Opravdu batolecí období musí být boj a hrůza? Jak to dělají rodiče, co se se svým dítětem domluví i bez křiku a scén? Je to dítětem, nebo snad rodiči? Jak přežít období vzdoru, aby se každý den nestal noční můrou hned po probuzení? Kdy to začíná a kdy to má konec?
Ještě nedávno bylo Tvé dítě roztomilé miminko a najednou se proměnilo ve „svéhlavého netvora“, který na všechno říká „NE!“, s ničím nesouhlasí, nic nechce, neslyší Tě, ani neposlouchá? Objevují se záchvaty vzteku a ze všedních činností se často stává drama?
Období vzdoru začíná obvykle mezi 1,5 – 3 lety (tři roky není magická hranice, klidně to může být do čtyř let).
„Stačí počkat a odpočítávat, kdy to konečně skončí?“
Ani náhodou. Protože nastavujeme důležitý způsob komunikace s dítětem a připravujeme mechanismy, které budeme používat mnoho dalších let. Když to teď zvládnete projít spolu (a ne proti sobě), v pubertě to jako když najdeš.
Období vzdoru mého prvního syna bylo pro mě hned po prvním šestinedělí nejnáročnější období v životě. Byl boj ho obléknout a když už se mi to podařilo, vyslíknul se, než jsem se oblékla já. Plenku jsem mu nasadila jedině po zakleknutí (stydím se ještě teď). Jíst sám, nebo se obléknout sám? Tak to ani náhodou. Dokonce byla někdy scéna i když jsem špatně namazala chleba. Špatnou marmeládou, na špatnou stranu, špatným směrem…
Mlátil sebou o zem a ubližoval sám sobě, scény trvaly klidně půl hodiny až hodinu a vždycky jsem si říkala, že jednoho z nás nakonec určitě klepne.
💡 Tehdy jsem nevěděla, jakým způsobem zraje dětský mozek a nervová soustava.
💡 Nezvládala jsem uklidnit sama sebe, abych se nestala druhým vzteklým dítětem.
💡 Neuměla jsem mu dávat příležitosti být samostatný (například se ode mě do 3 let ochotně nechal krmit).
💡 Netušila jsem, jak s dítětem v období vzdoru komunikovat a jak se s ním domluvit. Všechno bylo strašně těžké.
Myslela jsem si, že mám extra náročné dítě. Dnes bych spíš řekla, že jsem byla extra náročná máma.
Dítě zjistí, že je JÁ a že má nějaké potřeby. Objeví, že ne vždycky může svých potřeb dosáhnout a setká se s rozdílným názorem rodiče. Učí se prosadit sebe, svůj názor, buduje si sebevědomí.
Všechno chce dělat sám, všechno chce zkusit, u všeho chce asistovat. Ale bohužel dost často mu to nejde. A tak se potká s pocitem selhání a zklamání. Potřebuje se naučit, jak se s tím vyrovnat.
I když něco vidíme ze svého pohledu jako totální blbost, jemu se zboří úplně celý svět, když něco nejde, nemůže, nebo se to nepovede. Všechny ty emoce musí ven z něj. A potřebuje mámu a tátu, aby mu s emocemi pomohli a učili ho, co s nimi. Máma a táta dělají dítěti hromosvod. Nepřidávají mu k jeho emocím ještě ty svoje.
Kvůli hormonálním proměnám, které se u dítěte v tomto období dějí a kterým nejde nijak zabránit (u kluků i u holek) nemá dítě v tomto věku příliš touhu spolupracovat. Nemůže za to, fakt ne, nedělá to naschvál.
Zkoumá vlastní hranice a když na ně narazí, klidně ještě 10x zkusí, jestli ta hranice fakt platí. Kam vylezu? Jak se tam dostanu? Sakra, jak se teď dostanu odtud? Prozkoumává taky kde mají hranici máma a táta.
„Nedělej, nechoď tam, neřvi, neber to, nešahej na to, ne ne ne ne ne….“
Děti nezlobí, děti volají po pozornosti. Pokud máš pocit, že jen skáčeš okolo dítěte a pozornosti musí mít přece dostatek, pak možná tvé dítě nedostává formu pozornosti, kterou potřebuje. K tomu je fajn například znát komunikační typ svého dítěte a naučit se „mluvit jeho jazykem“, aby tě dokázalo vnímat.
8️⃣ Přidej se do programu Batole v pohodě najdeš přibližně 50 videí k tématu batolecího období a naučíš se porozumět emocím a potřebám svého batolete a konkrétní tipy, jak řešit desítky každodenních situací.
Když dítě v tomto období potlačíme a snažíme se ho nacpat do nějaké krabičky „musíš, nesmíš“ a dáváme mu příliš mnoho pravidel, která vlastně vůbec nechápe, jsou dvě možnosti, co nastanou.
První možnost je, že se odpojí od svého těla, od svých potřeb a přizpůsobí se, pochopí, co je potřeba a co musí dělat, aby bylo milované, oceňované a aby dostalo aspoň trochu pozornosti, po které touží.
Pak se bude celý život přizpůsobovat ostatním, jejich potřebám, bude vyhledávat a následovat autority, bude mít strach mít nějaký svůj názor a spíš bude hledat názory druhých, ke kterým se přikloní. Bude se snažit všem zavděčit a bude potlačovat sám sebe. Nebude si věřit, nedokáže se prosadit. Bude se bát chyb, selhání a trestu.
Druhá možnost je, že přitvrdí. Bude rebel, který bude o všechno bojovat. Pořád, se vším. Vždy do opozice. Za každou cenu. Co na tom, že bude problém navazovat vztahy a udržet si je, hlavní je se prosadit.
Poznáváš v tom někde sebe?
Puberta je v podstatě období vzdoru ve větším. Ale když se už v období vzdoru naučíme se svým dítětem komunikovat, chápat ho a milovat ho, i když je to někdy fakt děsný, tak puberta bude mnohem snadnější.
A pokud s dítětem bojujeme i v pubertě, odnese si nastavení boje a otisk nepřijetí i do života.
Když mě nechápe a nepřijímá ani můj rodič, kdo by mě potom mohl chápat, přijímat a milovat?
Být dospělý neznamená jenom být plnoletý. Být dospělý znamená převzít zodpovědnost za sebe, za své pocity, emoce a prožívání, zpracovat si vlastní traumata a bolístky a nepřenášet je dál na děti.
Na čem fakt trváš a jaký to má smysl? Je toto pravidlo nezbytné? Co by se stalo, kdybyste ho zrušili?
I když dítě brečí a je nešťastné, že nechceš něco dovolit. Nemusíš být drsná a krutá, ani nemusíš křičet a trestat, prostě jen klidně trvat na tom, co jsi řekla/ co chceš/ co nechceš a pomoz dítěti se s těmi emocemi vypořádat. Pokud sama v sobě dokážeš najít klid i v náročných situacích.
Důležitým úkolem rodiče je ustát emoce svého dítěte a regulovat svůj vlastní nervový systém – zůstat v klidu, aby se mohlo uklidnit i dítě.
Pokud sama nezvládáš vlastní emoce a emoce dítěte v tobě probouzí totální vztek, hněv, bezmoc, zmatek, pojď se naučit nejdřív pracovat se svými emocemi. Třeba v programu Zenová matka, který tvořím a do kterého Tě zvu. Naučím Tě 13 zenových technik, abys zvládla sama sebe uklidnit dřív, než dojde k hádce.
Je velmi pravděpodobné, že právě Tobě rodiče nedovolili v období vzdoru projevovat samu sebe a své emoce a proto v tobě dítě teď spouští takové procesy.
Když nezvládneš sama sebe a svoje emoce a vstoupíš do dramatu svého dítěte, už nejste v pozici dítě a dospělý, ale spíš v pozici dvě děti, co bojují o moc.
Představ si, že bys byla v pozici svého dítěte. Jak by ses asi cítila? Co bys potřebovala od svojí mámy?
Není to náročné dítě. Ani „grázlík/ tyran/ naschválníček/ zlomyslník/…“. Je to malé dítě, které prochází náročnými situacemi a učí se je zvládnout. S Tebou. Učí se od Tebe.
Tvoje dítě není špatné, zlobivé, zlé či záměrně škodící. A ty jsi skvělá máma. Protože kdyby Ti to bylo všechno jedno, nečteš tenhle článek a nesnažíš se vaši situaci změnit. Prostě bys své dítě jenom „zlomila silou“. Díky, že se snažíš mu porozumět, má to smysl.
Co kdyby se teď Tvé dítě zeptalo „Kláro, prosím Tě, jak mám naučit mámu poslouchat? Ona mě vůbec nevnímá!“ Nebo „Kláro, jak mám odnaučit mámu se vztekat a křičet?“
Co myslíš, že bych měla Tvému dítěti poradit?
„Víš, broučku, máma to má fakt těžký. Je toho na ni někdy moc. Ještě takovou situaci nezažila, neví si s tím rady. A když se cítí bezradná, neví, co má dělat sama se sebou, natož s tebou. Moc by tě chtěla chápat, ale teď zrovna nechápe sama sebe. Měj s ní trpělivost. Ona tě moc miluje, i když křičí, nebo když je naštvaná. Jenom neví, jak to dělat jinak.“
Máš otázky? Přidej se do skupiny Máma s nadhledem 🙂