…aneb jak jsem přežila svoji smrt a co mi to přineslo.

Letos 10.1. to bylo už 16 let, co jsem se probrala z několikadenního komatu, v puse jsem měla hadičku připojenou na dýchací přístroj, na ruce tlakoměr, co se každých 30 minut sepnul, aby mi změřil tlak, v krku zavedenou kanylu a nad hlavou několik kapaček, které k ní vedly. Z břicha mi čouhaly další tři hadice, nemohla jsem se ani pohnout a všechno mě bolelo.

K mé posteli přišel lékař, který mi řekl, že mám transplantovaná játra a že je moc rád, že jsem se probudila.

Nechápala jsem a myslela na všechny události, které tomuhle probuzení předcházely.

Celý prosinec jsem místo chození na taneční a do školy (bylo mi 16 let), ležela doma s horečkami, neustálými průjmy, ke kterým se kolem Vánoc přidalo ještě úporné zvracení a dávivý kašel. Bylo mi fakt hodně zle, žádné léky nezabíraly a já jsem si jen přála, aby už to skončilo. V noci ze Silvestra na 1.1.2007 se mi zdál sen, že sedím vedle sebe, hladím se po tváři a říkám sama sobě „neboj se, všechno zvládneš“. Myslela jsem si, že už blázním a šla na snídani, zrovna mi bylo lépe.

„Panebože! Ty seš úplně žlutá!“ lomila rukama babička hned jak mě uviděla. Bydlela jsem už pár měsíců u ní, s rodiči jsme se v září strašně pohádali a vyhýbala jsem se jakémukoliv kontaktu s nimi, jak to jen šlo. „Musíme zavolat vašim, musíš do nemocnice.“ „To nebude tak vážný babi“, bránila jsem se, jen než jsem se uviděla v zrcadle. Já nebyla žlutá, byla jsem skoro oranžová, zářivě žluté bylo především moje oční bělmo. A tak jsme jeli.

Na dětské ambulanci v Novém Městě na Moravě mě okamžitě hospitalizovali a já jsem dostala další sérii záchvatů zvracení a průjmu. Začala jsem ztrácet vědomí. O pár hodin později už mě nakládali to vrtulníku s oznámením, že musím do Brna, ještě jsem to stihla zavolat našim.

Let vrtulníkem jsem si přivázaná k lehátku až tak moc neužila, ale aspoň jsem si ho pamatovala. Ještě si pamatuju, že mě přijali v Brně v dětské nemocnici v Černých polích, vím, že mě připoutali k posteli, protože jsem se bránila napichování kanyl a dalším a dalším odběrům krve a kapačkám, ale to už jsem začala být spíše jen tělo a já jsem se vzdálila někam úplně jinam, zůstala jsem v bezvědomí.

Může být smrt volba?

A teď to hlavní, o co se s Tebou chci podělit. Předem ti chci říct, že je to vzpomínka, kterou mám tak živou, jako včerejší odpoledne a rozhodně ji nebudu nikterak přibarvovat. Je na Tobě, jestli uvěříš, nebo ne.

Bez těla to bylo fajn, nic mě nebolelo. Neměla jsem hlad, ani žízeň, ani čas, ani prostor. 

A ano, viděla jsem světlo i svého anděla. Nepředstavuj si teď toho s křídly, byla to nádherná světelná bytost. Šla jsem k ní a s ní do toho světla. Neznám slova, kterými bych mohla popsat ten pocit, jaký jsem tam prožila, protože se to jen zcela minimálně dokáže přiblížit tomu, co prožíváme na zemi v těle. Ale zkusím to. Doslova mě obklopila všeobjímající a bezpodmínečná láska, klid, hřejivé bezpečí, cítila jsem se součástí všehobytí. Viděla jsem, jak můj anděl mluví s další světelnou bytostí, s Bohem. Můžeš mu říkat Zdroj, nebo Vesmír, nebo jakkoliv jinak, důležité je, jestli věříš, že existuje. Cítila jsem obrovskou úctu.

Přistoupili ke mně a nabídli mi 2 možnosti – buď můžu zůstat zde, nebo se můžu vrátit zpátky na zem, do svého těla a dál žít. S rozhodnutím jsem váhala jenom chvíli, věděla jsem, že ještě nemám hotovo a chci svou „misi“ dokončit. Chci ještě do těla, za mámou a tátou a ŽÍT.

Pak to bylo jako spláchnutí do záchodu a probudila jsem se po týdnu v komatu v nemocnici. A zjišťovala, co se dělo, když jsem nebyla v těle.

Během toho týdne zjistili, že mám genetickou nemoc jménem Wilsonova choroba a nefungoval transportér mědi v mém těle, měď se pak ukládala do jater, která selhala. Byla jsem připojená na přístroj, který nahrazuje funkci jater, ale zároveň mým rodičům řekli, že na něm nemohu být připojená více, než týden a že akutně potřebuji transplantaci jater. Na transplantace orgánů existuje čekací listina a já se velmi rychle dostala po žebříčku akutnosti nahoru. Měla jsem přímo nebeské štěstí, že se našel vhodný dárce a já to mohla přežít. Nevěděli, jestli se proberu. Nevěděli, v jakém stavu bude po tolika dnech v bezvědomí a pod silnými dávkami různých léků můj mozek.

Uhodneš, jaká byla po probuzení moje první otázka? Ano, už v těch 16ti to bylo: „A budu moct mít děti?“

Od začátku jsem děkovala za dar „druhého života“. Byl to můj hlavní život. Ten, o kterém jsem konečně mohla rozhodovat sama. Ve kterém jsem se usmířila se svými rodiči a vrátila se domů. A ve kterém jsem si řekla, že když nevím, kolik času mi zbývá, budu žít každý den tak, jak ho žít chci. Aby za to stál, ve vší všednosti i neobyčejnosti. Den 10.1.2007 se stal mým dnem 0 – dnem probuzení, kdy jsem převzala zodpovědnost za svůj život. Nikdo jiný, než my sami, nám totiž naše vlastní štěstí přinést (a samozřejmě ani odnést) nemůže.

 

můj „mercedes“ na břiše jako památka na nový život

Od té doby věřím, že všechno v našem životě je naše osobní rozhodnutí. Zda zůstáváme v nějaké situaci, která nám nevyhovuje, ale myslíme si, že ji nemůžeme nijak změnit. Jakého partnera si vybereme pro život a dokonce i to, že se každé ráno po probuzení rozhodujeme, jestli s ním chceme být i dnes, jestli ho milujeme a jestli nám stojí za to s ním žít dál. Čím obohacuje náš život i čím obohacujeme my ten jeho.

Máme zodpovědnost za to, jak se nám daří i jak se nám nedaří. Protože vždycky na všem můžeme najít něco dobrého, co nám to má přinést. Co pozitivního si z dané situace můžeme vzít, záleží jen na našem úhlu pohledu a jak se rozhodneme dál. Život je pohyb, pohyb kupředu, nebo nahoru, zkrátka růst. I stojatá voda se po čase začne kazit. Nestůj už na místě, pokud toužíš po změně, ona se sama neudělá. Je čas vykročit. Ptáš se kam? Kamkoliv, protože každý krok se počítá a nikdy nic není jen dobře, nebo jen špatně.

Máme volbu, jestli se cítíme jako oběti svého života, případně osudu. Že jsme se narodily do nesprávné rodiny, nedostali se na školu, kterou jsme chtěli, nebo chodíme do práce, která nás nebaví. Že nejsme tak zdravé, jak bychom si přály a nemáme tolik síly, kterou bychom potřebovaly. Jestli někdo neustále překračuje naše osobní hranice – a my to dopouštíme, ať už mlčky, nebo s komentářem, samo se to nezmění. My to změnit můžeme. Máme totiž obrovskou moc, o které nám nikdo neřekl. A je dost možné, že pokud si té moci někdo všiml, mohl se jí dokonce i leknout. Málo lidí ji používá a zná její potenciál.

Nebo se konečně staneme tvůrci svého života a každý den po probuzení si vybereme, jestli budeme mít hezký den, nebo den na prd.

Každý den si vybíráme život, nebo smrt. Co to vlastně znamená, být opravdu naživu? Cítit touhu, vášeň, radost ze života, smysl své vlastní existence, cítit spojení se světem a hlavně – sama se sebou.

Jak to máš ty, jsi spokojená se svým životem? Teď myslím doopravdy, nemusíš odpovídat mně, stačí odpovědět sama sobě, pravdivě a upřímně.

Zvu Tě do speciálního programu pro ženy, který se jmenuje stylově Zenová matka. Je to program, díky kterému můžeš objevit, jak začít žít život svých snů a co to tvé sny, na které se Tě možná nikdy nikdo nezeptal, jsou. I kdyby sis tuhle stránku měla jen otevřít a přečíst, tak za to stojí.

A jestli jsi ještě neviděla webinář Desatero Zenové matky, můžeš se přihlásit TADY.

Těším se, až poznám i Tvůj příběh,

s láskou, Klára.