Možná máš tendenci spokojit se s málem. Připomínat si, že jsi vlastně spokojená, vždyť máš tolik krásných věcí ve svém životě. Je tolik lidí, kteří se mají mnohem hůř než ty. 

Partner není tak špatný, aspoň Tě nebije. A není nevěrný. O děti se taky občas postará. Někdy Tě dokáže i podporovat. Je normální, že na sebe už nemáte tolik času a nedává Ti tolik pozornosti jako dřív. Kolikrát jsi i ráda, když po Tobě nic nechce. Vždyť je to přece Tvůj úděl, pečovat o děti a domácnost.

Děti jsi chtěla, tak je jasný, že se o ně musíš postarat. O sebe se postaráš, až vyrostou. Až budeš mít víc času. Však je to přeci jen období. Jen pár let, na které se trochu upozadíš, to přežiješ. Ostatní ženy to tak taky mají.

Nebo ne?

Přijaly jsme ve svém životě určitá přesvědčení, která nám už neslouží a limitují nás ve šťastném a spokojeném životě.

Doslova se do nás otiskly v době, kdy jsme všechny informace nasávaly jako houby vodu a kdy nás určovaly názory druhých lidí.

Náš mozek je uložil do kolonky "dá se přežít" a používá je jako autopilot v 90% našeho času.

Je fajn, že nemusíme myslet na to, jak chodit a kterou nohu dát dopředu, abychom nespadly, ale pak je velká spousta situací, kde se nám tento autopilot už vůbec nehodí.

Vím to, protože jsem si tuhle cestu prošla. Tolik jsem se snažila, aby byla moje rodina spokojená. Aby děti měly naplněné všechny své potřeby a já byla ta dokonalá, chápající, milující a přijímající matka. Abych manžela příliš nezatěžovala péčí o děti a domácnost, když toho sám má tolik...

Každý den jsem běhala v tom křeččím kolečku tisíce povinností a dusila se v nudné rutině, kterou přece za mě nikdo neudělá. Byly večery, kdy jsem si přála se ráno neprobudit, i když se mi vlastně nedělo nic "hrozného". 

Dělala jsem tolik věcí, které nikdo neocenil. Ani já jsem je neuměla ocenit. Bylo přece potřeba je udělat, samy se neudělají.

Na manžela jsem nakonec neměla ani náladu, když se mnou mluvil, vyprávěl mi, jak se měl a co během dne prožil. Nikdo se mě nikdy nezeptal, jestli bych nechtěla s něčím pomoct. Jak se cítím. Co by mi pomohlo, abych se cítila lépe. Připadala jsem si v tom všem úplně sama.

Cítila jsem se jako největší oběť. Ta, která přišla o veškerou svobodu, když se narodily děti. Ta tam byla moje nezávislost, finanční, časová, osobní.

Čas pro sebe byl sprosté slovo. Na co bych ho jako potřebovala, když jsem pořád doma? Uff, možná to taky znáš...

A přitom mě vždycky všichni viděli jako tu silnou a úžasnou - tu, která vždycky všechno zvládne. Už jsem to nechtěla zvládat.

Ano, miluju svoje děti a neměnila bych je za nic na světě a vím, že ani Ty ne.

Bohužel se v naší kultuře cení kult obětované matky u sporáku, co pečuje o děti a domácnost, chodí do práce a slouží často i svému manželovi.

Nikoho nezajímá, jestli je žena v takové roli spokojená, jak se cítí, co by jí pomohlo. 

Nikomu ani nevadí, že je podrážděná a křičí na děti, to je zde bráno jako normální.