Příběh první – transformace

První porod – první miminko

Celé těhotenství jsem četla knihy o těhotenství a porodu. Přibrala jsem skoro 30 kilo, i když jsem chodila denně na procházky a připadala jsem si jako mega koule. Ale kromě těch kilo mě nic netrápilo, a ačkoliv jsem byla na rizikovém těhotenství, všechno probíhalo normálně. A tak jsem si to celé představovala trochu po indiánsku. Něco ve stylu – indiánka jede na koni, přijde na ni porod. Seskočí z koně, porodí a pak zase naskočí na koně a jede do vesnice. To by bylo boží, že jo!

Jak vzaly mé představy o porodu za své

Den po „termínu porodu“ jsme byli s mužem na svatbě našich přátel. Vesele jsem tančila a užívala si (jak to jen s tím mega břichem šlo) a najednou jsem zjistila, že mi pozvolna odtéká plodová voda. Boží! Konečně! A protože jsem ta riziková pacientka (mám transplantovaná játra), jela jsem spořádaně do porodnice. Tam mi řekli, že se nic neděje a že počkáme do rána, ale protože mám dojezd do porodnice hodinu, radši ať už spím tam. Ani během noci se nic nedělo, ale ráno přišel doktor a řekl, že jsem ta „riziková“, mám už po termínu, plodovka teče a tak vyvoláme. A víte co já na to? Nadšeně jsem souhlasila. Měla jsem naprostou důvěru, že doktoři přece vědí, co dělají.

A tak jsme začali vyvolávat. Zprvu se nic nedělo, ale kolem poledne pomalu začaly přicházet kontrakce. Nejdřív slabší, pořád jsem vtipkovala s manželem, jaká to je pohodička a že to bude ten indiánský porod. Jenže pak se stalo to, že rodila paní ve vedlejším pokoji a křičela. Ne úlevně, ale o život. A já jsem se lekla. Strachy jsem se celá sevřela a najednou mě to začalo bolet taky. A když to už bolelo hodně a lékaři chodili s nabídkami „úlevy a urychlení“, kývala jsem na všechno.

A tak jsem do sebe dostala parádní koktejl na přivítanou miminka. V závěru porodu jsem byla vyřízená a zákroky porodní asistentky mě bolely tak, že jsem už přestala vnímat, kdy mám kontrakci a kdy ne. A tak mi dali pás na břicho a říkali, kdy mám tlačit. Když se můj vytoužený chlapeček konečně narodil, byla jsem tak „sjetá“ tím chemickým koktejlem, který jsem dostala na přilepšenou, že jsem nebyla schopná si ho ani pochovat, ani ho udržet na svém břiše. A tak ho zabalili do zavinovačky a dali manželovi. A teď přišla ta nejhorší část celého porodu – placenta a šitíčko. Dvě hodiny mi tahali za pupečník, aby vytáhli neodcházející placentu, protože jsem byla doslova sevřená bolestí. To hodinové šití na závěr bez umrtvení už vlastně ani nebolelo. Když mi pak řekli, že si miminko vezmou na noc na novorozenecké oddělení, abych se mohla vyspat, nic jsem nenamítala. Vždyť jsem neudržela ani sama sebe na nohách.

Měla pocit, že neumím rodit, když jsem potřebovala zachránit a lékařky a porodní asistentky bych jistojistě umřela, ale nemohla jsem ho ani kojit a strašně jsem si to vyčítala. Pořád jsem si opakovala, že můžu být přeci šťastná, že vůbec můžu mít děti a že nějaké kojení si vynahradíme jinak, ale ten pocit, že nemůžu dát svému dítěti to nejlepší, to, co mají všechny ostatní děti, ten byl strašný.

Bylo kolem páté ráno, když přišla sestra a donesla mi Páťu. Dala mi ho do postele a ať si nakojím. „No ale já přeci kojit nemůžu. A ani se o něj nepostarám.“ Odpověděla mi: „Tak já vám donesu lahvičku a pak si ho odnesu.“ Dodnes myslím, že ta sestra byla anděl. Poprvé jsem si Páťu položila na kolena naproti sobě a dívali jsme se na sebe. Zamilovala jsem se. Byl tak nádherný, voňavý, slaďoučký, koukal na mě těma velikýma pomněnkovýma očima a já věděla, že spolu dokážeme cokoliv na světě. Vrátila se mi síla, energie, život.

Někde jsem vyčetla, že když je mládě oddělené hned po porodu od matky, matka přepne do módu, že mládě není. A to mi dává smysl. Myslím, že kdyby ráno nepřišla ta sestra a doslova mi nenacpala Páťu do postele, že bych ho snad ani nechtěla. (Jasně, jsem člověčí máma, takže bych si ho vzala a starala se o něj, ale už úplně rozumím vzniku poporodní psychózy.) Když si pro něj sestra přišla, řekla jsem, že už si ho nechám a zvládnu se o něj postarat. Jen se usmála a odešla.

Jenže začalo jiné peklo. Moje prsa totiž nevěděly, že nesmí kojit a dělaly mlíko jako o život. Dostávala jsem léky na zastavení laktace, zavazovali mi prsa, že jsem sotva mohla dýchat, ale mlíko pořád teklo a prsa bolely. To je paradox, že? Tolik maminek po porodu bojuje o kojení , aby měly nějaké mlíko a mně to teče kamsi do obvazů. Bolí to jako blázen a já si chodím pro lahvičky s umělým mlíkem. Brečela jsem. Pořád. Že je všechno špatně. Porodit neumím. Kojit nemůžu…

„hlavně, že jsme živí“

První dny doma

Páťa celé dny vyžadoval, abych ho měla u sebe. Nespal, a nebo spal jen u mě na klíně. Tak jsem ho celé dny nosila v ruce. To mi nevadilo, neměla jsem nic jiného důležitého na práci, než sledovat, jak spinká nebo na mě kouká. Myslela jsem si, že šátek je moc složitý a nedokážu ho uvázat. V noci spal ve své postýlce, když byl v posteli s námi, byl neklidný a budil se. Měl dudlík, v porodnici mi řekli, že ho potřebuje, aby „ukojil“ svůj sací reflex, když není kojený. Nechtěl se mazlit a uhýbal na pusinkování. Říkala jsem, že jsem kontaktní máma, ale nemám kontaktní dítě.

A asi po týdnu začal večer plakat. Byl to strašný pláč, do té doby jsem takový neslyšela. Nebylo to jen „chci jíst“ nebo „chci přebalit“. Bylo to něco mnohem víc. A tak mi paní doktorka poradila kapky na koliku. Aha, takže mimina potřebují kapky, aby mohly existovat bez pláče? No, radši je dáme. Úleva nebyla velká, stejně jsme večer co večer s manželem běhali po bytě s miminem v náručí, a nebo skákali na balónu, aby neplakal. Všichni říkali, že to přejde. A časem to opravdu přešlo.

Ale ten důvod, podstata tohoto pláče, ten nebyl pochopen. Nerozuměli jsme svému miminku. Snažili jsme se ho utišit, ale netušili jsme, proč pláče. To, co nám Páťa chtěl říct, v něm zůstalo. A znovu se to začalo dostávat ven, až když mu byl rok a půl a začaly vzteklé scény a amoky. Když to na něj přišlo, mlátil hlavou do země a křičel, že vypadal, že z toho omdlí. A já jsem vůbec nevěděla, co s ním. Ale to už je zase jiný příběh. Skvělé je, že díky dcerám jsem přišla na to, že to takhle vůbec být nemusí. Ani ty miminkovské pláče, ani ty vzteklé křiky v pozdějším věku – obojí je pouze výsledek nedorozumění.

Teď už vím, jak jde s pláčem miminek pracovat a taky to, že miminka plakat nemusí. A že nejsou potřeba ani ty kapičky. A naučím vás to, aby ani vaše miminka už plakat nemusela. A když budou plakat, vy budete vědět proč, a jak můžete svému miminku pomoct. A taky abyste si přestala vyčítat, že nejste dost dobrá máma. Nebo že to asi děláte blbě, když to děláte jinak, než vaše kamarádka, co má 5 dětí. Že vám nefunguje něco, co někomu jinému funguje. Nebo že neumíte rodit, jako já (ale nebojte, mám i 3 lepší porodní příběhy a nakonec myslím, že umím rodit docela dobře). A že když jednou kojení nešlo, neznamená to, že to nepůjde příště.

To, že někdo dělá něco jinak než já, neznamená, že to dělá špatně. Každý máme svoji cestu.

Přidej se do podporující komunity maminek a načerpej rady, tipy a inspiraci ze světa výchovy a péče o děti ve VIP Klubovně mámy s nadhledem.

Přečti si e-knihu Manuál k miminku.