Odkládání sebe a psychosomatika

• Proč ženy tak často samy sebe odsunují na druhou kolej, co to s nimi dělá fyzicky i psychicky?
• Co když dojdeme do stavu, kdy už nestačí jenom masáž či volný víkend?
• Jak změnit své mentální nastavení, abys začala myslet i sama na sebe?
• Jak vystoupit z pasti neustálého dávání?
• Proč je tak důležité neodkládat vlastní potřeby ve prospěch druhých (i když milovaných) lidí?

Poslechni si tuto epizodu podcastu Rodičovství s nadhledem s Ripsi Zohrabyan Myšákovou a Kristýnou Strolenou, které jsou terapeutky a autorky Metody dosycení®. Vedou individuální terapie, prožitkové semináře v hamakách a tvoří konstelační vizualizace (sebeterapeutické audio nahrávky).

S Ripsi a Kristýnou můžeš prozkoumat svůj vnitřní svět, podvědomé vzorce a přesvědčení, které ovlivňují to, jak se cítíme, co si myslíme i jak se chováme. Zaměřují se na opečování osobních i generačních traumat. Provází při řešení psychosomatické příčiny nemocí, uvolňování rodové zátěže a nacházení vnitřní síly a sebedůvěry.

Projevy každodenního odkládání sebe

Ženy běžně upřednostňují péči o děti a domácnost před vlastními základními potřebami – spánek, jídlo, odpočinek. Typické situace: kojíš i když máš sama dávno hlad a pak se odbydeš nějakou rychlovkou na zahnání hladu místo kvalitního jídla, zadržuješ potřebu jít na záchod do poslední chvíle, přecházíš únavu, protože je toho ještě tolik potřeba udělat.

Děti často instinktivně „zastavují“ mámu (např. při uspávání), když ona sama odmítá zvolnit. Výsledkem je frustrace, podráždění, přetížení a někdy i hněvivé výbuchy.

Kde to začíná – kulturní vzorce, výchova a porod

Příčiny se mnohdy přenášejí přes rodové vzorce – ženy byly vychovány, aby byly „hodné holčičky“, které se starají.

Porod a separace dítěte může podvědomě ženu zasáhnout – cítí vinu a začne dítěti „vynahrazovat“. Často ve snaze napravit to, co samy nezažily. Přidávají se očekávání společnosti, partnera, vlastní tlak na perfekcionismus.

Velký vliv má také srovnávání se s ostatními ženami a neustálá degradace sebe – tohle nedělám tak dobře, tohle neumím, tohle bych měla ještě udělat…

Emoce, které ženu vedou k přetížení

Nejčastějšími motivacemi jsou vina a strach – z opuštění, ze selhání, z odsouzení.

Mnoho žen přebírá zodpovědnost za štěstí a spokojenost všech okolo.

Pokud se jim nedaří být v klidu nebo jednat „správně“, cítí se nedostatečné. Často věří, že klid přijde až „až se vše zvládne“, ale neuvědomují si, že klid musí začít uvnitř. Bez kontaktu se sebou (tělem, emocemi, dechem), jsme jen autopiloti.

Tělesné (psychosomatické) projevy

Když se žena dlouhodobě ignoruje, tělo to začne ukazovat: bolest zad, migrény, problémy s menstruačním cyklem, štítnou žlázou, časté virózy, únava, „ADHD“ stavy z přepětí nervového systému. Časté jsou také emocionální výbuchy, podráždění, oslabení imunity.

U těžších případů i záněty, myomy, rakovina.

Typicky se objevuje rozpor: „Dělala jsem všechno správně, jak je možné, že jsem nemocná?“ – ženy žijí podle očekávání, nikoliv podle sebe.

Rakovina a hlubší vrstvy

Rakovina často souvisí s hlubokou frustrací, vnitřní nesvobodou, pocitem nepřijetí a křivd.

Lidé žijí minulostí, čekají uznání, které nepřichází.

Konstelace ukazují, že nemoc může být matérií potlačených emocí – touhou po přijetí, která nebyla naplněna.

Uzdravení přichází se smířením, uvolněním, přijetím reality, pokorou a změnou postoje k sobě i ke světu.

Mateřství, vyhoření a nemožnost odpočinout

Když žena roky přechází únavu, obětuje se bez zastavení, vyhoří – fyzicky i psychicky.

V těžkých stavech už nestačí výlet nebo víkend – regenerace trvá měsíce.

Za vším často stojí obava „Děti to samy nezařídí, partner to sám od sebe nenabídne, musela bych ho prosit a vysvětlovat“. Je nutné si své potřeby připustit, pojmenovat a komunikovat.

Prarodiče, výchova a kontrola

Často žena nevyužije pomoc babičky, protože má výčitky z „odkládání dítěte“ nebo nespokojenost s tím, jak s dětmi prarodiče zachází (ne podle ní).

Tlačí na kontrolu, chce chránit dítě před traumatem, ale přitom ztrácí a potlačuje sebe sama. Chce, aby bylo vše „správně“ a tím se znovu přetěžuje.

Důležité téma je pustit kontrolu a důvěřovat – dítě si samo hledá vztahy se světem.

Proč to necháváme zajít příliš daleko?

Zvykli jsme si ignorovat „malé bolístky“ – ať už tělesné nebo emocionální. Tělo ale nakonec vystupňuje signál – nemocí, kolapsem.

Často si myslíme, že potřebujeme ještě chvíli „zvládnout to a vydržet“, místo abychom dřív naslouchali tělu.

Cesta zpět k sobě

Prvním krokem je připustit si: „I já jsem důležitá“, „I na mně záleží“.

Naladit se na tělo, dech, emoce. Někdy pomůže kraniosakrální terapie, terapie, dotek.

Důležité je začít i když je nám dobře, ne až v krizi. Obracet pozornost k sobě není sobectví – je to předpoklad zdraví pro nás i naše děti.

Ptej se se mnou:

Zkus si zavřít oči a zeptat se srdce: „Co teď potřebuju?“

Děti se učí skrze příklad – když se máma stará o sebe, učí je to také péči o sebe. Uč své děti, že je v pořádku starat se o sebe, o své potřeby a odpočívat. Nejsi robot a ani oni nejsou.

Uvědom si: když nežiju, co potřebuji já, čí život žiju? Čí očekávání se snažím naplnit? Kdo na mě vytváří ten tlak, který cítím?

Chci vůbec to, co žiju? Pokud ne, co chci místo toho?

Chtěla bych, aby takto žily i mé děti, až budou dospělé?

Ženské přetížení a tělesné potíže často pramení z hlubších emočních a rodinných vzorců, které vedou k sebezapření, vině a snaze všem vyhovět.

Uzdravení přichází skrze přijetí, zpomalení, péči o sebe a postupné změny postoje. Skutečný klid začíná uvnitř.