, kdy se potkám s někým, kdo má nastavení úplně jiné, než já. Vnímá svět jinou optikou, má úplně jiný přístup. Nemusím si o tom nic myslet a ani hodnotit, jestli to mám lépe já, nebo “oni”. Mám respekt vůči druhým lidem a k cestě, kterou si pro sebe zvolili.

Alenka v říši divů mi pomůže se srovnat s tím, co se děje v situaci, kdy třeba nemůžu hned odejít a je to pro mě nečekané.

“I takto se dá žít? Wooow, zajímavé.”

Je svobodnou volbou všech lidí v čem perou, jak doma uklízí, co si myslí, jak se k sobě chovají, jak se projevují, jak komunikují a jak žijí.

A plynule nám na to naváže další bod.

6. Není to moje starost a nemusím na všechno reagovat. 

Nemusím vysvětlovat, nemusím nic obhajovat.

Neberu druhým jejich sílu a možnost postavit se za sebe. 

• • příklad: “U tchyně na návštěve si na rodinné sešlosti vždy dělají srandu z manžela a jeho to pak mrzí. Zastávám se ho, ale dělají to stejně pořád.” – A proč on to dovolí? Vadí mu, že se k němu takto chovají? Je jasné, že narušují JEHO osobní hranici. Je to na něm. Je dospělý, ne dítě. Neber mu sílu ještě tím, že budeš mluvit za něj. Ale klidně doma ve vašem bezpečném prostředí toto téma otevři. Řekni mu, že se ti tohle chování nelíbí a zeptej se, proč na takové chování nereaguje. Může za tím mít zranění a strach z konfliktu, ale taky mu to může být jedno a pak to řešíš zbytečně. Můžeš ho ocenit za to, čeho si na něm vážíš, vyjádřit mu podporu a uznání. Ale neřeš za něj jeho věci.

Naopak zastat se svého dítěte je na místě, jsem dospělý, který chrání. 

• • příklad: “Ty jsi ostuda, že nosíš ještě plenky, když jsi takhle velká!” – “Bude je mít, dokud je bude potřebovat a je to takhle v pořádku.”
  • příklad 2: “Ty jsi ale mamánek, nech mámu chvíli na pokoji.” (hodnocení nošení dítěte, společného spaní, nebo čehokoliv jiného, co je pro vás normální a v pořádku) “Nám to spolu takhle vyhovuje, rádi jsme spolu.”

“Pro nás je to takhle v pořádku, my to takhle máme rádi.”

7. „Chápu, že to vidíš takhle, ale já to vidím jinak.“

Díky této větě otočím situaci na: „tvůj úhel pohledu je takový a můj úhel pohledu zase takový“. Oddělím se tak od “Ty to máš špatně a já to mám dobře.” nebo od “Ty jsi špatně a já dobře.”

Když je třeba reagovat, reaguj co nejmíň. Šetři energii. Nedávej další argumenty. Nezabředávej do zbytečné konverzace. Pokud ti daná osoba jen vnucuje svůj názor, obhajuje si ho před tebou, pak stačí tohle. Argumenty stejně nepomohou.

• • „O tomhle tématu jsme už mluvili a já se o tom dál bavit nechci, protože se zdá, že se neshodneme.“
  • „Mám to takhle a dál to nebudu řešit.“
  • „Prosím, respektuj můj názor, já ti ten tvůj taky neberu.“
  • „Respektuji, že tvůj názor je jiný, a ty prosím respektuj, že můj je také jiný.“

Pokud ten druhý člověk opravdu neví o co jde, proč něco děláš tak, jak to děláš a skutečně ho to zajímá, můžeš mu to srozumitelně vysvětlit. Skutečný zájem poznáš a pak to v tobě pravděpodobně i vzbudí touhu o tématu diskutovat. Jde to snadno a bez velkých emocí okolo.

8. Nenálepkuji. 

Často si nějakou osobu označíme vlastní nálepkou, například “To je kráva prostě.”

Pak už je jedno, jak se daná osoba chová a co říká. Ty k ní tak přistupuješ. Něco vyzařuješ, nějak působíš a druhá osoba to jasně vnímá a náležitě ti to zrcadlí. Ty to pak vnímáš jako potvrzení, že taková opravdu je. Ale mnoho situací v našich vztazích můžeme proměnit i tím, že lidi “odnálepkujeme”. 

9. Radikální otevřenost – jasně vymezuji hranice.

Tenhle způsob je jednoznačně můj nejoblíbenější. Jenom vyžaduje trochu tréninku, než se k němu dopracujeme.

Umím rozpoznat, co se mi líbí, co se mi nelíbí, vím co chci a jak to potřebuji. Nebojím se konfrontace, nemám potřebu se hádat, ani obhajovat, dokážu být emočně neutrální. Je to tedy nejen o větách, které říkám, ale o tónu, který používám.

Říkám co chci a nechci, s čím souhlasím a nesouhlasím, komunikuji o tom, co se mi líbí a co se mi nelíbí (dřív než začnu být v emocích). 

Umím jasně formulovat JAK to potřebuji. Mnoho lidí ví, co nechtějí, ale už neumí říct, co chtějí a co potřebují, to jde trénovat.

Mluvím o svých pocitech, popisuji situaci, která mi nevyhovovala – tím nehodnotím člověka způsobem “udělals to zase blbě”, ale řeším konkrétní situaci a stojím sama za sebou. Konkrétnost je důležitá.

10. Ukončení kontaktu.

Ukončení kontaktu vnímám jako poslední možné řešení, ale v některých případech může být nevyhnutelné. Snažíme se tomu předejít ostatními kroky, pokud nám na dané osobě záleží. 

• Nemusí to být navždy, ale na nějakou dobu.
• Člověk získá zkušenost, že existuje varianta, kdy tebe a tvé dítě neuvidí. Můžete si tak vyzkoušet, zda si vzájemně chybíte, nebo se vám naopak ulevilo.
• Jestli se rozhodnete pro znovu-navázání kontaktu, bude snazší mluvit o pravidlech a hranicích.

Pokud na tebe někdo opakovaně útočí, nerespektuje tvé hranice, narušuje tvůj osobní prostor, tvoji integritu a tvé hodnoty i přes opakovaná upozornění, proč si působit bolest a zůstávat s takovým člověkem v kontaktu? On se nezmění, nevnímá tebe, tvé potřeby, ani co mu říkáš. Tak proč v kontaktu pokračovat? Jaké přínosy takový kontakt má?

 „Tohle je moje dítě a já to budu dělat takhle, jestli ti to nevyhovuje, nemusíme se vídat.“

Je to tvůj život, jsi dospělá a můžeš žít tak, jak chceš a jak potřebuješ. Nepotřebuješ k tomu ničí svolení. 

A jestli jde o tvé dítě, pak je to TVÉ dítě a ty zároveň učíš i své dítě, že se může chránit a nastavovat si hranice. Nemusí si nechat všechno líbit. 

Týká-li se situace příbuzných, je důležitá i shoda mezi partnery a vzájemná komunikace. Na toto téma doporučuji také na video Co když to má partner jinak, než já?

Návštěvy a osobní hranice

U jiných lidí doma je to někdy náročnější, protože tam platí jejich pravidla. Ale můžeme kdykoliv odejít.

U nás doma platí naše pravidla. Pokud návštěva narušuje tvé hranice, je možné, že netuší, kde je máš. Komunikuj své hranice. 

• • Příklad – děti vaší návštěvy skáčou na vašem gauči a vám to vadí, svým dětem to nedovolujete. Vašim známým to ale zjevně nevadí a svým dětem nic neřeknou. Je pravděpodobné, že jejich děti doma po gauči skákat můžou a tak je ani nenapadne, že by to měli řešit. Vzniká zbytečné napětí a přitom by stačilo říct “u nás doma na gauči neskáčeme.”

Řekli jste to a opakovaně vaše pravidla stejně nerespektují? Můžete návštěvu požádat, ať odejde, že už je to na vás moc. Příště je nemusíte zvát a raději se potkejte na neutrální půdě (hřiště, herna…).

Nezapomeň, druzí lidé ti nevidí do hlavy. Nedělej si domněnky o tom, že oni ví, co potřebuješ. Komunikuj o tom, co potřebuješ a jak. 

Hlídání dítěte a osobní hranice

Co dělat, když si někdo chce “půjčit” tvé dítě nebo ho chceš dát na hlídání?

1. Potřebuješ osobu, ke které máš plnou důvěru a můžeš se na ni spolehnout.
2. Když nemáš k dané osobě plnou důvěru, nebude to fungovat – buď bude nespokojené dítě, nebo nebudeš v pohodě ty.
3. Když víš, co je tvá osobní hranice, můžeš si to vykomunikovat s daným člověkem.
4. Začni tím, že člověk bude hlídat dítě ve tvé přítomnosti nebo blízkosti.
5. Zkoušej pomalu budovat důvěru – zjistíš, jestli to zvládne on i tvé dítě.
6. Nedávej dítě osobě, které nevěříš a o které víš, že narušuje tvé osobní hranice. (Například nechceš dávat dítěti sladkosti, ale ona je tvému dítěti kupuje a dává a ještě ho učí lhát “neříkej to hlavně mamince”.)

Nemusíš dávat své dítě na hlídání, když nechceš (a hlavně ne když nechce dítě). Je to tvé právo, tvé dítě a ty jsi jeho rodič.

Na druhou stranu, když dítě na hlídání dávat chceš a těžíš z toho pro sebe výhody, souvisí s tím i to, že nemůžeš mít pod kontrolou úplně všechno. A čím více zákazů a pravidel vydáš, tím větší je pravděpodobnost, že je někdo poruší. Pár fajn tipů k tomu najdeš také v rozhovoru s psycholožkou Monikou Čuhelovou v epizodě podcastu s názvem Nevyžádané rady a reakce příbuzných.

Osobní hranice jsou důležité pro zdravé vztahy.

Nemusíme za každou cenu vyhovět všem. Nemusíme vypadat dobře pro ostatní. Jsme dospělí a doba se mění. Už nemusíme vyhovovat požadavkům všech nebo společnosti. Můžeme se naučit postavit se za sebe, za to, co chceme my, a za naše děti.

• • Pro mě byly velkou osobní zkouškou například návštěvy pediatra. Když měl pediatr názor, o kterém jsem věděla, že je zastaralý nebo nepodložený (někdy dokonce manipulativní blud), bylo pro mě v tu chvíli těžké nechat to jen tak projít. Zpočátku jsem ale nebyla schopná říct „Ne, takhle to dělat nebudu.”, už vůbec ne se ohradit „Fajn, budeme chodit jinam, tady se asi nedomluvíme.“

Nicméně blaho a zdraví mého dítěte pro mě byly důležitější, než co si o mě lékař pomyslí. A tak jsem se naučila stát za sebou a svým dítětem, říkat, co potřebuji a jak. Díky za tenhle trénink.

Jako rodiče se potřebujeme naučit postavit se za sebe, za své dítě a za svou rodinu. A to i vůči vlastním rodičům. Naši rodiče by nás nikdy neměli vychovávat před našimi dětmi. Vlastně by nás neměli vychovávat vůbec, protože už nejsme děti. Už nejsme v pozici rodič-dítě, ale v pozici dospělý-dospělý.

Jsi vzorem pro své děti

Místo vynucené autority bychom měli být pro své děti vzorem. Můžeme být vzorem i v tom, že máme osobní hranice, za které nepouštíme jiné lidi. Stejně tak můžeme dopřát svému dítěti, aby mělo takové hranice. Aby je mohlo zkoumat a učilo se o nich mluvit.

I miminka tohle vnímají. A také mají vlastní osobní hranice. Pláčem dávají najevo svoji nelibost, nekomfort, důrazně hlásí své nenaplněné potřeby. Nebo se například se mohou rozplakat v něčí náruči a dávají tak najevo, že chtějí zpátky ke své mámě. Pokud pláčí opakovaně u stejné osoby, může být důvodem i to, že dané osobě nedůvěřujeme my, rodiče. I toto děti vnímají. Další příčinou by pak mohlo být, že osoba chovající miminko nedůvěřuje sama sobě a je při manipulaci s miminkem nejistá, ale to už by bylo téma pro jiný článek. 

Jak změnit generační vzorce

Pokud ti nevyhovovala komunikace s tvými rodiči, když jsi byla dítě, můžeš to teď změnit. Nemusí docházet k přenosu vzorců typu „takhle to dělala moje maminka, proto to dělám stejně a bude to takhle dělat i moje dcera“. 

Je to výborná příležitost zastavit generační přenos negativních a nepodporujících vzorců chování.

Příklad s „vybrečením“

Když někdo řekne: „My jsme vás taky nechávali vybrečet, abyste si posílili plíce. Ono vám to neuškodí občas řvát.“

Můžeš odpovědět: „Ano, a teď je tu spousta dospělých, kteří si neví rady sami se sebou. Neví, co chtějí, netuší, kam jejich život směřuje, protože se jich nikdy nikdo neptal, co chtějí. Prostě jim vždycky někdo řekl, co mají dělat, jak se mají cítit a co mají chtít, že teď nerozumí ani sami sobě.“

Prvním krokem je vždy SEBEPOZNÁNÍ. 

Říkáš si, že se znáš dobře a chceš to přeskočit? Já jsem si taky myslela, že se znám dobře. Ale když jsem se vydala na cestu sebepoznání, zjistila jsem, že valná většina mé osobnosti a to, s čím jsem se dosud identifikovala, vůbec není moje a jde o velkou vrstvu převzatých cizích přesvědčení a nánosů, které jsem přijala za vlastní jako součást své identity. V dětství, nevědomě. Myslela jsem si, že jsem cholerik, že nejde nekřičet na děti (jsem přece člověk a bez toho to nejde), že si v životě musím všechno vybojovat, ve vztahu musím být “ta silnější”, jinak se budu muset podřizovat, … krátká ukázka mých starých hloupých a limitujících přesvědčení. O svých objevech bych mohla napsat knihu. Vlastně už ji píšu. 

Zkrátka kdo opravdu jsem a kým jsem se stala mohou být dvě zcela odlišné verze stejného člověka. A já se potřebuji naučit rozpoznávat, co je mé a co už moje není a jen mě to limituje v žití mého spokojeného života.

Jak se naučit poznávat, co je opravdu mé a co není? Jak se naučit zdravě regulovat vlastní emoce a nenaskakovat na naučené a automatické vzorce chování? Od toho je tu jedinečný program Zenová matka, kde tě celým procesem provedu krok za krokem. Přidej se, stojí to za to. Nebo to aspoň říkají ženy, které vstoupily 🙂

Emoční zranění a jejich projevy

Co může způsobit takové obyčejné vyplakávání dítěte o samotě? Otisk, který se do nás zapíše jako primární emoční zranění a které nám zůstane klidně na celý život (nebo než se rozhodneme si ho zpracovat). Nutno říct, že každý nervový systém může reagovat na ohrožení jinak, proto by jedno dítě mohlo křičet do úmoru a snažit se za každou cenu z dané situace utéct, jiné dítě naopak usne hned a odpojí se, aby ho to nezraňovalo, 

V dospělosti se to může projevit jako strach, když odejde partner z domu: 

•  Strach, že se nevrátí.
• Strach, že si najde jinou ženu.
• Strach, že jsem byla “zlobivá” a že nepřijde.
• Strach z trestu. (Bude naštvaný, když neudělám teplou večeři…)

Na základě svých zkušeností si tvoříme strategie našeho chování a také kompenzační či ochranné mechanismy.

•  Nesmím na sebe upozorňovat. (Sedávej panenko v koutě.)
• Nesmím provokovat (například dávat najevo své osobní hranice), aby se nezlobili.
• Když budu zlobit, nedostanu to, co chci. Budu hodná, pro všechny udělám všechno a dostanu odměnu.
• Když jsem nemocná, jsou na mě všichni hodnější, laskavější, pečují o mě a mám čas pro sebe.

“Mami, já už budu hodná, hlavně mě miluj!”

Je důležité vystoupit ze sebedestrukční role „hodné holčičky“, která se snaží všem vyhovět a neustále potlačuje sama sebe a překračuje své vlastní hranice.

Jak najít rovnováhu?

Možná znáš pocit, že jsi vždy naplňovala očekávání ostatních. Hlavně rodičů, učitelů, kamarádek,… Všem jsi ochotně pomohla, i když jsi třeba nechtěla nebo to bylo už příliš. To je také narušení osobní hranice – snaha se zavděčit.

Nauč se říkat NE. Já vím, snadno se to řekne/ napíše, ale dělat to je věc jiná.

Můžeš to pojmout jako hru a v bezpečném prostředí to trénovat. Například řekni manželovi “dnes mám NE den” a na všechno budeš říkat NE. Nemusí to být konečné stanovisko, jenom první odpověď. Řekneš NE a potom si promyslíš, co by daná věc obnášela, jestli na to máš energii a kapacitu a možná nakonec vyhodnotíš, že to udělat chceš a můžeš, a řekneš ANO. 

Někdy říct NE někomu druhému znamená říct ANO sama sobě.

Jsi naopak někdy zatvrzelá a máš tendenci říkat NE na všechno?

Pojď naopak trénovat hru “A proč ne?”. Vždy, když něco smeteš ze stolu a řekneš “To nejde. To není možné. To nebude fungovat…”, si hned za tím polož otázku “A proč ne?” a dej si čas. Možná se tvá odpověď promění na ANO.

Naše rozhodnutí nemusí být definitivní, pokud je sami definitivními neuděláme.

Jak se cítíš, když někdo řekne NE tobě?

Vzbuzuje to v tobě nepříjemné emoce? A proč?

Ano i Ne jsou relevantní odpověď a mají stejnou váhu. Stejně jako můžeš říct NE, když něco nechceš, nebo se ti něco nelíbí, může říct NE i kdokoliv jiný tobě. To je takový častý nešvar, že když máme tendenci druhým lidem vyhovět a překračujeme své vlastní hranice, pak očekáváme, že i oni nám budou stále říkat “ano” a budou dělat, co si přejeme. Respekt k sobě, respekt ke druhým, pamatuješ?

Co dál?

1. Nauč se vnímat, jestli opravdu chceš pomoc a jakou pomoc konkrétně potřebuješ. “Potřebuji pomoct.” jako informace obvykle nestačí, čím lépe definuješ, co přesně ti teď nejvíc pomůže, tím spíš pomoc dostaneš.
2. Když chce někdo pomoc od tebe, zjisti nejdřív, jestli na to máš kapacitu.
3. Pochop, že nemusíš všechno zvládnout sama a neodsuzuj se tak často za to, co jsi ve svých vlastních očích nezvládla. Buď k sobě laskavá.
4. Neboj se říct: „Ne, promiň, teď ti nepomůžu. Sama toho mám dost, nic navíc teď nezvládnu.“
5. Uč své blízké zodpovědnosti za sebe, nepřebírej zodpovědnost tam, kde to není potřeba.

Osobní hranice a péče o dítě

Znáš situaci, kdy dítě pláče a ty nevíš proč? Přitom uvnitř máš pocit, že bys taky nejradši křičela? Ale neuděláš to, protože ti v dětství řekli, že nemáš křičet. (Taky si můžeš poslechnout epizodu podcastu Co dělat, když dítě křičí.)

Možná se bojíš, že budeš odmítnutá, když budeš křičet. A tak se bojíš způsobit trauma svému dítěti, když mu hned nevyhovíš. I když tě třeba už hodně bolí záda a jsi vyčerpaná, pořád miminko chováš a běháš s ním.

Co s tím?

Příklad mé osobní hranice: Klidně budu dítě mazlit celý den i noc a mít ho stále na sobě, kojit ho kdykoliv chce, ale nebudu s ním chodit po místnosti, ani skákat na míči, protože mě z toho pekelně bolí záda i po několika málo minutách. Od narození miminka jsem to takto praktikovala a žádné z mých čtyř dětí s tím nemělo žádný problém.

Nejdřív jako máma musím zachránit/ opečovat sebe, abych se o své dítě mohla dobře starat. Potom zjišťuji potřebu svého dítěte a ladím, jak naplnit potřeby své i potřeby dítěte, abychom byli spokojení oba.

Jenže co když ti to zpočátku nevadilo a teď to vadit začalo?

Je rozdíl nosit několik hodin denně novorozené ani ne čtyřkilové miminko a rozdíl chovat desetikilové batole. Jenže “on to tak vyžaduje”, že?

Řeknu dítěti (ano, klidně i miminku): „Ne, teď nevstanu a nebudu s tebou běhat, protože mě bolí záda.“

Vysvětlím: „Rozumím, že chceš, abych tě nosila a máš to tak rád. Já tě moc ráda chovám a mazlím se s tebou. Ale budu u toho sedět a budu tě mít v náručí tady na gauči.“

Ano, dítě se možná rozpláče – doteď to takhle fungovalo, máte spolu naučený mechanismus (a pokud ti vyhovuje, dělej to tak dál). Mým úkolem rodiče ale není za každou cenu vždy vyhovět dítěti, mým úkolem je také umět ustát emoce svého dítěte. Opečovat jeho emoce, pomoci mu se zregulovat – stačí, když zůstanu klidná a přítomná.

Zůstaň sedět a buď s ním. Možná se ti bude chtít taky plakat nebo se rozhodneš znovu vstát a běhat, i když to je na tebe příliš.

Bude to fungovat, když budeš vnitřně rozhodnutá, ve svém rozhodnutí jistá a pevná. Nemusíš u toho být na dítě drsná, odmítavá, ani vyčítavá. Můžeš to s ním komunikovat laskavě, zároveň jasně a pevně.

Je to opět o vnitřní osobní hranici. Když jsme podrážděné, naštvané a vzteklé, už je hranice naše překročená.

A platí to i když řešíme jakoukoliv jinou situaci s dítětem. 

Nefunguje to, když o svém rozhodnutí pochybuješ, jsi nejistá nebo cítíš výčitky. Dítě to velmi dobře pozná a reaguje podle toho.

Osobní hranice v partnerském vztahu

Co dělat, když partner řekne něco zraňujícího?

Například: „Tady je takový bordel, co jsi celý den dělala?“ 

1. Nemusíš se obhajovat ani reagovat.
2. Možná to řekl jen proto, že to slyšel doma a je na to zvyklý.
3. Můžeš říct: „Prostě toho tady mám dost s miminkem. Můžeš to udělat ty, je to náš společný prostor.“
4. Nesnaž se vysvětlovat a obhajovat, proč jsi to nemohla udělat. Vadí to jemu, je to tedy jeho problém a tím pádem ho může vyřešit sám. 

Nemusíš naskočit na vlnu jeho tónu, do jeho emocí. V tomto případě bych klidně opustila téma “bordel doma” a otevřela téma: způsob komunikace mezi námi dvěma a vnímání společných prostor, výchovy společných dětí a společnou zodpovědnost. Mimochodem, nemá cenu to řešit, když jsi v emocích. Dej si čas a otevři to téma až se budeš cítit klidná, ideálně zazdrojovaná a budeš na to mít dostatečnou kapacitu. 

Nejsi na světě proto, abys naplňovala očekávání druhých lidí.

Kde je v tomto případě tvá osobní hranice? Jak došlo k tomu, že tvůj partner s tebou mluví tímto způsobem? Dovolila jsi mu to? Mluvíš s ním stejným způsobem? Je to váš běžný způsob komunikace? A vyhovuje ti to takto?

Dítě a manžela “za plot” nepošleš.

Své dítě a partnera máš pravděpodobně v chrámu svého srdce, takže je těžko pošleš za plot. Ale když budeš mít jasno v tom, co je tvá osobní hranice, za kterou nepůjdeš, oni za ni nepůjdou také. A ostatně, i ve svém srdci můžeš mít místa, která jsou tu jenom pro tebe samotnou.

Důslednost je klíčová

Pro dítě je těžko čitelné, pokud jednou vyskočíš a běháš, protože pláče, a podruhé sedíš a řekneš mu, že nebudeš běhat. Ono neví a říká si: „Proč to včera fungovalo a dnes ne?“ Když zůstaneš sedět, přestane plakat, protože je spokojené, že je u tebe.

Hranice mohou být flexibilní a mohou se měnit, nicméně čím jasnější a čitelnější pro druhé budou, tím snadnější to bude pro všechny.

Jak začít pracovat s osobními hranicemi

Podívej se, jak to teď ve svém životě máš. Co ti vyhovuje, co ti naopak nevyhovuje. Rozděl si jednotlivé oblasti – vztah sama k sobě/ vztah s partnerem/ vztah s dítětem/ vztah s rodiči/ vztahy s přáteli/ vztahy s kolegy. Můžeš k tomuto účelu použít mé speciální pracovní listy – Revize mého života, jsou ke stažení zdarma.

Jsi spokojená s tím, jak to v jednotlivých oblastech máš nastavené? Kde cítíš největší potřebu něco změnit?

Je pro tebe pořád ještě těžké svou osobní hranici objevit?

Začni tím, že se každý den sama sebe zeptáš:

•  Jak se cítím?
•  Co teď potřebuji?
•  Co by mi pomohlo?

Řekni si o pomoc, pokud cítíš, že ti to pomůže. Pomůže partner? Rodiče nebo jiní příbuzní? Kamarádka? Placená pomoc/ podpora?

Co když pomoc nepřijde?

Stejně jako my máme osobní hranice, mají je i ostatní. Pomoc nemusí přijít a to je těžké. Sama dobře vím jaké to je, když o pomoc žádám a ona nepřijde.

Tak si chvilku pofňukáme, že to máme těžký a pak z té chudinky vylezeme a zjistíme, že v sobě máme ohromnou vnitřní sílu, o které jsme možná dosud netušily. Ostatně o mých vlastních katarzích, selháních a bodech zlomu si můžeš poslechnout moji epizodu Nemusíš umřít, abys žila. 

V takovou chvíli je čas na nové otázky:

• Jaké jsou moje potřeby a jak si je můžu naplnit sama? Co konkrétně můžu udělat?
• Jak můžu přestat očekávat, že mi mé potřeby bude naplňovat někdo jiný?

Pokud si své potřeby dokážu naplnit sama, přestanu potřebovat, aby mi je naplňoval někdo jiný.

Když nemám naplněné své potřeby a nemá je naplněné ani můj partner, dochází k situacím, kdy se dva “hladoví” hádají, kdo má větší hlad. Ani jeden nechce druhému pomoci, vyjít mu vstříc. Nejde se na ničem v klidu domluvit. Někdo z toho kruhu vystoupit musí a pak mohou být spokojenější všichni.

Praktické tipy pro každodenní život

1. Stanov si čas pro sebe a čas pro partnera (každý sám i společně).
2. Neboj se říct si o pomoc – v nejhorším případě dojde k odmítnutí a i tam můžeme vymyslet náhradní varianty řešení. Lidé ti často rádi pomohou, když je o to požádáš a co nejkonkrétněji jim řekneš, jakou pomoc potřebuješ. (Nečekej, až to někoho napadne “samo”, protože to se pravděpodobně nestane.)
3. Pokud nemáš nikoho, kdo by ti pomohl, začni škrtat své aktivity (Můj oblíbený vtípek z doby s malými dětmi byl “Buď jsem čistá já, byt nebo děti. Nemůžeme být dokonalí všichni zároveň.”)
4. Vše, bez čeho přežiješ ty a miminko, můžeš přestat dělat. (Doporučuji mantru “Ono se to nepo*ere.”)
5. Období, kdy tě miminko tak blízce potřebuje, je poměrně krátké – nevyčítej si, že nemáš každý den vysáto. Pro váš vzájemný vztah je mnohem důležitější, že jsi s ním a nasloucháš jeho potřebám.
6. Definuj si, co vlastně potřebuješ. Klidně si to i napiš. S čím jsi ještě v pohodě a co je pro tebe už za hranou.
7. Nauč se lidi poslat za plot a nenarušovat ti tvoji osobní hranici. Komunikuj o svých potřebách.
8. Buď trpělivá. Pokud jsi dosud lidem svoji osobní hranici neukazovala a nemluvila o ní, může chvilku trvat, než to zaznamenají a začnou na to reagovat. Možná se jim to dokonce zpočátku nebude líbit. To není tvůj problém. 
9. Respekt pro sebe, respekt pro druhé – i druzí lidé mají osobní hranice. Když jim je překračujeme a narušujeme, těžko můžeme předpokládat, že oni ty naše budou respektovat.

Chceš se posunout dál?
Naučit se rozpoznávat své hranice, zbavit se těch, které tě limitují ve tvém spokojeném životě, ponořit se do hlubin toho, kým skutečně jsi?

Chceš se naučit zdravě regulovat své emoce, zlepšit vztah sama k sobě, vztah s partnerem i se svými dětmi?

Jsi připravená přestat být oběť i hodná holka?

Přidej se do programu Zenová matka 🙂 Těším se na Tebe 🙂

A pokud ještě nejsi ve facebookové skupině Máma s nadhledem a nesleduješ můj profil, tak se přidej 🙂