„Já chci na tu houpačku.“ – dáš dítě na houpačku. „Já jsem chtěla na tu druhou!“ – dýcháš, dáš dítě na druhou houpačku. „Né, na tuhle né, na tamtu chci!“ – jsou tam jen dvě houpačky a ty buď můžeš dítě předělávat z jedné na druhou, nebo ho nechat řvát, nebo...?

Když se vyhneš řevu teď, pak možná zanedlouho nastane situace, že budeš chtít odejít z hřiště domů, ale tvé dítě ještě ne. A zase řev.

Kolikrát už máš nervy předem, když chceš svému dítěti něco říct, nebo když po tobě něco chce a ty potřebuješ nesouhlasit.

Tušíš scénu a přitom už nemáš energii na další drama. 

Štve tě, že je z toho na nervy nakonec celá rodina. Že každé vypravování ven, každý příchod ze školky, každý odjezd z návštěvy, všechno nakonec končí řevem.

Naše dítě má speciální talent trefovat se nám na bolavá místa z našeho vlastního dětství. My bychom si přece toto chování jako děti NIKDY NEMOHLI DOVOLIT!

Chování našeho dítěte v nás probouzí stará zranění a velké emoce, k tomu se přidá únava a stres a my potom nedokážeme reagovat jako klidní a stabilní dospělí, ale sami se proměníme v malé zraněné děti v dospělém těle.

Jako děti jsme MUSELI respektovat rodiče, poslouchat a dělat co je potřeba. Žádné odmlouvání, žádné diskuze, žádné řvaní.

Nepleťme si respekt se strachem. Se strachem z trestu, bolesti, odmítnutí, křivdy a ponížení.

• "Já už bych ti dala na prdel, kdyby ses takhle chovala!" utrousí občas tvoje máma.
• "Měla bys ho chvilku zavřít do pokoje, aby se uklidnil!" řekne tvoje babička.
• "To je tou tvojí benevolentní výchovou, sklízíš cos zasela!" pronese tvůj partner.

Pamatuješ si, co jsi prožívala jako dítě v tomto věku a jak ses cítila?

Pamatuješ si vůbec něco z tohoto období?

Jak se k tobě chovali rodiče?

Trestali tě? Křičeli? Zavřeli tě někam a řekli, ať se vrátíš, až budeš normální?

Cítila jsi od nich lásku, přijetí a že jsi jejich milované dítě ať jsi jaká jsi?

Za co tě oceňovali? Kdy si tě nejvíc všímali? Jakým způsobem ti projevovali pozornost a lásku?

Tvá maminka přesně rozumí tomu, co právě teď potřebuješ a má pro tebe a tvé potřeby pochopení.

Dokáže rozpoznat tvé potřeby a porozumět ti, podporuje tě ve tvém objevování světa, získávání samostatnosti a budování nezávislosti.

Víš, že je tu kdykoliv pro tebe a že ti snadno a rychle pomůže, když tě něco trápí, když potřebuješ pomoci, nebo si s něčím nevíš rady.

Zajímá ji, co potřebuješ, i když zrovna nemáš náladu se usmívat.

Přesně ví, co dělat, aby ses cítila v bezpečí. Podporuje budování tvé sebedůvěry, sebehodnoty a sebejistoty.

Tvoří pro tebe bezpečné prostředí, ve kterém se můžeš projevovat, aniž by se tě někdo snažil "opravit", nebo "umlčet".

A ty se cítíš přijatá a plně podporovaná. Víš, že jsi v pořádku tak, jak jsi.

Máš skvělé dítě, které občas prochází náročnými situacemi a potřebuje tvoji pomoc, provázení a stabilitu.

Je rozdíl, když k dítěti přistupuješ jako k někomu náročnému, kdo tě omezuje, limituje, nebo dokonce obtěžuje a když k dítěti přistupuješ jako k někomu, kdo jen potřebuje více tvého pochopení a lásky.

Dítě se s tebou nemůže rozvést, odstěhovat se od tebe, ani odejít. Je zcela odkázané na tebe.

A je na tobě, jaký vztah spolu budete mít. Tvoříte spolu základ pro celý život.

Je rozdíl pořád s něčím bojovat, nebo dokonce bojovat se svým dítětem, anebo k tomu naopak přistoupit jako ke společnému objevování, tréninku komunikace a vzájemného poznávání.

Jak mluvíš o svém dítěti? Jsi hrdá na to, jak úžasné je? A ví o tom?

Přemýšlela jsi někdy o tom, jak by teď mluvilo tvé dítě o tobě?

Když děláme věci stále stejným způsobem, vidíme, že to nefunguje, ale očekáváme, že to jednou prostě zabere, je to ztracená energie.

Když chceme nové výsledky (fungující komunikaci a hezký vztah), potřebujeme nový úhel pohledu a nový způsob, jak situaci řešit.

Můžeš to testovat metodou pokus a omyl.

Je to podobné, jako když se snažíš smontovat skříňku z Ikey bez návodu. Jo, nakonec se to třeba i  povede, ale celkem to trvá. A když se netrefíš, zůstane tam díra napořád.

Když jsem to pochopila a začala zkoumat širší souvislosti mezi vývojem dětí, zráním mozku, jejich emoční, vývojové a fyzické potřeby, nesmírně se nám všem ulevilo.

S prvním dítětem jsem toho mnoho nevěděla. Dosud se mu v duchu (a někdy i nahlas) omlouvám, že jsem se více nezajímala a neuměla jsem to dělat jinak. Ale zpátky to nevezmu. Jen už pár let léčím následky toho "počátečního nesouladu". Teď přichází puberta, což je vlastně znovu batolecí období vzdoru, jen v trochu jiném měřítku. A naštěstí máme na čem stavět a už si umíme naslouchat.

S dalšími třemi dětmi jsem nemusela zažít ani zlomek té bezmoci.

Ani scény, ani dramata.

I náročné situace jsme dokázali projít důstojně a laskavě, s respektem na obou stranách.