Možná až budou děti větší, samostatnější. Až se muž změní a bude se doma víc zapojovat. Nebo až babička půjde do důchodu a bude víc hlídat děti. Nebo až půjdou do školky, do školy. Nebo nejpozději až budou dospělí a odstěhují se z domu.

Opravdu? Až budou dospělí? A co když mezitím ztratíš radost ze života, když nemáš čas pro sebe, své koníčky, natož aby ses realizovala? Co vztahy s přáteli?

Znám spoustu žen, které mají děti už dospělé a teď neví. Neví co se sebou. Tak moc si zvykly v tom kolečku běhat, že jim "nemám čas" zůstalo a přidalo se k němu "no a když čas mám, tak nevím, co mám dělat".

Nenech to dojít tak daleko. 

Nestíhání bylo i moje životní nastavení. Doslova mě honil pocit, že NIKDY nemůžu stihnout všechno, co potřebuju.

Mám 4 malé děti a prakticky žádné hlídání. Nemám paní na úklid, ani obědy se nám nevaří samy. Když byly děti malinké, byl můj muž víc v práci, než doma.

Dobře znám pocit "je toho moc". Bezmoc, frustrace a tlak ze všech stran mě na mateřské dovedl až do vyhoření. Fyzicky jsem sotva dokázala vstát z postele, natož se o někoho starat.

Tělo řeklo dost, i když hlava moc chtěla.

Večer jsem si přála, abych se ráno už neprobudila. Ráno jsem vstávala s pocitem "bože, tohle nikdy neskončí, další hrozný den přede mnou"...

Čekala jsem, až se stane zázrak, nebo mě někdo zachrání. To se nestalo.

Tahle silná zkušenost mě vedla k přehodnocení priorit a revizi toho, co se to vlastně snažím stihnout a vyhodnotit, zda jsou tahle všechna moje očekávání reálně splnitelná.

Ale hlavně - naučila jsem se s časem pracovat tak, abych v klidu zvládla a stihla všechno, co potřebuji a měla z toho radost.

Podařilo se mi vystoupit z věčného "nestíhám".