Máma není automatka

Máma není automatka

• Kde se naše automatické reakce berou a proč je někdy tak těžké z nich vystoupit?
• Proč často reagujeme dříve, než si stihneme svoji reakci promyslet?
• Co jsou rodičovská zaklínadla?
• Jak si tvoříme přesvědčení o tom jak funguje svět a vztahy?
• Co můžeme ovlivnit a co se prostě „stane“?
• A proč si tak často nepamatujeme první roky svého života?
• Kde ve svém životě funguješ jako automat bez života a jak to můžeš změnit?
• Jak vystoupit z autopilota?

Poslechni si tuto epizodu podcastu Rodičovství s nadhledem o tom, co dělat, když se z tebe začne stávat „automatický domácí spotřebič“, který dělá to, co musí, ale už ne to, co by opravdu chtěl.

Automatka jako metafora

Spousta matek funguje neustále „na automat“, cítí se jako další domácí spotřebič. Stále se snaží být dokonalé, všechno zvládat, ale i tak mají pocit, že to nestačí.

Vzorce z dětství

Základ toho, kým jsme, jaká máme přesvědčení, jaké používáme strategie chování, čemu věříme, si utváříme v prvních 6 letech života.

Dítě přebírá modely chování od svých rodičů – jak pečují, jak se chovají k sobě sami i k sobě ve vztahu, čemu věří.

Přijímáme rodičovské „zaklínadla“ o tom, kdo jsme. Necháváme se definovat. Ztotožníme se s tím, co nám a o nás říkají.

Možná sama znáš věty typu: „Nic neumíš udělat pořádně.“, „Za to si můžeš sama, kdybys nezlobila, tak by se to nestalo.“, „Nevyčnívej – proč nemůžeš být jako ostatní normální děti?“, „Se nediv, že se s tebou nikdo nebaví, když jsi taková.“, které ovlivňují naši sebehodnotu, sebedůvěru a schopnost se oceňovat.

Není to nezměnitelné. My tato přesvědčení o sobě můžeme změnit, pokud chceme a pokud si jich začneme všímat a pracovat s nimi.

Síla vzorů a role rodičů

Máme vzor silné matky, která všechno zvládá, a otce, který „pomáhá“.

Základní role rodičů přebíráme automaticky – včetně toho, že je normální všechno zvládnout sama. Tato očekávání nás programují do dospělosti.

A pokud se naši rodiče nechovají tak, jak bychom potřebovali a neprojevují nám lásku způsobem, který potřebujeme, cítíme se odmítnutí. Často pak vlastním dětem máme tendenci kompenzovat, co jsme sami neměli. Nebo se naopak utěšujeme, že to takhle bylo v pořádku a jsme díky tomu „odolní“.

Jenže my nejsme odolné, díky tomu, že na nás rodiče byli tvrdí nebo nás trestali. My jsme jenom zatvrdlé a odpojené o sebe.

Popírání traumatu

Trauma nemusí být jen velká traumatická věc, která se přihodila. Nejde jen o to, co se stalo ve skutečnosti, ale o to, jak jsme si to vysvětlili, jak jsme na to (ne)reagovali a co si v sobě uložil náš nervový systém.

V důsledku toho neumíme přijmout pochvalu, ocenit samy sebe, máme nízké sebevědomí, přemýšlíme, zda jsme dost dobré.

Navíc náš nervový systém má tendenci nepříjemné věci mazat z naší vědomé paměti. Chceme si pamatovat to hezké a ne to nepříjemné. Chráníme se před bolestí. A máme tendenci popírat, že bychom nějaké trauma mohli mít a že na základě svých traumat reagujeme i když jsme dávno dospělí.

Je důležité přestat popírat, odmítat a přijmout možnost, že nebylo všechno tak v pořádku, jak jsme si to zapamatovali. A přijmou odpovědnost za to, že to teď můžeme změnit a že nepomůže obviňování, popírání, ani další odmítání.

A začít ke svému životu přistupovat vědomě.

Život v programu autopilot

Dospělí fungují až z 95 % na autopilota, jen opakujeme naučené chování a často jsme mentálně odpojení a nepřítomní bez ohledu na to, co zrovna děláme.

Učíme se fungovat multifunkčně, ale přicházíme tím o klid a radost.

Co nás učí děti

Děti nás učí zpomalit, být tady a teď. Někdy „zdržují“, „zlobí“ nebo nespolupracují, protože potřebují naši plnou pozornost. Například dítě, které se dlouho uspává, si chce mámu užít – ne zpomalit domácnost, ale spojit se s mámou, mít ji v plné přítomnosti u sebe.

Syndrom „všechno zvládnu sama“

Naučili jsme se, že požádat o pomoc je slabost. Odmítání pomoci je běžné – i v drobnostech. Kolikrát použiješ větu „To je dobrý, to zvládnu.“ a odmítneš pomoc?

Časem nám už nikdo pomoc nikdo ani nenabízí. A plíživě vzniká pocit osamělosti, že jsi na všechno sama.

„Zvládání“ je na úkor sebe

Stále říkáš „Já to zvládnu“, i když už jsi vyčerpaná? Naučené „nejsem dost dobrá, když si neporadím sama“ vede k přetížení a výbuchům emocí doma, na našich nejbližších.

Přejaté očekávání a viny

Mateřství mnohé ženy zaskočí – je náročnější, než čekaly. Často narazí na fakt, že partnerův život se tolik nezměnil a jejich velmi výrazně. Začnou cítit nepochopení, osamění.

Vyčítají si, že selhávají, protože nejsou schopné všechno zvládat a mít i nějaký čas pro sebe, pro to, co by chtěly a potřebovaly.

Jaké jsou tvé priority? Co z toho, co děláš, je opravdu nezbytné? Co tě nejvíc vyčerpává? Co tě naopak nabíjí? A jaký poměr je mezi tím, co tě vyčerpává a co tě nabíjí?

Nemusíme zvládat všechno. Důležité je tvořit si prostor, kdy nic nemusíme. I kdybychom začaly na pár minutách denně. Trpíme tím, že jsme se naučili vidět hodnotu v zaneprázdněnosti. Ale tvá hodnota skutečně nestojí na tom, jak výkonná jsi a kolik toho uděláš. Ani na kolik dokážeš potlačit sebe a své potřeby.

Když ti někdo nabídne pomoc – umíš ji vůbec přijmout? A umíš ji ocenit nebo jen skončíš na „sama bych to udělala lépe“?

A když ti pomoc nikdo nenabízí, umíš si o ni říct?

Paradox odmítání pomoci

Odmítání pomoci učí ostatní, že ji nechceme. Proč by někdo měl opakovaně nabízet pomoc někomu, kdo ji odmítá a nestojí o ni?

Máme tendenci říkat „Jsem v pohodě“, i když nejsme. Potlačujeme emoce – ale v těle zůstávají a jednou vybuchnou.

Vyčerpání a hranice

Neumíme říct „NE“ a pak jsme frustrované a vyčerpané. Překračujeme vlastní hranice, kvůli hezkým slovíčkům: „Co bychom si bez tebe počali“,  „ty jsi přece v tomhle nejlepší“ – a my jedeme dál na setrvačnost.

Jak můžeme pracovat s osobními hranicemi si můžeš přečíst nebo poslechnout v této epizodě.

Model chodu domácnosti

Většina rodičů dělá spoustu věcí za děti, ačkoliv by je už mohli samostatně zvládnout. Samostatnost ovšem znamená pro dítě svobodu (například nemusí čekat, až mu něco nachystáš, může si to udělat samo). Základem je dobře připravené domácí prostředí. Dítě dosáhne na nádobí, umí si nalít pití, vzít si svačinku, dát si ji na svůj talíř nebo do misky. Dosáhne na základní věci, které potřebuje – to platí i o oblečení. Ví, kde co najde. Kde je hadr, když potřebuje něco utřít, aby po sobě uklidilo.

Druhý extrém je přetěžování dětí. Všechno si musí obstarat samo, musí mít neustále uklizený pokoj podle představ rodiče, po škole dělat hodinu domácí úkoly a každý den mít nějaký kroužek. Chybí mu pak svoboda rozhodovat o sobě, svém čase, svém těle, o svých aktivitách a dělá jenom to, co nezbytně musí. To je první krok k tomu, aby se dítě začalo odpojovat od sebe a od svých potřeb a pouze se snažilo naplnit očekávání rodičů.

Je tedy třeba vnímat dítě a jeho potřeby a ladit potřeby všech členů domácnosti. A ptát se dítěte.

Učme se také více oceňovat, co všechno naše dítě dokáže a v čem je dobré (tím tankujeme citovou nádrž našeho vztahu) a méně upozorňovat na to, co dělá špatně a v čem není dost (tím výrazně odčerpáváme z naší citové nádrže).

Mateřství jako osobní rozvoj

Mateřství je největší osobní růst. Není o boji a přežití, ale o spolupráci, rozdělení činností, vnímání potřeb jednotlivých členů rodiny.

Dítě potřebuje prostor a cítit se jako rovnocenný člen rodiny.

Co musíš zvládat?

Odpověz si se mnou:

• Co všechno děláš protože „musíš“?
• Kdo by to dělal, kdybys ty nemohla?
• Co by se stalo, kdyby to neudělal nikdo?
• Co děláš za ostatní, i když by to mohli zvládnout sami?
• Za co všechno přebíráš za ostatní?
• Jak by vypadal tvůj ideální den?
• Jaký je poměr mezi tím, co „musíš“ dělat a tím, co děláš ráda, protože to dělat chceš?

Není cíl zvládnout všechno – cílem může být život, který dává smysl a přináší klid.

Nechtít pomoc znamená brzdit svůj rozvoj

Mnohé ženy sice touží po změně, ale nechtějí si nechat pomoct. Obávají se, že to není správné, že ztrácí kontrolu.

Otázky pro zamyšlení:

• Proč máš potřebu zvládat vše sama?
• Skutečně ti to přináší naplnění? Nebo jen přežíváš a meleš z posledního?

Možná nemůžeš změnit všechny okolnosti, ale můžeš změnit, jak se v tom všem cítíš.

Vytvořila jsem pro ženy program Zenová matka, která pomáhá rozpoznat vlastní programy, přesvědčení a automatismy. Učí ženy být skutečně samy sebou, vědomě a přítomně.

Zenová matka tě naučí odbourávat vlastní limity a zbavovat se nefunkčních přesvědčení. Naučíš se pracovat s prioritami a organizovat si čas a domácnost tak, abys měla i dostatek času sama pro sebe.

Dostupnější, než kdy dřív – kompletní program Zenová matka je už nyní na mém HeroHero kanálu.

Shrnutí klíčových myšlenek:

1. Většina našich přesvědčení vzniká v dětství.
2. Automatismus ve výchově přichází z přejatých vzorců.
3. Mateřství často vyvolává pocity selhání, pokud se držíme ideálu „všechno zvládnu sama“.
4. Přijetí pomoci není selhání, ale klíč ke spokojenějšímu rodičovství.
5. Děti nás učí zpomalit, být přítomné.
6. Je potřeba pustit kontrolu, přehodnotit priority a nepodléhat sebekritice.
7. Partnerské vztahy trpí, pokud partner není v rodině přijat jako rovnocenný.
8. Zenová máma hledá klid uvnitř sebe, ne v dokonalé domácnosti.

Cílem je klidné a vědomé mateřství – nikoliv perfektní výkon.