Jak nebýt naštvaná, vyždímaná a uječená máma?

Měla jsem mnoho různých přesvědčení o výchově a mateřství – než jsem měla vlastní děti.

Přesvědčení o matkách, o dětech, co určitě nikdy dělat nebudu a co naopak určitě dělat budu.

Představovala jsem si, že na své děti nikdy nebudu křičet, vždy mě bude zajímat jejich názor, který budu respektovat, i kdyby byl jiný, než ten můj, budu jim dávat svobodu se projevovat a nesnažit se je formovat podle sebe.

Budu mít doma vždycky uklizeno a taky se o sebe budu hezky dál starat, abych nebyla jako ty servané a neopečovávané mamky v teplákách.

Chtěla jsem, aby mé děti hlavně byly dobře a slušně vychované, aby se měly v životě dobře, byly zdravě sebevědomé a abychom byli dobří parťáci.

Byla jsem si jistá, že moje dítě se nikdy nebude válet po zemi v obchodě a křičet, aby si něco vynutilo. Nebude křičet, aby se mnou manipulovalo, nebo mi snad dělalo nějaké naschvály.

Já budu máma na pohodu.

Tolik očekávání a přesvědčení, tolik tlaku jsem sama na sebe naložila.

Určitě jsem nechtěla být naštvaná, vyždímaná a uječená máma. Takový vzor jsem svým dětem ukazovat a předávat nechtěla.

Jenže děti ve mně (kromě obrovské lásky) probudily taky emoce, které jsem v takové intenzitě nikdy jindy nepoznala. Tak obrovský pocit osamělosti, nepochopení, vzteku, hněvu a hlavně – bezmoci. A já si s tím nevěděla rady.

Můžeš si přečíst můj (místy odstrašující) příběh, nebo si jen pustit videa, která jsem v tomto článku pro Tebe připravila.

 

Kde to vzniká?

Jak se z nás stanou „auto-matky“?

Chceš prozkoumat, co Ti může Zenová matka nabídnout?

 

Má přesvědčení se začala měnit ten den, co se mi narodilo moje první miminko. A nebylo to příjemné.

I jeho příchod na svět byl jiný, než jak jsem si představovala. Můj prvorozený chlapeček se neprojevoval úplně podle mých představ. 

Nebyli jsme sehraní. Plakal a já jsem nevěděla proč. Nemohla jsem ho položit ani abych se vyčůrala, aniž by plakal. Když usnul, chodili jsme doma po špičkách a radši ani nesplachovali záchod, aby se neprobudil. Ačkoliv většinou spal přímo na mě, když už spal. U mě v náruči byl spokojený. Moc jsem si miminko přála, tak mi to nevadilo. Ale najednou doma už nebylo tak uklizeno, jako dřív. Taky jsem měla spoustu strachů, abych nic nepokazila, aby neměl nějaké trauma, aby se správně vyvíjel, … těch „aby“ byla spousta.

Od dětství miluju vodu a věděla jsem, že chci se svým miminkem plavat, co nejdřív to půjde. Kromě lásky k vodě jsem si přála, aby byly mé děti u vody v bezpečí.

Našla jsem víc, než jen plavání. Zjistila jsem, že mnoho problémů ve vývoji, které jsem se svým miminkem řešila (predilekce hlavičky – neschopnost otočit hlavu na jednu stranu, asymetrický a opožděný vývoj, velké napětí v těle), byly důsledkem mé nesprávné manipulace s miminkem (a bylo těžké si to přiznat). Začala jsem studovat psychomotorický vývoj dětí v souvislosti s metodikou plavání a stala jsem se instruktorkou plavání.

Díky plavání jsme postupně všechny vývojové „chyby“ opravili a můj syn všechno dohnal i srovnal. Nebylo to snadné a jsem vděčná, že jsme se dostali k někomu, kdo tomu skutečně rozuměl, a navíc nám uměl pomoct. Protože našeho pediatra tehdy zajímal víc přírůstek na váze a pravidelný srdeční rytmus. V otázkách vývoje jsem se dozvěděla vždycky jen „to se spraví samo, to dožene“ – no nespravilo by se to samo, kdybych to neřešila.

Rozšířila jsem svoje vzdělání a služby o lektorování nošení dětí v šátku i nosítku, manipulaci s miminky, plavání doma ve vaně (vaničkování), bezplenkování a poradkyně v oblasti výběru látkových plenek, a začala jsem chodit na osobní návštěvy do rodin. 

Otevřela jsem dvě velmi úspěšné pobočky s kurzy plavání a mýma rukama prošlo během osmi let praxe přibližně 3000 rodin. Nikdy to pro mě nebylo jenom o plavání. Bavilo mě s lidmi mluvit o tom, jak to mají nastavené doma se svými dětmi, jaký si zvolili přístup k výchově, pozorovat jejich způsob komunikace s dětmi, i mezi sebou navzájem.

A tak nějak „mezitím“ se mi narodily další tři děti, každé s novým – vlastním tématem, každé jiné, které postupně měnily můj přístup k miminkám a dětem obecně.

Přivedlo mě to ke zkoumání emocí dětí a ke komunikaci s nimi, ke studiu vývojové psychologie a k tomu, že už to nejde dál způsobem, který fungoval dřív. Že to jsou od narození svébytné bytosti, které přesně vědí, co potřebují a je na nás, abychom se naučili rozumět jejich řeči a jejich potřebám. 

Že pláč je jen jedním ze způsobů komunikace, a i s miminky se jde naučit komunikovat bez zbytečného pláče. Že už se nenechají formovat tím, co by se mělo jak dělat, co by měly jak umět, jací by měli být, aby splňovali kritérium pro „hodna lásky a přijetí“. Že dnešní děti zkrátka nejsou a nebudou poslušné a od nás je potřeba změnit svůj přístup k nim. 

Moje směřování ale velmi ovlivnilo korona období, kdy byly bazény zavřené a já jsem si najednou uvědomila, jak zdroj mojí obživy může ze dne na den zmizet. 

Navíc se čtyřmi dětmi a minimálním časem na práci jsem horko těžko hledala čas na docházení do rodin a další osobní konzultace. 

Vždycky jsem byla zvyklá všechno zvládnout. Ale co teď?

 

Co když máš taky přesvědčení, že musíš všechno zvládnout sama?

Nebo dokonce „Nemůžu holt mít všechno.“?

V Zenové matce na to nemusíš být sama.

Doběhlo mě vyhoření, ruku v ruce s totálním vyčerpáním

Tak moc jsem chtěla být dokonalá máma. Kontaktní, respektující, naslouchající, co vaří skvělou domácí stravu, peče bio kváskový chleba, má non toxic a zero waste domácnost, dělá s dětmi aktivity, které mají rády, podporuje jejich talenty a rozvíjí jejich nadání.

Měla jsem doma malé miminko, rok a půl staré druhé batole, školkáčka a prvňáka na domácí výuce. Všechno mi padalo na hlavu, i to, co jsem si do té doby myslela, že nám skvěle funguje. 

Můj muž byl většinu času v práci a já jsem si připadala na všechno sama. Došla jsem si až do úplného vyhoření, večer jsem si přála, abych se ráno už neprobudila. Když náhodou přišel muž domů dřív, okamžitě jsem vypadla z domu, ať už pracovat, nebo za kamarádkou, hlavně jsem potřebovala doslova utéct z domu.

Bála jsem se říct si o pomoc, že budu zase odmítnutá. Že tím dám najevo, jak jsem neschopná. Přestože jsem ze své podstaty člověk, který miluje život, umím se radovat z maličkostí a na každé životní výzvě hledám, co mi přinese dobrého a zajímavého, ale najednou jsem ztratila všechen svůj optimismus a radost ze života. 

Byla jsem protivná a naštvaná, věčně nespokojená máma. Dělala jsem si hromosvod ze svých dětí i ze svého partnera. Těžko se mu divit, že se snažil co nejvíc nebýt doma. Děti bohužel neměly na vybranou.

Tolikrát jsem si slíbila „zítra už nebudu křičet“. A nikdy ji nedodržela. Nevěděla jsem, jak to změnit. Nevyrostla jsem v respektujícím prostředí, ale v silně direktivním, a neznala jsem nic jiného. A pak jsem se utápěla v sebevýčitkách, ne-dost-dobráctví, v pocitu selhání.

Přesně jsem si vzpomněla na větu, kterou jsem slýchala v dětství od svého táty: „Mě nezajímá, co Ty chceš, prostě to uděláš takhle!“ A víte, kdy jsem si ji zvědomila? Když jsem ji v zoufalství řekla svému dítěti! 

To mě probralo, stop, tak takhle ne. Mě přece zajímá, co moje děti chtějí. Zajímají mě jejich potřeby. Pojďme se naučit, jak v takhle velké rodině svoje potřeby sladit a naplňovat každému to, co potřebuje.

Toužila jsem vzít si dovolenou z mateřské dovolené. Nebýt chvíli jenom máma. Dělat něco, co mě baví a naplňuje.

A přesto bych to nepřiznala! Omlouvala jsem si to, že je to obdobím, děti jsou přeci malé, je blbá doba, mám toho moc, … Ale přece svoje děti miluju a jsou moje, chtěla jsem je! Pořád jsem přemýšlela jen jak toho stihnout ještě víc.

Když mi někdo řekl „ty jsi tak úžasná, obdivuju tě, kolik toho stíháš se čtyřmi dětmi“, rozbrečela jsem se. Nechtěla jsem toho vůbec zvládat tolik. Ale neuměla jsem to jinak.

Tohle „dno zoufalství“ mě přivedlo k uvědomění, že to nemůžu dělat pořád stejně a očekávat nový – lepší výsledek. 

 

Nezvládla jsem to

Tohle video jsem natočila v létě 2022, když jsem procházela velkou partnerskou krizí a stála na pokraji rozvodu. Ten se nakonec nekonal, protože jsme se s partnerem naučili komunikovat novým způsobem, mluvit o svých potřebách a naslouchat si navzájem. Potřebovala jsem změnit své nastavení a svůj přístup k partnerství a mužům obecně, aby se ta změna mohla stát. Nestala jsem se někým jiným, ale naopak ještě více sama sebou. Jaké kroky jsem udělala? Prošla jsem Zenovou matkou 🙂 A od té doby ji absolvovalo už několik desítek dalších žen, jejichž reference si můžeš pročíst tady.

 

Tolikrát jsem se cítila jako oběť a neviděla jsem, že neumím přijmout zodpovědnost sama za sebe, natož za své děti.

 

Jak jsem se posbírala ze dna?

Nejdřív jsem potřebovala udělat něco pro sebe a vymyslet systém, jak si věci více zjednodušit, jak dělat méně a zároveň s větším dopadem. Nechtěla jsem dělat ještě víc.

A tak jsem využila své zkušenosti a praxi a začala tvořit tento úžasný projekt Manuál k miminku, který mi dává ohromný smysl a každý den se těším, co nového budu tvořit. Vytvořila jsem úžasnou komunitu, která dnes čítá už několik tisíc členů – facebookovou skupinu Máma s nadhledem, kde spolu podobně laděné mámy sdílí své radosti, starosti, radí se, pomáhají si, podporují se a zároveň dokážou respektovat různé úhly pohledu. Toho si obrovsky cením.

Můj koníček se stal mojí prací, která mě nesmírně naplňuje a baví. Už chápu, co znamená slovo poslání. Když jsem začínala, psala jsem všechny texty na web a tvořila kurzy s kojícím se miminkem u prsu, nebo aspoň v náručí, případně po nocích, když děti spaly. Nešlo přestat, jakoby to ze mě všechno přetékalo. Naplňovalo mě to radostí a znovu probudilo radost ze života. A za 4 roky tenhle projekt neuvěřitelně vyrostl, rozvinul se a posunul – spolu se mnou.

Objevila jsem skvělý systém, jak si přehledně utřídit domácnost, aby šetřila můj čas na hledání věcí i na úklid. Vzdělávala jsem se v oblasti komunikace a partnerských vztazích, abych se naučila lépe komunikovat svoje vlastní potřeby. Nejdřív jsem ale potřebovala objevit, co to vlastně moje potřeby jsou, protože se mě na ně nikdy nikdo neptal. 

Takhle jsem objevila skvělý nástroj, který dokáže pracovat s potřebami jednotlivých členů rodiny, s komunikačními typy, talenty i potenciálem a dokáže až zázračně odhalovat, proč některé věci v rodině nefungují a jak je snadno vylepšit, aby se všem lépe žilo. Tím nástrojem jsou Životní mapy.

Chtěla jsem napravit škody, které jsem svým nevědomým, naučeným a automatickým chováním způsobila.

Byla jsem tak nadšená z výsledků a uvědomění, které přinesly Životní mapy mně i mým dětem, že jsem vstoupila do výcviku a stala jsem se lektorkou Životních map. Dávalo mi to obrovský smysl – když chci vychovávat své děti s respektem, potřebuji mít nejdřív respekt k sobě a vyřešit si své vlastní bolístky a „spouštěče“ z dětství, jinak mi je děti budou mačkat pořád dokola a já ve své vlastní bolesti s respektem reagovat nedokážu.

Proto se často dospěláci v náročných situacích mění v ty malé raněné a ukřičené děti, nebo raději z těch situací utečou pryč, aby je nemuseli řešit vůbec. No jo, jenže od dítěte neutečeme, je to spouštěč, který je nám pořád v patách.

 

Co jsem díky tomuto náročném období objevila já?

Svůj ZEN. Místo, kde je mi dobře, kde se cítím bezpečně, které mě zazdrojuje i v náročných situacích. Klid, který v sobě dokážu najít i navzdory nepříznivým okolnostem a tomu, že se všechno neděje úplně podle mých přestav. 

Jistotu, že se všechno děje tak, jak se to dít má, v můj nejlepší prospěch, i když to teď zrovna třeba ještě nevidím. Spokojenost a „osvícení“ ve své každodennosti, kdy mým chrámem je mé tělo a tak, jak jsem nyní (i se svými nedokonalostmi), se cítím dost dobrá. 

Cítím se milovaná, protože i kdyby mě nikdo jiný nemiloval, miluju sama sebe tak, jak nyní jsem. Jsem takto v pořádku, i když je možná ještě spousta věcí, které můžu postupně vylepšovat. Netlačím na sebe, nepotřebuji všechno zvládnout. Ne hned. Dokážu se radovat z každého drobného úspěchu a oceňovat sama sebe. Dřív jsem k tomu vždycky potřebovala potvrzení z venku, od někoho. Slyšet jak jsem dobrá, šikovná, … 

Dřív jsem hledala místa, kde se cítím dobře, sama sebou, spokojená. Teď jsem to místo našla v sobě a můžu ho tak mít pořád s sebou, nemusím už za ním nikam jezdit.

I když nejsem dokonalá, i když občas pláču a někdy zakřičím, jsem zenová máma. 

Při práci s klientkami, které ke mně chodily na Životní mapy, jsem objevila opakující se vzorce a programy, které mají téměř všechny ženy. A tak jsem vytvořila vzdělávací a prožitkový kurz Zenová matka, který s těmito programy pracuje do hloubky a pomáhá je objevit, změnit a změny integrovat do života k naší spokojenosti. Je velmi praktický a vede do hloubky nás samotných. Nešťouráme se v bolístkách z dětství, ani nepotřebujeme vědět, kdy nám přesně jaké trauma vzniklo a kdo nám ho provedl.

Učíme se objevit, jak náš život ovlivňují právě teď a jak je nahradit novými vzorci a programy, které chceme, které nás podporují a osvobozují nás, místo aby nás svazovaly a brzdily.

A ráda ti podám ruku, abys nastoupila do té správné loďky, na které už nemusíš pádlovat jako blázen. Dám ti mapu a ukážu ti, jak zacházet s kormidlem, abys našla svou vlastní zenovou zátoku i bez urputného pádlování životem a nechala se do ní odvést proudem.

Pro lepší integraci jsem vytvořila i speciální pracovní listy ke každému tématu, kterým Zenová matka provází.

Nech svoji vnitřní ženu vykvést do své plné krásy, pojď se ponořit do hlubin sebe samotné.

Narodila ses, abys byla šťastná. Abys žila život, který Tě naplňuje. Abys prožívala radost, potěšení i blaženost. 

Protože je to to nejlepší co můžeme udělat pro sebe i pro svět – zářit ve své vnitřní spokojenosti a být v míru sama se sebou.

Zenové matky TUDY 😊

 

Jak být pro své dítě kotvou i hromosvodem?

Chceš se taky naučit, jak pracovat se svými emocemi, jak přijmout a milovat své tělo a cítit se v něm bezpečně, chceš zlepšit komunikaci s partnerem a stát se mámou, která nemusí vychovávat, protože děti ji chtějí samy následovat? Buď taky Zenová, protože i ty máš plné právo žít svůj spokojený život a prožívat kvalitní a naplňující vztahy právě teď.

Pozn.: Životními mapami už osobně neprovázím a kurzy plavání v bazénu už také nevedu. Život je transformace a růst a já ho následuji a nechávám se vést. Dělám, co mi dává smysl, kde se mohu posouvat, co mě baví a co pomáhá dalším lidem. Aktuálně skrze programy Zenová matka a VIP klubovna Mámy s nadhledem 🙂